Blasie Pascal (1623-1662) byl geniální matematik a fyzik. Pascal měl bohužel celý svůj krátký život nalomené zdraví. V roce 1654, v jeho 31 letech, se na vyjížďce splašili koně jeho kočáru a ten se s ním převrhl a zůstal viset z mostu. Po tomto incidentu upadl Pascal na dva týdny do bezvědomí. Poté co se z něj probral, měl mystické vidění, ze kterého si zapsal „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“. Od tohoto incidentu se přestal věnovat matematice a fyzice a začal se zabývat teologií v klášteře Port-Royal. Pascalovo obrácení na víru podpořilo uzdravení jeho desetileté neteře M. Perrier, jež trpěla nebezpečným očním nádorem, který byl vyléčen po dotyku relikvií. Od té doby Pascal užíval jako svůj emblém oko, obklopené trnovou korunou a nápisem: „Vím, komu jsem uvěřil.“ Konec svého krátkého života Pascal prožil jako asketický poustevník žijící v ústraní, pomáhající chudým a odmítající lékařskou péči. V této době také sepisoval dílo Myšlenky, které mělo za úkol bránit katolickou víru před ateisty. Součástí tohoto díla je pak i slavná Pascalova sázka, která je s drobnými obměnami používaná k obraně víry dodnes.

 

 

 

Blaise Pascal si byl vědom, že víra člověka není založena na jednorázovém rozhodnutí, ale utváří se dlouhodobě na základě získaných zkušeností. Lidem neschopným uvěřit Pascal navrhuje využít metodu „Fake it ‘till you make it“ (předstírej do té doby, než se to stane doopravdy). Tato sázka podle něj měla člověku pootevřít srdce a připravit ho na skutečnou víru, která přijde časem. Tato část některým autorům přijde problematická. Podle některých křesťanských autorů Pascalova sázka dehonestuje skutečnou víru lidí, která je více než vypočítavou sázkou na jistotu.

Pascalova sázka se dá pochopit i jako výhružka: „Máte pěknou duši, byla by škoda, kdyby navždy skončila v pekle.“ Pojetí Pascalovy sázky jako výhružky není zase tak moc vytržené z kontextu, vzhledem k tomu, že katolická církev zastává názor, že „kajícnost vycházející ze strachu je morálně správný, nadpřirozený skutek“ (7. bod v XII. Penance, v širším kontextu zde). Použití lidského strachu z nekonečného utrpení v pekle k získání věřících není zřejmě z katolické perspektivy morálně problematické (ale radši se zeptejte svého kněze, jestli je morálně správné někoho přimět k víře či poslušnosti pomocí strachu z pekla).

Hlavní problém Pascalovy sázky ale vidím v tom, že počítá pouze s jedním Bohem. Fakt je ten, že na světě existuje mnoho různých forem náboženství.

 

Můžeme tyto ostatní víry přehlédnout při dělání rozhodnutí, které ovlivní náš nekonečně dlouhý život na věčnosti? Podle čeho rozhodovat, které z náboženství je pravdivé? Je třeba důležitý počet lidí, kteří věří v danou víru? Znamená to, že více lidí má více pravdy (podle pravidla tolik lidí se přece nemůže plést)? Pokud setrvá současný demografický vývoj, tak se dočkáme doby, kdy na světě bude více muslimů než křesťanů. Budou potom mít muslimové „více pravdy“? Pokud mají pravdu katolíci, že pouze členství v katolické církvi zajistí člověku spasení (20. bod v článku VI. smířlivěji je toto dogma rozebráno zde, ale stále to s nekatolíky vypadá bledě) tak v katolickém pekle skončí 6,1 miliardy lidí (83,5 % ze světové populace). Pokud mají pravdu Hindové, tak se mýlí 85 % lidí světa. Pokud mají pravdu muslimové, tak v omylu žije 78,6 % lidstva.

 

Ať už je pravdivé kterékoliv náboženství, tak většina ostatních lidí na světě věří bohům, kteří neexistují.

Ať už je pravda, že se po smrti převtělíme, nebo že po smrti následuje věčné peklo nebo ráj, nebo že smrtí mozku končí naše existence, tak většina světa žije v omylu a není tedy možné vsadit na jistotu tím, že půjdeme s (největším) proudem. Počet věřících v dané denominaci podle mě tedy pro „výběr“ toho správného boha není důležitý, protože počty se mění v průběhu historie.

 

Záleží tedy na stáří víry? Pokud ano, pak nejstarší živou vírou je hinduismus a úplně nejstarší náboženství je pravděpodobně už zapomenuto. Pokud není stáří náboženství důležité, tak je docela možné, že víra v toho pravého boha bude zjevena prorokům až za pár tisíciletí.

 

Nejdůležitější otázkou tohoto článku je, jestli je možné rozlišit víru v neexistujícího boha od víry v existujícího boha. Věřící člověk je ochotný pro víru obětovat svůj čas a prostředky při pravidelných modlitbách, ať už věří na nirvánu nebo na nebe. Někteří lidé obětují různým bohům zvířata s pevnou vírou, že si tím získají jejich přízeň. Někteří lidé pevně věří, že bůh nechce, aby jedli krávy. Jiní zcela jistě vědí, že bůh nechce, aby jedli prasata. Na stavbu chrámů, mešit, synagog či mandirů jsou vynaloženy nemalé prostředky. Někteří lidé mají tak pevnou víru, že jsou pro ni ochotni obětovat svůj život a vzít život jiným. Kolik lidí asi bylo ujištěno v jejich víře, poté co uviděli remisi nádoru u svého dítěte? A kolik z těchto lidí nebylo katolíky? Kdo ví, o kolik let dříve by mohla začít průmyslová revoluce, kdyby Pascal neměl tu příhodu na mostě a místo teologie se dále zabýval rozvojem matematiky a fyziky?

 

 

Lidé jakékoliv kultury doopravdy milují své bohy z celého srdce a pochybovat o upřímnosti jejich víry je zcestné. Pochybovat o existenci objektu jejich víry je ale při znalosti demografie nevyhnutelné.

Faktem zůstává, že neexistuje žádný způsob, jak zjistit, jestli po smrti dojde k reinkarnaci nebo vzkříšení těla. Veškerá apologetika a „důkazy“ používané křesťany se po záměně pár slov dají použít pro apologetiku a „dokazování“ jakékoliv jiné víry.

 

Pokusme se tedy formulovat Pascalovu sázku ve chvíli, kdy připustíme, že neexistuje způsob, jak poznat, který z nepřeberného množství bohů je skutečný a kterého si lidé vymysleli.

 

Víme, že na světě existuje mnoho náboženství, z nichž každé obsahuje řadu denominací. Může být pravda, že víra v jednu z těchto forem náboženství nám zajistí věčný život, ale pravděpodobnost, že se „strefíme“ do té správné, je celkem malá. Jedním z řešení Pascalovy sázky při započítání ostatních náboženství je věřit tomu náboženství, které zahrnuje nejděsivější peklo. Nejlepší by bylo věřit bohu, který je nejžárlivější a připravený trestat lidi za to, že věří v jiného boha – tím si zajistíme, že se vyhneme nejhoršímu možnému osudu.

 

 

Na druhou stranu se nabízí otázka, proč by mělo být pro boha důležité, aby v něj lidé věřili? Není pravděpodobnější, že Bůh spíš, než víru v nějakou církevní denominaci oceňuje lidskou dobrotu, snahu pomáhat ostatním lidem nebo intelektuální upřímnost? Co když je Bůh vědecky založený a oceňuje upřímnou snahu hledání pravdy, namísto víry bez důkazů? Doopravdy musíme věřit, že Bůh upřednostňuje upřímnou víru nad upřímný skepticismus? Proč by nám Bůh dal schopnost kriticky myslet a poté nás trestal, že v něj pro absenci důkazů nevěříme?

 

 

Ve chvíli, kdy přestaneme přehlížet náboženství zbývajících šesti miliard lidí, Pascalova sázka přestává být sázkou na jistotu a to jsme ještě nezapočítali „náklady“ na víru. Skutečně platí, to co tvrdil Pascal, že vírou v boha, i když by se ukázalo, že tento bůh neexistuje, nemá člověk co ztratit?

Každý si jistě uvědomuje, že každá víra zahrnuje něco, co by člověk nedělal, kdyby zcela jistě věděl, že bůh není. Všechny tyto činnosti, jsou v těch lepších případech ztrátou času a prostředků, v těch horších případech vedou až k neetickému chování.

 

 

 

Kreacionistické hnutí v USA vypadá z Evropského pohledu děsivě, ale faktem zůstává, že největší zastoupení kreacionistů je v muslimských zemích a celkově třetina světové populace věří kreacionismu. Programově a záměrně dětem zamlčovat stáří země, pohyb tektonických desek a evoluci je podle mě obrovská intelektuální ztráta pro jednotlivce, ale i pro celé lidstvo. Další ztráta je, že víra nás učí, že není potřeba zpochybňovat odpovědi, které nám dal bůh prostřednictvím náboženských autorit a znalost náboženských textů často vyžaduje schopnost doublethink (schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit). Některé formy víry lidem zakazují přijímat transfúze, jiné jim zakazují darovat posmrtně orgány (což je ztráta, pokud žijeme ve společnosti takových lidí). Některé víry tvrdí, že homosexuální chování je hřích. Zákaz použití antikoncepce a zároveň zákaz potratů (tak, jak to hlásala například Matka Tereza), je zaručený recept na spoustu nových příslušníků církve, ale také mnoho osobních tragédií. Rovněž na náboženství založená sexuální výchova „abstinence only“ se paradoxně projevuje nárůstem těhotenství náctiletých. Pocit viny je pěstován v některých denominacích a slouží k upevnění víry. Pocit viny také věřícím kazí radost ze sexu.

 

 

Podrobně se o traumatech, které může způsobit náboženství, rozepisuje Marlene Winell.

Kromě toho víra ať už vědomě, či nevědomě ovlivňuje náš rozhodovací proces. Chybná víra popisující fungování světa může vést k nechtěným dopadům. Například lidé zcela jistě přesvědčení, že se blíží konec světa, se přece nemusí starat o ekologické problémy.

 

Samozřejmě platí, že věřící lidé dělají také spoustu dobrého, ale opravdu je nutná víra v peklo a ráj k tomu, aby byli lidé na sebe hodní? Opačný argument, že lidé dělají spoustu špatného, i když věřící nejsou, samozřejmě platí taky. Spousta špatného, ale vzniká jako bezprostřední důsledek víry ve formu boha, která pravděpodobně neexistuje.

 

Člověk si víru vybírá jen zřídkakdy. Pokud není do víry indoktrinován v dětství, tak většinou převezme víru své rodiny nebo lidí, kteří jsou mu blízcí. Nejpřesvědčivějším důkazem tohoto pravidla je geografické rozložení náboženství a jednotlivých vyznání. Je správné, aby člověk se snadným přístupem k prakticky veškerému lidskému poznání, nechal rozhodnutí o svém světonázoru a potenciálně o nekonečné posmrtné existenci na náhodě místa a času svého narození? Není naivní a skoro až arogantní předpokládat, že zrovna já se modlím k existujícímu Bohu, zatímco většina ostatní světové populace se nevědomky modlí k neexistujícím bohům?

 

 

Podle mě jediný intelektuálně upřímný postoj je přiznat si, že neexistují žádné přesvědčivé důkazy pro žádné z náboženství (agnosticismus). Navíc důkazní břemeno leží na těch, kdo přichází s pozitivním tvrzením a mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy. Dokud nejsou předloženy přesvědčivé důkazy nadpřirozena, pak nezbývá než nevěřit v jeho existenci (ateismus).

 

V současnosti nevíme, proč tady jsme a jestli naše existence má nějaký hlubší smysl, kromě toho, který si sami zvolíme. Neexistuje žádný důkaz podporující představy o reinkarnaci, nebo o věčné blaženosti. Nevíme, jestli náš vesmír vznikl jako fyzikální nezbytnost, nebo ho stvořil jeden bůh nebo skupina bohů, nebo jestli náš vesmír není výsledkem experimentální činnosti ufonů, kteří se snažili zjistit, jestli je možné vytvořit nový vesmír. Možná na tyto otázky jednou budeme znát odpovědi podpořené přesvědčivými důkazy. Teď je jakákoliv odpověď na ně vařením z vody ve snaze utěšit lidskou zvědavost. Utěšovat lidskou zvědavost dudlíkem falešné víry není podle mě správné. To, že chceme, aby náš vesmír měl nějaký hlubší smysl, neznamená, že ho mít musí. Jak už se mnohokrát v historii ukázalo, realita se neřídí našimi antropocentrickými názory.

 

 

Svět můžeme poznávat buď pomocí vědecké metody, pak ale nikdy nebudeme mít jistotu, že známe absolutní pravdu. O všem budeme muset pochybovat a skutečnému poznání reality se budeme asymptoticky přibližovat a možná ho nikdy nedosáhneme. Nebo se můžeme rozhodnout pro jednu z mnoha forem víry a mít absolutní jistotu, která velmi pravděpodobně nekoresponduje s realitou.

 

 

„Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum. Jediný způsob, jak zabránit lidem upadnout do absurdnosti a zloby, je poučit je.“ Voltaire