Už staří Řekové věřili, že básníci, sochaři a umělci vůbec mívají období takzvané "božské šílenosti", kdy komunikují s bohy a tvoří svá díla. Zda genialita a šílenost mají skutečně společný základ, zatím nikdo nedokázal bezpečně určit, určité indicie tady ale jsou. Ukazuje se, že lidé trpící depresí mají velkou představivost. Spojíme-li tuto představivost s verbálním talentem, důvody k depresím se násobí. Lidé trpící depresemi se vyznačují nadměrnými projevy energie, sníženou potřebou spánku, záplavou nápadů a zvýšenou citlivostí pro barvy a zvuky. Snížená potřeba spánku je sice ideálním podhoubím pro kreativitu a výkonnost, ale zároveň je mnohými  považována za jednu z etap na cestě vedoucí k maniakální depresi.

Deprese, umění a věda
Maniakální depresí trpěl například německý hudební skladatel Robert Schumann (1810-1856). Vrcholy Schumannovy tvorby, vycházíme-li z počtu skladeb, spadají do let 1840 a 1849, kdy se u něj projevovala nadměrná aktivita, nespavost, euforie. Naproti tomu v období depresí v roce 1844 a poté v roce 1854, kdy se dokonce pokusil o sebevraždu, nevytvořil vůbec nic. Schumann zemřel v ústavu pro duševně choré o dva roky později (1856).

Robert Schumann

Z deníků a korespondence slavné anglické spisovatelky Virginie Woolfové (1882-1941) jasně vyplývá střídání období euforie a intenzivní tvůrčí činnosti s nejhlubším zoufalstvím. Euforie se u Virginie Woolfové projevovala nespavostí a horečnou činností. Dnem i nocí hovořila a pracovala, nakonec následoval stav bezvědomí. V době depresí byla uzavřená, trpěla nepříjemnými pocity a  halucinacemi. Své trápení ukončila v roce 1941 sebevraždou.

Virginie Woolf

Také velcí duchové vědy se potýkali s psychickými problémy. Depresemi trpěl například Isaac Newton. Americký chemik Wallace Carothers, vynálezce syntetického kaučuku a nylonu, spáchal v depresi sebevraždu, stejně jako slavný rakouský fyzik Ludwig Boltzmann. Vysoký výskyt maniakálních depresí lze pozorovat i u významných státníků a politiků. Winston Churchill nazýval dny, kdy ho zachvacovala deprese, "black dogs" (černí psi).
Při objasňování toho, jak to vlastně s tou škodlivostí nedostatku spánku vlastně je, by nyní mohli přispět strnadci. Vědci si od pokusů s opeřenci hodně  slibují.

Nedostatek spánku
Překonávat tisíce kilometrů a přitom spát jen tři hodiny denně, to vše při nedostatku odpočinku, by udolalo i ty nejotrlejší povahy. Strnadci s bílou korunkou na hlavě s latinským názvem Zonotrichia leucophrys gambelii, to ale zvládají, jakoby nic. Není divu, že studium těchto  ptáků, kteří zůstávají čilí a ostražití i během dlouhé doby, kdy téměř nespí, výzkumníky přitahuje. Doufají, že ptáci vnesou jasno do stavů deprese a poruch spánku vedoucích až k pomatenosti.

Nespavost strnadců s bílou korunkou (Zonotrichia leucophrys gambelii) nedává spát ani výzkumníkům.

Každé jaro a podzim, desetitisíce strnadců bělokorunkatých (Zonotrichia leucophrys gambelii) podstupuje pouť mezi Aljaškou a jižní Kalifornií, dlouhou 4000 kilometrů. Ptáci v noci letí a přes den se krmí. Je záhadou, jak je možné, že jsou schopni se s takovou enormní fyzickou zátěží vypořádat v době, kdy sotva zamhouří oči. Vědkyně Ruth Bencová z Wisconsinské univerzity ve městě Madisonu se pustila do studia těchto ptáků. Zaměřila se na chování během jejich jednoročního zajetí. Výsledky zveřejnila ve vědeckém periodiku PLoS Biology¹. Uvádí zde, že ve stejnou dobu, kdy se volní vrstevníci vydávali na migrační tah, ptáci v zajetí téměř neodpočívali. Doba jejich spánku v té době klesla o celé dvě třetiny dřívějšího normálu. Nejzajímavější na celém pokusu je zjištění, že bez ohledu na krátký odpočinek, ptáci nejevili známky únavy. Jejich schopnost se učit neklesla a ani jejich paměť nebyla nedostatkem spánku nijak dotčena. Prokázaly to testy, při kterých ptáci museli klovnout do správných knoflíků, aby obdrželi odměnu ve formě potravy.

To znamená, že potřeba spánku je podřízena biologickým potřebám. Není tedy  neměnná a pokud cíl, jakým je třeba migrace, se stane pro organismus významným, potřeba spánku se odsouvá a stává se druhořadou záležitostí.
Bencová, v určité fázi svých pokusů, dokonce připevňovala na lebku ptáků elektrody a zjišťovala aktivitu ptačího mozku. Ukázalo se, že v době migrací se ptákům zkracovala doba potřebná k tomu, aby se pohroužili do spánkové fáze označované jako fáze rychlého pohybu očí - spánková REM fáze (při té se lidem zdají sny).
Zajímavé je, že u lidských pacientů s maniakální depresí, se také periodicky střídají období hyperaktivity a deprese a že když se jim změří elektrodami charakter spánku, tvar výsledných křivek je pozoruhodně podobný těm, které byly zaznamenány u ptáků v době jejich tahů. Vědci jsou přesvědčeni, že pochopení toho, co se děje v mozku migrujících ptáků, odhalí příčinu některých lidských chorobných stavů. Doufají, že také najdou způsob, který umožní, například pilotům, zůstat  dlouho ve stavu ostražitosti a to bez vedlejších následků.
Tento druh výzkumu by mohl získat velkou podporu i u  našich politiků. Existuje zde totiž reálná šance nalezení způsobu léčby členů společnosti trpících syndromem „blbé nálady“.

Hlavní pramen: Biology, e212. doi:10.1371/journal.pbio.0020212 (2004).