Šťastné mládě dostalo jméno Boon, což znamená požehnání. Tragická událost se šťastným koncem se udála v Monarto Zoo jihovýchodně od Adelaide. Matka šimpanzímu kloučkovi zemřela krátce po porodu, koncem minulého týdne. V době porodu, tak i v době skonu matky, s ní byla jiná březí šimpanzice. Ta sirotka okamžitě přijala za svého a chová se k němu velmi něžně. Zoologové z prostředí zoologických zahrad údajně žádný jiný takový případ, kdy by se mláděte ujala jiná samice a pečovala o něj, jako by byl její vlastní, nezaznamenali.
Možná je to tím, že padly původní představy o genetické výlučnosti člověka. Není to tak dávno, co jsme si mysleli, že máme okolo 120 tisíc genů, tedy mnohem více než ostatní savci. Po přečtení genomu jsme ale museli hodně slevit. Ve skutečnosti jich máme skoro stejně jako myš, potkan, skot nebo pes. Mušce jenom malé, zvané octomilka, aby se s námi mohla rovnat, chybí jen asi pět tisíc genů. Pochopitelně, že nejblíže máme k lidoopům. Všichni máme v každé buňce DNA se zhruba 23 tisíci protein kódujícími geny s celkovou délkou vlákna necelé dva metry a zhruba 3 miliardami písmen genetického kódu. I když jsme si hodně blízcí, potomky spolu mít nemůžeme. My máme dědičnou informaci rozporcovanou na 46 kousků a šimpanzi, gorily a orangutani do 48. Rozdílné počty chromozomů ale znamenají jen to, že DNA máme jinak rozškatulkovanou. Co se podobnosti týče, tak naše DNA s DNA našich učenlivých „bratrů“ je stejná z 98,8 %. Tedy ne o moc méně, než je rozdíl s neandertálcem, tam je shodnost našeho s jejich genomem, jen o necelé jedno procento lepší (99,5%). Rozdíly jsou prakticky jen ve změnách v jednotlivých písmenech genetického kódu.
Když se ale vezmou v úvahu rozdíly v delších úsecích (zmizení nebo naopak zmnožení), rozdíl mezi námi a šimpanzi se zvětší o další necelé tři procenta (celkově pak naše odlišnost vychází na 4 %). Asi šest procent genů je unikátních pro šimpanze, nebo nás. Podstata našeho „člověčenství“ se tedy skrývá někde v těch hodně malých rozdílech. S našimi nejbližšími žijícími příbuznými toho máme víc společného, než se mnohým zamlouvá a proto jsme si také „vnějšně i vnitřně“, tak podobní. Má to svou příčinu, evolučně jsme se s nimi rozešli teprve před 5–6 miliony lety, což není tak dlouho, aby nám podobné chování mělo připadat divné.
Pramen:
Monarto ZOOO
http://www.monartozoo.com.au/news/
Diskuze: