Galaxie RGG 118 s nejmenší supermasivní černou dírou. Kredit: NASA / CXC / Univ of Michigan / V.F.Baldassare, et al; & SDSS.

Supermasivní černé díry se dotýkají hranic naší představivosti. Jak asi fungují objekty o hmotnosti milionů a miliard Sluncí? Nejde ale jenom o ty největší behemoty. Velice zajímavé jsou i supermasivní černé díry, které jsou naopak nejméně hmotné. A právě tady se v posledních hodinách objevil nový rekordman, vůbec nejmenší známá supermasivní černá díra v nitru galaxie. Tisková zpráva NASA ji laškovně pokřtila na oxymoronicku černou díru, čili černou díru s protimluvem.

Vivienne Baldassare. Kredit: V. Baldassare

Nejmenším supermasivní černou díru objevila Vivienne Baldassare z Michiganské univerzity v Ann Arbor a její tým s využitím pozorování vesmírné rentgenové observatoře NASA Chandra a 6,5 metrového teleskopu Clay, tedy jednoho ze dvou Magellanových teleskopů observatoře Las Campanas v Chile. Rekordně malá supermasivní černá díra se skrývá v centru galaxie RGG 118, která byla objevena v rámci projektu Sloanovy digitální prohlídky oblohy (SDSS), ve vzdálenosti 340 milionů světelných let.

Supermasivní černá díra RGG 118 má hmotnost 50 tisíc Sluncí. To znamená, že je téměř 100 krát méně hmotná, než černá díra v nitru Mléčné dráhy a asi tak 200 tisíckrát méně hmotná, než ty největší supermasivní černé díry, které jsme nalezli v centrech galaxií. Badatelé odhadli hmotnost této supermasivní černé díry z pohybu chladného plynu kolem ní, a zároveň zjistili, že navzdory své malé velikosti je tahle černá díra v mnoha ohledech velice podobná svým větším kolegyním. Autoři studie z pozorování černé díry RGG 118 například usuzují, že černé díry rostou podobným způsobem bez ohledu na jejich velikost.

Supemasivní černá díra. Kredit: NASA / CXC / M.Weiss.

Astrofyzici se dodnes trápí s otázkou, kde se v mladém vesmíru vzaly supermasivní černé díry o hmotnosti miliard Sluncí. Našli jsme je už ve vesmíru mladším než jednu miliardu let po Velkém třesku. Je to doopravdy záhada, ale odborníci doufají, že jim ji malé a zároveň docela blízké supermasivní černé díry, jako je právě RGG 118, pomohou objasnit.

Megallanovy teleskopy observatoře Las Campanas. Clayův teleskop vpravo. Kredit: Jan Skowron / Wikimedia Commons.

Vznik supermasivních černých děr je stále obestřen tajemstvím. Jednou z možností je, že se úplně na počátku gravitačně zhroutí velká mračna mezihvězdného plynu, o hmotnosti takových 10 tisíc až 100 tisíc Sluncí a objeví se černé díry o příslušné hmotnosti. Takto vzniklé docela velké černé díry pak mohly postupně splývat a bobtnat do ohromných černoděrových monster. Jinou možností zase je, že prvotní velké černé díry mohly vzniknout zhroucením megahvězd o hmotnosti kolem 100 Sluncí. 

Baldassareová a spol. teď budou pátrat po dalších supermasivních černých dírách malých jako je RGG 118 a možná i menších. S jejich pomocí by pak rádi konečně pochopili, kde se vzaly supermasivní černé díry v mladém vesmíru, a jak tyto podivuhodná vesmírná monstra vlastně rostou.

Literatura
NASA Chandra 11. 8. 2015, Astrophysical Journal Letters 809: L4.