Při psaní článku Pacifické cargo kulty jsem našel zajímavý text. V roce 1974, při příležitosti promocí studentů Caltechu, Richard Feynman přednesl řeč, kterou v původním přepisu můžete najít zde. Ze své krátké vědecké praxe vím, že z velké části je tento přes 40 let starý proslov, stále aktuální. S některými z chyb v úvaze, které Feynmana motivovaly ke zmíněnému projevu, se nyní setkávám celkem pravidelně u nás i v zahraničí a občas, ke svému zděšení, objevím tendence k podobnému chování i u sebe. Nejspíš proto, že tyto chyby jsou projevem normálně fungujícího lidského mozku a člověk musí vynaložit úsilí, aby se takovému chování vyhnul. K tomu, abychom se mohli začít pokoušet vyhýbat těmto chybám, o nich musíme nejdříve vědět. Feynmanova řeč nás uvádí zábavnou formou do problematiky, které bych se chtěl věnovat v následující sérii článků: psychologické příčiny vzniku pseudovědy a pověrčivého chování.

"Věda je dlouhou historií školení o tom, jak si přestat lhát do kapsy." (Kredit: Caltech)

Následující text je pouze volným překladem Feynmanovy řeči:

Ve středověku existovalo mnoho šílených nápadů, třeba že konzumace drceného rohu nosorožce zvyšuje potenci. Potom byla vynalezena metoda k třídění nápadů: vyzkoušet co funguje a to, co nefunguje, eliminovat. Tato metoda dala postupně vzniknout vědě a věda se uchytila tak dobře, že nyní žijeme ve vědeckém věku. Náš vědecký věk je tak samozřejmý, že nyní máme potíže pochopit, jak mohli dříve existovat šamani, když nic nebo téměř nic z toho, co dělali, nefungovalo.

Ale dokonce i dnes potkávám lidi, kteří dříve nebo později zavedou konverzaci k UFO, astrologii, nějaké formě mysticismu, rozšířenému vědomí, mimosmyslovému vnímání a tak dále. A udělal jsem závěr, že toto není vědecký svět.

Většina lidí věří tak velkému množství šílených věcí, že jsem se rozhodl pátrat po tom, co je k tomu vede. To, co bývá označováno jako má touha po vyšetřování, vedla k tomu, že jsem nalezl mnohem více hloupostí, o kterých bych mohl mluvit, než bych mohl během tohoto proslovu stihnout. Byl jsem zahlcen. Své vyšetřování jsem začal studiem různých mysticismů a mystických zkušeností. Zkusil jsem deprivační nádrž (uzavřená temná vana, ve které splýváte v epsomské soli) a vyzkoušel jsem mnoho hodin halucinovat, takže o tom něco vím. Pak jsem jel do Esalen, což je rodiště těchhle šílených nápadů (je to krásné místo – měli byste ho navštívit). Pak jsem byl teprve zahlcen. Neuvědomoval jsem si, jak moc toho je!

Například, když jsem byl ve vířivce, tak jeden chlapík řekl holce, která tam byla s námi: „Učím se masírování a přemýšlel jsem, jestli bych ho mohl na tobě vyzkoušet.“ Ona souhlasila, vlezla si na stůl a on začal s masáží palce u její nohy. Po chvíli se otočil k někomu, kdo byl pravděpodobně jeho instruktor a zeptal se, „Cítím tady nějakou bouli. Není to náhodou hypofýza?“ A ona na to řekla „Ne, to není tak, jak to cítím.“ Já jsem řekl „Jsi zatraceně daleko od hypofýzy, chlape!“ a oba se na mě podívali – tímhle jsem se odhalil jako neznalec – a ona řekla, „To je reflexologie!“ Tak jsem zavřel oči a předstíral jsem, že medituju.

"Rozvoj vědy a pokrok poznání se stávají stále obtížnější. Na experimentování již nestačí zápalky a sláma." (Foto Richarda Feynmana z roku 1984 je od Robert Treat Paine Estate, Waltham, MA. Doby, kdy pracoval na superpočítači)

Taky jsem zkoumal mimosmyslové vnímání a parapsychologii, ve kterém byl posledním šílenstvím Uri Geller, člověk, který byl schopný ohýbat klíče tím, že je třel prstem. Tak jsem na jeho pozvání přišel do jeho hotelového pokoje, abych viděl demonstraci toho, jak čte myšlenky a ohýbá klíče. Čtení mysli se mu se mnou nepovedlo – hádám, že nikdo nedokáže číst mé myšlenky. Pokus s ohýbáním klíče třením prstem byl neúspěšný, když ten klíč držel můj syn. Pak řekl, že to lépe funguje pod vodou, tak si představte nás tři stojící u umyvadla s klíčem pod tekoucí vodou, zatímco Geller tře klíč prstem. Nic se nestalo. Takže jsem nebyl schopný vyšetřovat tento fenomén.

Pak jsem začal přemýšlet – čemu ještě věříme? (A přemýšlel jsem o šamanech a jak snadné by bylo prokázat, že nic z toho, co dělají, pořádně nefunguje.) Tak jsem odhalil věci, kterým věří ještě více lidí. Třeba jako že víme, jak učit studenty. Existují velké metodické směry pro učení čtení a matematiky atd., ale když si všimnete, tak výsledky čtení žáků se stále zhoršují (nebo při nejlepším stagnují), ale přesto používáme stále ty samé návody ke zlepšení výsledků. Tady je to šamanské řešení, které nefunguje! Tohle by se mělo prostudovat: Jak ví, že používaná metoda by měla fungovat? Další příklad je, jak zacházet se zločinci. Evidentně jsme v tomto směru vůbec nepokročili. Existuje mnoho teorií, proč by používaná metoda měla snižovat kriminalitu, ale neexistují žádné výsledky podporující tyto teorie.

Přesto se tyto věci označují za vědecké. Učíme se je. A myslím si, že běžní lidé vybavení selským rozumem jsou touhle pseudovědou zastrašení. Učitelka, která má dobrý nápad, jak učit děti číst, je donucena školským systémem, aby děti učila oficiální cestou, nebo je dokonce zblbnutá školským systémem a myslí si, že její metody jsou na nic. Nebo rodič neposlušných dětí trpí pocitem viny, pokud použije k výchově prostředky, které nebyly schválené „experty“.

Kvůli příkladům, které uvádím, bychom se vážně měli podívat na teorie, které nefungují, a na vědu, která není vědou.

Při hledání dalších témat jsem začal dumat nad efektivitou různých způsobů psychoterapie. Tak jsem prozkoumal knihovnu a najednou jsem měl více příkladů, než bych mohl uvést – budu se muset omezit na pár drobností a na věci, kterým věří více lidí.

Výukové metody a psychologické studie, které jsem zmínil dříve, bych rád nazýval, „cargo cult science“ (cargo kult věda). V jižních mořích existuje cargo cult. Lidé z cargo cultů během války viděli letadla přistávat s velkým množstvím zásob (cargo) a chtěli, aby tato letadla přistávala i teď. Takže vyrobili runwaye, udělali dřevěnou budku z bambusu, ze které trčela bambusová tyč představující anténu, ve které seděl člověk, který měl k hlavě přidělané dva kusy dřeva – jako sluchátka. A takhle ti lidi čekají na přílet letadla. Udělali všechno dobře. Forma je naprosto správná – udělali všechno, jak to viděli předtím, ale ono to nefunguje.

Proto nazývám tyhle vědy „cargo cult science“, protože následují všechny formy odkoukané od vědeckého bádání, ale chybí jim něco esenciálního – letadlo nepřistává.

Teď by se slušelo říct, co domorodci z jižních moří dělají špatně. Ale vysvětlit to vám by bylo stejně složité jako to vysvětlit jim. Neexistuje jednoduchá odpověď, jak uspořádat věci tak, aby mohli získávat materiál. Není to tak jednoduché jako říct, že musí upravit tvar svých sluchátek, aby to všechno fungovalo. Ale přesto existuje jedna věc, která obecně chybí v “cargo cult science“. A to je to, co všichni doufáme, že jste se naučili při studiu vědy ve škole. Nikdy konkrétně neříkáme co to je, ale pouze doufáme, že to pochytíte ze všech příkladů vědeckého výzkumu, který uvádíme.

Proto je nezvyklé to říkat nyní a mluvit o tom zcela konkrétně. Jedná se o jakousi vědeckou integritu, způsob vědeckého myšlení, který odpovídá vynaložení maximálního úsilí při snaze o naprostou upřímnost. Například, když děláte experiment, tak musíte shrnout všechny výsledky a to i ty, o kterých si myslíte, že by mohly vyvrátit vaši hypotézu – ne pouze ty, které jsou v souladu s vašimi představami. Je potřeba popsat další příčiny, které mohly potencionálně vysvětlit vaše výsledky jinak a hypotézy, o kterých jste už přemýšleli a které jste eliminovali pomocí jiných pokusů, a jak tyto probíhaly, aby další výzkumník mohl pochopit, proč jste tyto hypotézy eliminovali, a která další vysvětlení jsou přípustné pro vaše výsledky.

Detaily, které by mohly vrhnout stín podezření na vaši interpretaci, musí být uvedeny, pokud je znáte. Pokud víte o nějaké chybě, nebo potencionální chybě, tak musíte věnovat maximální úsilí, abyste ji vysvětlili. Pokud publikujete teorii, tak musíte uvést všechna fakta, která by mohla vaši teorii vyvrátit, nebo která jsou s vaši teorií v rozporu. Existuje ještě jeden subtilnější problém: Když vytváříte teorii, tak do ní vložíte spoustu myšlenek. Před jejím uveřejněním se ale musíte ujistit, že vaše teorie vysvětluje více, než jste do ní vložili a tato další vysvětlení, že jsou správná (teorie musí být schopná generovat testovatelné předpovědi).

V souhrnu, musíte se ujistit, že ostatním ukazujete všechny informace, které by jiným mohli pomoci posoudit správnost a váhu vašeho příspěvku – nejen informace, které vedou k podpoření vašeho příspěvku.

Nejsnazší způsob, jak vysvětlit tuto myšlenku, je dát ji do kontrastu například s reklamou. Včera večer jsem slyšel reklamu ‚olej značky Wesson‘ se nevsakuje do jídla. Toto je pravda. Toto není neupřímné. Ale to, o čem mluvím, není jenom věc nebýt neupřímný. Mluvím o vědecké integritě, což je úplně jiná úroveň. To, co by mělo být v reklamě je, že žádný olej se nevsakuje do jídla, pokud dosáhne určité teploty. Pokud je použitá jiná teplota, tak se do jídla vsakují všechny oleje – včetně Wessnova oleje. Jde o to, co sdělení implikuje, ne o fakt - který může být pravdivý. Tento rozdíl mezi nebýt neupřímný a mít vědeckou integritu je to podstatné, o čem mluvím.

Zkušenosti nás naučili, že pravda se nakonec ukáže. Další experimentátoři zopakují vaše experimenty a zjistí, jestli jste měli pravdu či ně. Přírodní jevy budou buď souhlasit s vaši teorií, nebo s ní souhlasit nebudou. A přesto, že můžete získat nějakou dočasnou slávu, tak nezískáte reputaci dobrého vědce, pokud nebudete velmi pečliví ve své práci. Tato vědecká integrita a tato pečlivost, tato snaha nelhat sami sobě, to je to, co převážně chybí ve výzkumu, který označuji jako „cargo cult science“.

Velké obtíže vycházejí z obtížnosti studovaných témat a nemožnosti aplikovat vědeckou metodu na zkoumané téma přímo. Přesto musím podotknout, že toto nejsou jediné problémy. To je důvod, proč letadla nepřistávají. Znalost toho, proč letadla nepřistávají, ale stále neřeší to, že letadla stále nepřistávají.

Z minulosti víme hodně o tom, jak podvádíme sami sebe. Jeden příklad za všechny: Millikan měřil náboj elektronu experimentem s padajícími kapkami oleje a získal výsledek, o kterém nyní víme, že není zcela správný. Chyba měření byla způsobena špatnou hodnotou viskozity vzduchu. Je zajímavé podívat se na následující historii měření náboje elektronu. Pokud zaznamenáme, jak se zjištěné hodnoty náboje elektronu měnily v čase, tak zjistíme, že hodnoty postupně narůstaly.

Proč nebylo zjištěno hned, že náboj elektronu byl změřen chybně hned poprvé? Vědci se za tuto historii stydí, ale je zřejmé, že to probíhalo nějak takto: Když experimentátoři po Millkianovi zjistili, že jejich naměřené hodnoty se liší příliš od hodnot zjištěných Millikanem, tak si řekli, že museli někde udělat chybu. Tak začali pátrat po tom, co by mohlo způsobit tuhle odchylku. Ve chvíli, kdy jejich naměřená hodnota nebyla „zas až tak moc odlišná“ od hodnoty předchozích vědců, tak nevěnovali tolik úsilí pro hledání příčin, proč se s předchozími měřeními neshodnou. Z těchto chyb jsme se už poučili a v současnosti nemáme tento typ „onemocnění“.

S lítostí musím říct, že tato historie učení se, jak sami sebe neklamat (neboli, jak mít naprostou vědeckou integritu), je něco, co nebylo zahrnuto v žádném konkrétním kurzu. Pouze doufáme, že jste tyto informace pochytili osmózou.

První princip je, neklamat sami sebe. Sami pro sebe jsme nejsnáze oklamatelné osoby, takže tady musíme být velmi opatrní. Poté, co neoklamete sami sebe, tak je snadné neoklamávat ostatní vědce. To už stačí být upřímní v běžném slova smyslu.

Rád bych přidal něco, co není esenciální pro vědu, ale je to něco, v co, dá se říct, věřím, což je, že byste neměli klamat laiky, když mluvíte jako vědci. Nesnažím se vám říct, co máte dělat, když podvádíte svou ženu nebo klamete svou družku nebo něco podobného, když se nesnažíte být vědci, ale pouze se snažíte být normálními lidmi. Tyto problémy nechávám na vás a vašem rabínovi. Mluvím o specifickém typu integrity, kdy nejen že nelžeme, ale vynakládáme veškeré úsilí vysvětlováním, v čem všem se můžeme mýlit. To je to, co byste měli dělat, když mluvíte jako vědci. Toto je povinnost, kterou máte zcela jistě vůči ostatním vědcům, a myslím, že i vůči laikům.

Například jsem byl překvapen, když jsem mluvil s přítelem, který šel do rádia. Pracoval v oboru kosmologie a astronomie a přemýšlel, jak by vysvětlil, jaké jsou aplikace jeho práce. Řekl jsem mu „přece žádné nejsou“, na což mi odpověděl, „Ano, ale když to řeknu, tak nedostanu podporu pro další výzkum!“. Myslím, že toto je neupřímné. Pokud reprezentujete sami sebe jako vědce, tak potom musíte laikovi vysvětlit, co děláte. A pokud vás nepodpoří za těchto podmínek, tak je to jejich rozhodnutí.

Příklad tohoto principu je: Když se rozhodnete testovat teorii, nebo když chcete vysvětlit nějaké nápady, tak je musíte publikovat, ať už to dopadne jakkoliv. Pokud budeme publikovat pouze vybrané výsledky, tak můžeme podpořit své argumenty. Ale my musíme publikovat oba druhy výsledků! Vezměme si například reklamy. Předpokládejme, že nějaká cigareta má nějaké konkrétní vlastnosti – třeba nízký obsah nikotinu. Tento fakt je široce šířen firmou a říká se, že toto je pro vás dobré. Neříkají například, že je v té cigaretě více dehtu, nebo že je něco jiného špatně. Jinými slovy pravděpodobnost publikace záleží na druhu odpovědi. A tak by to být nemělo.

Řekl bych, že toto také platí pro jistý typ odborných vědeckých posudků pro vládu. Předpokládejme, že se senátor zeptá na radu, jestli má být udělaný vrt v tomhle státě a vy rozhodnete, že by bylo lepší udělat tento vrt v jiném státě. Nepublikování tohoto výsledku podle mě znamená, že nedáváte vědecký posudek, ale že jste zneužívání: Pokud náhodou vaše odpověď souhlasí s názorem senátora či vlády, tak ho můžou použít pro své účely, pokud se váš výsledek s jejich názory rozchází, tak to vůbec nezmíní. Toto není poskytování vědecké rady.

Další chyby jsou charakteristické pro slabou vědu. Když jsem byl v Cornell, tak jsem často mluvil s lidmi z oddělení psychologie. Jedna ze studentek mi řekla, že chce udělat následující experiment. Dříve bylo zjištěno, že potkani v podmínkách X mají tendenci se chovat způsobem A. Ji zajímalo, jestli v podmínkách Y budou potkani stále dělat A. Tak navrhla experiment s podmínkami Y, aby zjistila, jestli potkani stále dělali A.

Vysvětlil jsem ji, že je nezbytné nejprve v její laboratoři zopakovat původní experimenty s podmínkami X, aby bylo vidět, že výsledek A může získat i ona, a poté teprve zkoušet podmínky Y a sledovat, jestli se chování A změnilo. Poté by věděla, jaké jsou reálné rozdíly v chování. Studentka byla tímhle návrhem nadšená a šla za svým profesorem, aby mu tento návrh experimentu přednesla. Profesorova odpověď byla negativní, protože opakování jednou provedeného experimentu by byla ztráta času. Tak to bylo v roce 1935 a toto zhruba odpovídalo obecnému přesvědčení – neopakovat psychologické experimenty, ale pouze dělat experimenty ve změněných podmínkách a sledovat, co se bude dít.

Nyní začíná hrozit, že se podobná věc může stát i na slavném poli fyziky. Byl jsem šokován, když jsem se dozvěděl o experimentu udělaném na urychlovači částic, při kterém výzkumník použil deuterium. Když chtěl porovnávat výsledky jeho experimentu s výsledky s lehkým vodíkem, tak musel použít cizí výsledky dělané na jiném urychlovači. Když jsem se ho zeptal proč, tak řekl, že to bylo proto, že mu nebyl přidělen dostatek přístrojového času (protože o experimenty s urychlovačem je velký zájem a jsou velmi nákladné), protože opakování starých výsledků nejsou žádná nová data. Takže proto, že šéfové urychlovače tak moc touží po nových výsledcích (aby mohli získat další financování z veřejných zdrojů), ničí hodnotu nových získaných výsledků daného urychlovače. Z tohoto důvodu mají tamní experimentátoři často potíže dokončit práci v duchu, který jim diktuje jejich vědecká integrita.

Ne všechny výsledky v psychologii jsou „cargo cult science“. Například existuje mnoho experimentů s potkany v různých bludištích s málo jasnými výsledky. Ale v roce 1937 Young udělal velmi zajímavý experiment. Udělal dlouhou chodbu s řadou dveří. Young chtěl zjistit, jestli může naučit potkany, aby zahnuli vždy do třetích dveří od místa, kde byli do chodby vloženi. Místo toho potkani zaběhli vždy do dveří, kde našli jídlo minule.

Otázkou bylo, jak potkani věděli, které dveře navštívili naposledy, protože koridor byl naprosto uniformní. Zcela jistě muselo být ale něco, podle čeho se potkani orientovali. Young znovu velmi pečlivě natřel celou chodbu a ujistil se, že všechna dvířka jsou naprosto stejná. Potkani ale stále nějakým způsobem byli schopni se v této chodbě orientovat a najít dveře, kde našli jídlo minule. Pak si uvědomil, že by se potkani mohli orientovat podle světel v jeho laboratoři, takže chodbu zakryl. Ani toto nefungovalo.

Nakonec objevil, že potkani se orientovali podle zvuků, které dělala podlaha chodby, když po ní běhali, což napravil postavením bludiště na písečný podklad, což konečně vedlo k tomu, že se potkani naučili běhat do 3. dveří od místa, kde byli do chodby vloženi. Tady vidíme, jak Young postupně vyloučil všechny možné orientační body. Když povolil jedinou z podmínek, tak se potkani zase začali v chodbě orientovat.

Z vědeckého pohledu toto je špičkový experiment. Tento experiment dává smysl všem experimentům s potkany v bludišti, protože odkrývá všechny způsoby, jak se může potkan v bludišti orientovat – ne ty způsoby, o kterých si experimentátoři myslí, že se jimi potkan orientuje. Výsledky tohoto experimentu říkají, které všechny podmínky je potřeba kontrolovat, pokud chceme mít smysluplné výsledky.

Podíval jsem se na následující historii tohoto výzkumu. Další experimenty nikdy neodkazovaly na výsledky Mr. Younga. Nikdy nepoužily kritéria odhalená Youngem – jejich bludiště nebyla umístěna na písku, nebo nesplňovala nezbytnou extrémní pečlivost. Prostě pokračovali ve starých zažitých postupech a nevěnovali pozornost Youngovi, proto neobjevil nic o potkanech. Young ve skutečnosti objevil všechno, co je nezbytné k tomu, aby bylo možné objevit něco o potkanech. Nevěnování pozornosti experimentům tohoto typu je charakteristické pro „cargo cult science“.

Dalším příkladem jsou experimenty s mimosmyslovým vnímáním pana Rhine a dalších. V reakci na kritiku z vnějšku (ale i na kritiku své vlastní práce) Rhine a kol. zlepšovali metodologii svých experimentů a zjistili, že pozorované efekty postupně mizí. Všichni parapsychologové se nyní snaží najít pokusy, které je možné replikovat – tedy, že za stejných podmínek obdržíte stejný výsledek. Když udělají jeden experiment se skupinou potkanů – nebo třeba lidí – udělají spoustu postupů a dostanou nějaký statistický výsledek. Když stejný postup opakují příště, tak žádný takový efekt nepozorují. A teď najdete člověka, který říká, že je irelevantní požadovat opakovatelný výsledek. Tohle je věda?

Je velmi nebezpečné učit studenty, jak dosáhnout správných výsledků a ne tomu, jak dělat experimenty s vědeckou integritou.

Tak vám přeji, abyste měli štěstí a našli si místo někde, kde máte svobodu zachovat si integritu, o které jsem mluvil, a kde necítíte potřebu udržet si pozici v organizaci nebo finanční podporu a tak dále, která by mohla ohrozit vaši vědeckou integritu. Kéž máte tuto svobodu.

Rozdělím se s Vámi ještě o jednu radu. Nikdy neslibujte, že uděláte nějakou řeč, pokud dopředu nemáte jasnou představu, o čem chcete mluvit.

"Když vědec nezná odpověď na problém, žije v nevědomosti. Když výsledek tuší, žije v nejistotě. A když má proklatě velkou jistotu o charakteru výsledku, ještě pořád ho hlodají nějaké pochybnosti. Zjistili jsme, že pro dosažení pokroku to má ohromný význam. Musíme uznat naši ignoranci a ponechat prostor pochybám. Vědecké poznatky jsou souborem tvrzení pronesených s různým stupněm jistoty – některá tvrzení jsou naprosto nejistá, některá skoro jistá, ale žádná nejsou jistá absolutně."