Laboratoř profesorky Judith Campisi na Buck institutu v Kalifornii, se stejně jako celý ústav, věnuje stárnutí. Kromě pokusničení na lidech tam mají k ověřování teorií a účinnosti léků, i slušný chov laboratorních hlodavců. Příbuzenským pářením získávají zvířata, která stárnou rychleji, než je zdrávo. Pak se jim zase snaží život prodloužit. Podařilo se jim vyšlechtit myš, která produkuje nadměrné množství volných radikálů. Ty, jak známo, poškozují kožní buňky.

Podle nejuznávanější teorie a stávajících představ o škodlivosti volných radikálů by organismus s nadměrným množstvím volných radikálů v buňkách, měl trpět řadou neduhů. Jenže myši s přemírou radikálů v těle si postavily hlavu a představu chřadnoucího organismu již od útlého mládí, ani zdaleka nenaplnily. Ba právě naopak. Jejich šrámy a zranění se hojí nezvykle rychle a jak se ukázalo, je to následkem zvýšené epidermální diferenciace a re-epitelizace. 

Co teď s tím?

Teorií stárnutí bylo a je hodně. Ta nejznámější a momentálně nejuznávanější, je od Denhama Harmana, profesora na Universitě v Nebrasce. Říká se jí mitochondriální teorie stárnutí a hlavní roli stárnutí přisuzuje volným radikálům. Naše stárnutí by měl být důsledek hromadění změn a toto zlo mají způsobovat velmi reaktivní částice - volné radikály. Ve své podstatě to jsou reaktivní atomy nebo molekuly, které ve vnější elektronové sféře mají nepárový elektron. Oplývají silným nutkáním se párovat a to vede k přijímání elektronů od ostatních atomů a molekul. A nebo k předávání vlastního elektronu, za účelem jakési „neutralizace“. O jejich škodlivosti nikdo nepochybujeme. Stačí si přečíst něco o kouření. Tělo si ale radikály také vyrábí samo. Jsou produktem normálního metabolismu. Přivodit si je můžeme ale i konzumací některých toxinů. Volné radikály v nás páchají neplechu – poškozují nám v buňkách bílkoviny i DNA a tím i geny. Snižování volných radikálů pomocí antioxidantů a to jak ve zdraví, tak i nemoci, jaksi patří k dobrým mravům a podporuje to  99  lékařů ze sta. Obchodníci se zdravím udělali z antioxidantů doslova všelék a v byznysu s nimi se točí miliardy.

 

 

Myši to tak jednoznačně nevidí
Alespoň ne ty s oxidativním stresem poškozenými mitochondriemi. Navzdory zvýšenému množství volných radikálů totiž překypují zdravím, rychleji se jim opravuje tkáň poškozená ultrafialovým zářením a v hojení zranění jsou přebornicemi. Pochopitelně, že to není  zadarmo ale  za cenu rychlejšího vyčerpání zásob kmenových buněk. V každém případě ale americké „radikální“ myši, se stávající teorií stárnutí, notně zamávaly.

 

 

Zastříhat ušima bychom asi teď měli všichni a nejvíc ti, z nichž reklama udělala polykače bobulí. Důvěřivci, doufající, že si antioxidanty vylepší zdraví, by se mohli dobrat konců zcela opačných. Válčit s volnými radikály by mohlo být ku škodě všude tam, kde organismus potřebuje rychle reagovat na nějaký průser. Příkladem, nadmíru aktuálním, budiž případy spálených zad a miminek připomínajících opařená selátka. Nejen, že to bolí a nikdo se pak nevyspí, ale v nejvlastnějším zájmu organismu je, aby metabolismus i mitochondrie „jely“ na maximum a to i za cenu vlastního poškození s enormním zvýšením volných radikálů v buňkách. Nejde tu o rychlý návrat dovolené k normálu, jako spíš o včasnou náhradu buněk s poškozenou DNA u nichž hrozí něco hodně ošklivého.

 

Z toho, co dnes víme o antioxidantech, tak jsou to látky, které snižují metabolismus a koncentraci volných radikálů v buňkách. Podle nyní publikované studie ale vysoká hladina volných radikálů v buňkách koreluje s rychlejší obměnu buněk v poškozené tkáni. Z toho se dá usoudit, že ve stresových situacích, konzumace antioxidantů, nemusí být tím pravým ořechovým.

Hlodavci, kteří podle všech předpokladů měli být sušinkami prolezlými nemocemi, a byli zdraví jako řípy, jakoby nám chtěli sdělit ještě něco. Jak evoluce preferuje mládí a jak se ho snaží v plné síle dostrkat k reprodukci i za cenu vyčerpání všech záloh, včetně těch s kmenovými buňkami. Z pohledu sobeckého genu to logiku má. Předat geny a pak ať už se s námi děje vůle Alláhova.

 

 

Dožít se Metuzalémových 969 let se komplikuje

S tím, jak jsme poznávali možnost náš metabolismus pomocí chemie ovlivnit, naplňovalo nás to optimismem, že si můžeme omezením radikálů, prodlužovat spokojené stáří. Výsledky z laboratoře Judity Campisiové nám představu natahování dlouhověkosti řádně zkomplikovaly.

Ne, že by nešlo metabolismus tlumit a snižovat volné radikály v buňkách a šetřit si tím kmenové buňky na stáří, tak jak nám to zdůrazňují v příbalových letácích. Jen by se tam nyní mělo objevit, že taková volba má i svá „ale“. A že to s největší pravděpodobností bude za cenu horšího se vypořádávání s nemocemi, pomalejším hojením a taky vyšším rizikem, že si vysněného stáří nemusíme zrovna užít. Zpomalená výměna opotřebovaných buněk totiž chodí ruku v ruce s rizikem rakoviny.

 

Jakoby nám každý nový poznatek, který nám umožňuje manipulovat s rychlostí buněčného metabolismu, s sebou přinesl i dilema preferencí. Být mladý, silný a překypovat zdravím, se začíná jevit být s dlouhověkostí poněkud na štíru. A tak snažit se o nízkou hladinu volných radikálů bude mít i svou stinnou stránku o které se na etiketách potravinových doplňků nějaký čas ještě psát nebude.

Literatura
Michael C. Velardea,Marco Demariaa, Simon Melova, Judith Campisia.:Pleiotropic age-dependent effects of mitochondrial dysfunction on epidermal stem cells, Proceedings of the National Academy of Sciences doi/10.1073/pnas.1505675112