Profesor David Dilcher z Ústavu geologických věd, IU Bloomington: „V Evropě máte fosilii, ne-li první, tak jedné z prvních kvetoucích rostlin na Zemi“. (Kredit: IU)

Z včera zveřejněného článku ve sborníku Proceedings of the National Academy of Sciences vyplývá, že evropskému týmu pod dohledem nestora americké paleobotaniky Davida Dilchera, mezinárodně uznávaného specialisty na krytosemenné rostliny,  se z dávno známých fosílií podařilo vyčíst, že v jezírkách Španělska kdysi rostla bájná první květinka.

Montsechia. Také stále vypadá dobře i po těch 125 a možná i 130 milionech let.  Kredit: David Dilcher

Nezvykle dobře zachovanou fosílii se podařilo, zrekonstruovat, přičemž vynikly detaily semen. To změnilo naší představu o podobě některých rostlin, kterým dnes říkáme krytosemenné.

Sladkovodní Montsechia vidalii byla kdysi v tůních, říčkách a jezerech, nynějších hornatých regionů Španělska, hojně rozšířenou rostlinou. První z jejích fosilií objevili v centrálním části země už před více než sto lety. Celkem se jich později našlo zhruba tisíc. Nejvíce v Pyrenejích, poblíž hranice s Francií. Teprve až nyní pečlivý výzkum ukázal, s kým máme tu čest.

Plod a semeno v detailu zde

Jako první květina na Zemi se dosud uváděla Archaefructus, která pochází z Číny.  Španělské artefakty ale vypověděly, že Montsechia je přinejmenším jejím současníkem. A možná se podaří dokázat, že je ještě starší. 
Všeobecně rozšířený a oblíbený termín „první květina", netřeba brát doslovně, je to jen taková technická pomůcka, nadsázka, mýtus, podobně, jako „první člověk“.

Archaefructus ze severovýchodní Číny se svými 125 miliony let, býval uváděn jako nejstarší známá kvetoucí rostlina. (Kredit: Shizhao, CC BY-SA 2.5 Wikimedia)

Montsechii se podařilo zrekonstruovat díky tomu, že měla na svém povrchu  nebuněčnou vrstvu pokrývající lodyhu a listy. Tato pravděpodobně  hydrofobní a voskovitá vrstvička se zasloužila o částečné uchování tvarů. Ten se vyklubal až po složitém odleptáváním vrstviček kyselinou chlorovodíkovou, dusičnou a chlorečnanem. Kapka po kapce, dokud nevynikla celková struktura rostliny. Rozborem mnoha fragmentů  postupně vycházelo najevo, že rostlina měla semena a že byly v něčem, co připomíná zbytněnou stěnu semeníku.

Stáří rostliny se podařilo určit na dobu mezi 125 000 000 až 130 miliony let a to podle dalších zkamenělin vyskytujících se ve stejné vrstvě a u nichž lze stáří určit poměrně přesně.

Montsechia s jednotlivými krytými semeny se podobá dnešním růžkatcům. Ilustroval: Oscar Sanisidro

Například podle sladkovodních řas charophytes. Především těm se podařilo  zaškatulkovat rostlinu do raného období křídy. Jinak řečeno, květinka byla v živočišné říši současníkem sauropoda cedarosaura, ornitopodního „leguáního zuba“  iguanodona...

Krytosemenné rostliny, kam byla Montsechia zařazena, mají vajíčka ukryta v plodu vzniklém ze stěny semeníku. Předpokládá se, že tyto rostliny vznikly už v triasu. Semeno obalené plodem bylo tak úspěšným řešením, že to tyto rostliny  katapultovalo na dnes převládající skupinu všech suchozemských rostlin. Zatímco spolehlivé nálezy krytosemenných rostlin se datují do konce druhohor, období křídy.  Pylová zrna krytosemenného typu se zachovala z mnohem starší doby a soudí se, že jsou 240 milionů let staré.

Růžkatce ostnitý, kresba z roku 1885 (Kredit: Wikipedia)

Na vznik těchto rostlin jsou dvě protichůdné teorie. Jedna říká, že se vyvinuly suchých oblastech, protože semena ukrytá v obalu jim dávala jistou výhodu. Druhá, že se to událo ve vlhkém prostředí, kde je nestínily již tehdy silně rozšířené nahosemenné rostliny (dřeviny).  Někteří botanici si myslí, že se mohly vyvinou z kapradin.

Vzhledem se Montsechia nejvíc podobá dnešní rostlině růžkatci. Je to rovněž vodní bylina s přeslenitými, vidličnatě větvenými listy a drobnými nenápadnými květy. Ty se otevírají pod vodou a pyl se také šíří vodou. Jsou vytrvalé, ale nemají kutikulu, jakou nejspíš měl jejich předchůdce. Jako on ale také nemají kořeny a ukotvují se pomocí postranních výrůstků.

Dva z růžkatců se vyskytují i u nás (růžkatec bradavčitý a růžkatec ostnitý).

Literatura
www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1509241112