Nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského, trefil svým přirovnáním hřebík na hlavičku víc, než si mohl v době blízké Kristově, sám uvědomit. Nejen, že jsme jeden z druhů živých tvorů na planetě, který se i po dvou tisíci letech nepřestal vydatně snažit dělat toho dost proto, aby tu nebyl. Ale to, co filozof ve své době nemohl ještě ani tušit, že i naše liberální a konzervativní skutky jsou v područí genů. Řečeno polopaticky, i v politice jednáme pudově a jak před dvěma tisíci lety filosof poznamenal, „jako ta zvířata“.
Samozřejmě, že nový poznatek je ve výzkumné zprávě popsán nenápadně formulacemi o tom, že naše rozhodování bude liberální a nebo obezřetné ke změnám, podle varianty genu DRD4. Nejspíš proto, aby to mecenášům, tahajících za penězovody, moc nedošlo. Kdo ví, jak by to pak s profesorským platem dopadlo, kdyby se ukázalo, že to je politicky nekorektní. Proč nekorektní? No přece kdo z politických lídrů by chtěl přiznat, že tím jazýčkem na váhách v jeho vítězství nebyla inteligence a přitažlivost volebního programu, ale že to, co mu k moci dopomohlo, bylo genetické založení populace v jeho volebním obvodu.
„Náš liberalismus a konzervatismus je vlastně jen záležitostí opakování určitých kombinací čtyř jednotek: adeninu, guaninu, cytosinu a tyminu.“
(Kredit: National University of Singapore)
Náš druh, Homo sapiens, má vysoce vyvinuté sociální chování. Je složité ale právě tomu prý vděčíme za pozoruhodný, z hlediska historie druhu, poměrně nedávný, úspěch. K rozmachu sociálního chování mělo dojít už v komunitách lovců a sběračů, někdy před sto tisíci lety. A od té doby nás jeho vylepšování dostrkalo až k dnešní globalizaci se všemi jejími politickými a ekonomickými institucemi. A jak Američan ve službách Čínské university, profesor Richard Ebstein nyní zveřejnil, je to do značné míry díky vzorům chování, zadrátovaným v molekulách naší deoxyribonukleové kyseliny. Naše politické cítění a hlasování by mělo být výsledkem něčeho, co dědíme z pokolení na pokolení od svých rodičů. Samozřejmě, že ne jako celek, ale podle toho, jak nám to od kterého rodiče sudičky namíchají. A naše mysl a tím i chování jsou tak složité proto, že jde o kompromis mezi tím, k čemu nás nabádají geny a tím, k čemu nás tlačí okolní prostředí.
Má ale Ebstein své dedukce o úloze genů v politických postojích nějak podloženy? Nutno konstatovat, že má. Jde totiž o další zúročování toho, co si před časem začal HUGO (projekt mapování lidského genomu). Ten stál u poznání existence lokality nazvané DRD4 a jejího výskytu v mnoha různých variantách. Úsek má čtyřicet osm písmen genetického kódu a může se opakovat u někoho dvakrát u jiného dokonce i více než desetkrát. Funkci jí následně přiřadil poznatek, že jde o gen kódující bílkovinu, která se účastní zprostředkování účinku dopaminu - přenašeče nervových vzruchů v mozku. Kam až dlouhé prsty tohoto chemického posla sahají odhalil nynější Ebsteinův pokus na téměř dvou tisících studentech čínských vysokých škol. Z jejich odpovědí v dotaznících a přečtení jejich genomu, se dalo vydedukovat, že to, co se považovalo za doménu vlivu okolí a výchovy v rodině, je vlastně do značné míry již předem rozhodnuto na úrovni genů. Dá se říci, že politický postoj je do jisté míry nalinkovanou záležitostí genu DRD4 a to jak u nás v Evropě, tak i na Dálném východě. Rozinkou na dortu nových poznatků je, že významnější vliv na politický postoj v Asii má zmíněný gen u žen, než u mužů. A také, že hezčí polovina lidstva má obecně větší tendenci být konzervativnější.
Sluší se dodat, že Ebstein nešel při plánování svého pokusu tak úplně naslepo. A že se asi nechal inspirovat několik let starými poznatky jistého Justina Garcia z newyorské Binghamton University. Ten, se svým týmem, jako první popsal stejný gen a dal mu nálepku „gen dobrodruhů“. Popsal také, jak se jeho vliv projevuje v sexuálních vztazích. Nositelé variant genu s vícenásobným opakováními vnitřního motivu jsou o 50 % častěji záletníky. Jinak řečeno, nositelé kratších variant genu DRD4 tíhnou k vyšší promiskuitě a se slibem věrnosti, dokud nás smrt nerozdělí, si těžkou hlavu nedělají. Na vině by měla být snížená ochota genem pozměněné bílkoviny přenášet vzruch a tím horší uspokojování mozkového centra odměny.
Výsledkem pak je, že tyto osoby mají větší sklon k vyhledávání nových podnětů a vzrušení, což se následně promítá do partnerských vztahů, ale i do nestálosti v zálibách, častější změny zaměstnání i místa bydliště.
Závěr
Mít povědomí o existenci genu DRD4 se může vyplatit. Tak trochu to může napomoci při žehlení profláknutého chvilkového partnerského úletu. U větších průserů se dobře obeznámenému obhájci může podařit soudu objasnit pravou příčinu skutkové podstaty impulsivního jednání. Trestní odpovědnost se tak částečně přenese na rodiče, částečně na souhru nešťastných okolností spojených s permanentním nedostatkem neurotransmiterů v důsledku vadných genů. Po dnešku konečně můžeme ospravedlnit i některé, jinak nevysvětlitelné, veletoče politiků. I za přestupem do jiné strany nemusí být pokleslý charakter, nýbrž náhlá aktivace DDR čtyřky.
Literatura
National University of Singapore
AFP
http://phys.org/news/2010-10-liberal-gene.html
Politická orientace je zadrátovaná v mozku
Autor: Stanislav Mihulka (13.09.2007)
Jsme méně násilní, než kdykoli v historii
Autor: Stanislav Mihulka (23.10.2011)
Jak se koncentruje ekonomická moc
Autor: (30.10.2011)
Migrující buňky jsou „pravičáci“
Autor: Josef Pazdera (19.02.2012)
Proč ženy „jedí“ miminka
Autor: Josef Pazdera (28.09.2013)
Diskuze: