Základní otázky života, vesmíru a vůbec…

Jan F Humplík

Ačkoliv odpověď na základní otázky života, vesmíru a vůbec, již byla zodpovězena,¹ přesto se zdá, že některým z nás tyto otázky stále vrtají hlavou. A to je dobře, avšak některým z nás, také vrtají hlavou dosti podivné odpovědi, proti kterým ono slavné „42“² vypadá jako docela střízlivý odhad skutečnosti. Ačkoliv nejsem ani teologem, tím méně knězem, rád by se pokusil vysvětlit některá fatální nepochopení, která se podle mě vyskytují v sérii článků „ Zeptejte se svého kněze: Vznik duše...atd“. S případnými námitkami, že se v tomto textu nejedná o popularizaci vědy souhlasím, nicméně jelikož téma vědy a víry mnoha popularizátorům nedá spát, snad uznáte za spravedlivé, že by měl zaznít i názor druhé strany. Především proto, že většina názorů prezentovaných ve zmíněné sérii článků nemá s reálným křesťanstvím nic společného.

Zvětšit obrázek

„Umění je znakem člověka i oknem do metafyziky“. Ikona Trojice od Andreje Rubleva. (Kredit: Wikipedia)

Jelikož tady nejde o střet dvou jednotlivých argumentů, což by bylo snazší, ale o zásadní nepochopení dvou odlišných způsobů myšlení, bude článek spíše obecným pohledem do křesťanského vnímání světa. Omlouvám se předem, že se v tomto (už tak dost dlouhém) textu nedostaneme k jednotlivým otázkám, avšak odpovědi na mnohé z nich z textu vyplynou. Prvním zásadním nedorozuměním je domněnka, že se můžeme ptát na jakousi obecnou definici duše či Boha. Duše, bůh nebo například svoboda jsou všechno pojmy mající základ ve filosoficko-náboženském vidění světa. Tudíž kolik filosofií a kolik náboženství, tolik „definic“ či představ. Navíc ve většině mimo-křesťanských náboženství (s výjimkou judaismu a některých odnoží islámu) bychom obtížně hledali propracovanější teologickou nauku či jednotné „vyznání víry“, o které bychom mohli opřít nějaké pevné definice. Jelikož však vlivem rozdělení křesťanů došlo i k četným odchylkám v nauce mezi jednotlivými skupinami křesťanů, budeme vycházet z pohledu církve katolické, mimo jiné také proto, že je celosvětově největší jednotnou náboženskou organizací světa³. Profesionálním filosofům či teologům se předem omlouvám za četná zjednodušení, kterých se dopustím, jednak díky svým omezeným znalostem a jednak díky nutnosti přizpůsobit text čtenářům, kteří nemusejí vždy jasně chápat filosofickou a teologickou „hantýrku“.

Jan F Humplík
(mikro-CV) 
Vystudoval biologii a v současnosti pracuje jako vědecký pracovník v oblasti fyziologie rostlin. Kromě jiných neduhů, trpí rovněž chronickým postgraduálem (snad se už nebude trápit dlouho). Po té, co zjistil, že oba nejdůležitější biologové v historii (G. Mendel a Ch. Darwin) studovali teologii, absolvoval pro jistotu i kombinované studium teologie. Je přesvědčený, že teologie a přírodní vědy si nemohou odporovat a navzdory názorům R. Dawkinse, dosud na sobě nepozoroval žádné známky rozdělení mozku. Kromě toho, že si v práci občas hraje s roboty, co umí fotit kytky, už pouze vyčkává na svůj životní objev. (Kromě jiného plánuje novou, úžasnou syntézu genetiky a evoluční teorie postavenou na experimentálním krmení galapážských pěnkav hybridním osivem hrachu v různých štěpných poměrech. Kdyby to nešlo, zkusí to s jestřábníkem... Jelikož grantové agentury vytrvale odmítají nadějný projekt podpořit, mohou se případní sponzoři - chovatelé pěnkav a pěstitelé hrachu - hlásit v redakci.)

V křesťanském pohledu na svět má realita dva odlišné rozměry: „fyzický“ a „metafyzický“. Do kategorie „fyzického“ spadají všechny skutečnosti (objekty, děje, síly), které jsou podřízeny fyzikálním zákonům – ať už těm známým, nebo i těm, které na svůj objev teprve čekají. Podle materialistického světonázoru je pouze tento rozměr existence jediný „skutečně existující“, neboť je empiricky testovatelný (zjednodušeně řečeno lze jej pozorovat, podrobit experimentu a s určitou pravděpodobností pak ověřit hypotézu). Pokud věřím materialistickému světonázoru, pak platí, že to, co nemohu testovat, to pro mě neexistuje v absolutním slova smyslu.

Do kategorie metafyzického pak zahrneme dvě roviny – filosofickou a náboženskou (byť to není zcela přesné, pro základní orientaci mi to snad čtenář odpustí). Na první rovině sem patří filosofické pojmy jako podstata, příčina, prvotní hybatel atd. Tyto pojmy nemají nutně náboženské zabarvení, byly doslova „vymyšleny“ jako produkty klasické filosofie. Jsou to pojmy, ke kterým dospěli filosofové svým „rozumováním“, zjednodušeně řečeno logickým myšlením. Klasická filosofie mimo jiné položila základy logiky a matematiky obecně. Tato filosofie pak předpokládá, že nic na světě se neděje bez příčiny a tak si do začátku veškerého pohybu ve vesmíru vydedukovala nějakou prvotní příčinu, prvotního hybatele. Stejně tak se filosofové ve starém Řecku snažili „vydedukovat“ nějakého společného činitele, který je příčinou faktu, že se jednotlivé druhy existencí (věcí, rostlin, zvířat, lidí ...etc.) od sebe zásadně liší („že kočka není pes, i kdyby se naučila štěkat“). Tuto zásadní odlišnost prý v sobě nese metafyzický pojem podstata.⁴ Podstata psů je jiná, než koček a než lidí… Duše je pak jakási univerzální podstata všeho živého, mohli bychom říci princip života obecně.⁵ To je jedna rovina té části skutečnosti, kterou jsme si pracovně nazvali jako metafyziku. Tato rovina není závislá na teologii, či náboženství, vychází čistě z rozumu. Avšak ačkoliv je rozumná, není testovatelná a empiricky prozkoumatelná a tudíž z pohledu čistě empirického poznání neexistuje. Jenže empirický způsob není jediným způsobem poznávání.⁶ Analogický příklad by mohl být z matematiky. Matematické skutečnosti nikdo nezpochybňuje a přesto je tento druh poznání čistě rozumový – neempirický – původem neexperimetální a v mnoha případech netestovatelný.⁷

Pokud popíráme veškeré filosofické poznání, jak se o to snaží někteří materialisté,⁸ podkopáváme i základy logiky a matematiky. Když se vyhneme se vnitro-filosofickým sporům, co je a co není zřejmé z rozumu, můžeme konstatovat, že pro člověka, který nahlíží svět pouze z hlediska empirického poznání, lze metafyzická jsoucna akceptovat pouze něčím, co nazveme vírou. Musím věřit, že mě můj mozek neklame, že nemám v myšlení zásadní „botu“, kterou nejsem s to odhalit vlastní hlavou. Musím věřit, že existuje něco, co nemohu změřit, zvážit ani jinak testovat. Ale pořád mám k ruce alespoň logiku, jistotu která mi říká, že odmocnina z 16 je 4 a že každý děj musí mít nutně příčinu. Takto nutně dospěji k příčinně prvotní, k prvnímu hybateli existence, či pohybu jak by řekli antičtí Řekové. Tento počátek, si mohu nazvat bohem, ať už to znamená cokoliv. Tuto první víru nazveme vírou filosofů, která má do křesťanského pojetí světa ještě daleko. Můžete říci „na rovinu“: „to je blbost, tomu já prostě nevěřím, co si nemůžu osahat, to pro mě prostě neexistuje.“ A máte na to plné právo, je to totiž otázka toho, čemu/komu věříte a nakolik důvěřujete vlastní logice (filosofové by se asi přeli, ale je to tak – pro důsledného materialistu není absolutně jistá ani příčinná souvislost). Můžete také říci: „to neexistuje, protože to věda nemůže dokázat.“ Jenže i zde je to pouze vaše skrytá víra – víra v to, že vše, co nějak existuje lze empiricky testovat, tedy vědecky dokázat. V rozšířeném slova smyslu, se pak lze ptát, jak lze testovat například svobodu, odpovědnost, spravedlnost atd. Odpověď materialisty bude, že nijak a že jsou to jen prázdná slova, která ve skutečnosti nic reálného nepopisují – nebo popisují něco jiného, než za co se vydávají. Tato slova, resp. obsah, který vyjadřují, totiž mají rovněž základ v onom metafyzickém světě, a tudíž v ně lze věřit či nevěřit.

Na druhé rovině, navazující na rovinu filosofickou, patří do metafyzického světa rovněž náboženské pojmy jako Bůh, duše, hřích atd. Tyto pojmy v křesťanském pojetí nejsou čistě „vydedukovány“, ale plynou z něčeho, co nazýváme zjevení Boha lidem (dále jen Zjevení). Laicky řečeno, kdyby nám Bůh o sobě neřekl, nevyplynul by nám samovolně z naší logiky (na rozdíl od prvního hybatele). Podle učebnic filosofie v takovém případě: „Mluvíme o nadrozumovém v protikladu k rozumovému a nerozumnému. Jestliže však je teologie vědecky systematickou reflexí o určité náboženské víře, pak pro teologii nutně existuje tato oblast nadrozumového. Existují pro ni výpovědi, které nemohou být vyvozeny z pouhého rozumu. Teologie je ovšem také rozumovou vědou v tom smyslu, že se snaží určitou náboženskou víru systematicky rozvíjet a určovat smysl jejích (dogmatických) výpovědí. Ví však, že pohyb vycházející ze Základu a Smyslu (zjevení) nemůže být pohybem našeho rozumu, nýbrž jej transcenduje (= přesahuje).“ ⁹

Ne všichni, kteří sdílejí zmíněnou víru filosofů, sdílejí také tuto náboženskou rovinu. Naopak křesťanský pojmový aparát je na zmíněných filosofických pojmech částečně závislý. Zjevení je zjednodušeně řečeno soubor sdělení, který má pocházet od Boha, a kterého se člověku dostává za nějakým účelem. Prvotní křesťanská tradice vycházela ze Zjevení a s překvapením nacházela podstatné shody mezi Zjevením a (zejména) platónskou filosofií. Boha identifikovala s prvotní příčinnou – hybatelem, ale do cyklického pojetí řeckého vesmíru vnesla dějinnost (počátek a konec vesmíru).¹⁰ Lidská duše v náboženském slova smyslu pak integrálně souvisí s podstatou člověka. Je to něco, co ho ve skutečnosti odlišuje od ostatních živých tvorů, a to nikoliv v rovině fyzické nebo duševní (inteligence), nýbrž duchovní. Pokud nevěříme v existenci metafyziky, nemůžeme ani pochopit duchovní rovinu lidské osoby. Tato se přesto projevuje navenek. Hlavním vnějším projevem lidského ducha je totiž umělecká tvorba. Ta je koneckonců specificky lidskou činností. „Důkazem toho jest, že zní jako samozřejmost řekneme-li, že nejprimitivnější člověk kreslil obrázky opice a že zní jako žert, řekneme-li, že nejinteligentnější opice kreslila obrázky člověka… Umění je znakem člověka.“¹¹

Je důležité se také zmínit, že křesťanství působilo a působí filosofům značné problémy, jelikož ona výše zmíněná identifikace náboženských tezí s klasickou filosofií je skutečně jen částečná. V náboženské (transcendentní¹²) oblasti totiž přestává platit prvoplánová logika a setkáváme se s něčím, co nazýváme „paradoxální rozměr víry“. Hlavní roli ve výkladu křesťanské víry totiž hrají paradoxy neuchopitelné čistým rozumem: Bůh, jak se nám sděluje ve Zjevení, totiž není nějaký abstraktní princip prvotní příčiny, ale osoba respektive tři osoby. Přesto Zjevení trvá na tom, že nejsou tři bohové, nýbrž jeden Bůh – Trojjedinný.¹³ To je nejvlastnějším základem všech ostatních paradoxních tvrzení, se kterými se v křesťanství setkáme. Například, Ježíš Nazaretský je zároveň Bohem i pravým člověkem – v jedné osobě se spojují dvě podstaty, což má zcela zásadní význam pro interpretaci vztahu Boha k člověku a člověka k Bohu. Paradoxální rozměr víry v praxi znamená, že to, jaký je Bůh sám o sobě, překračuje možnosti našeho chápání. Můžeme zachytit směr, ale cíle nikdy nedosáhneme pouhým rozumem (jak by tomu bylo ve filosofické víře). Cesta k Bohu totiž není primárně otázka rozumová, ale vztahová, zkušenostní - existenciální. Zajímavým faktem je, že tato paradoxalita je zcela integrální, nezbytnou a zároveň unikátní součástí křesťanství.¹⁴ …Racionalista říká, že rozporuplnosti Písma svatého a dogmat dokazují jejich ne-božský původ. Mystik ale naproti tomu tvrdí, že ve stavu duchovního osvícení právě tyto rozporuplnosti dokazují božskost Písma svatého a dogmat.¹⁵

Ještě zajímavější je, že tyto paradoxy od počátku komplikovaly a stále komplikují šíření křesťanství. Lidé čekají něco snadno pochopitelného – boha, kterého si mohou snadno představit (popř. snadno zmanipulovat). Přesto církev od prvních staletí neustále tvrdohlavě trvá na svém. Objevily se a stále se objevují stovky zjednodušení a kompromisů, jak smířit nesmiřitelné, a všechny byly odmítnuty. Kdyby církev ustoupila z těchto „nerozumných nesmyslů“ a akceptovala nauku bez paradoxů, šíření křesťanství by to výrazně urychlilo – jak ukázala ariánská krize ve 4. století.¹⁶ Pokud je křesťanství jeden velký podvod, jak se často domnívají jeho odpůrci, proč si ti, co stojí v pozadí toho podvodu, tak komplikují život? Proč nenabídnou něco, co snadno akceptují všichni, kdo jsou ochotni akceptovat „víru filosofů“? Těžko říci, nejspíš tomu všemu vážně věří…

Metafyzická filosofie poskytla teologii (která v podstatě není nic jiného než stále se rozšiřující výklad Zjevení) jakousi myšlenkovou kostru. Zásadní ovšem je, že tyto zcela konkrétně nábožensky zabarvené pojmy jsou stejné povahy (metafyzické – duchovní) jako ony filosofické příčiny a podstaty. Ovšem na rozdíl od nich, ty náboženské nejsou vždy podřízeny přímočaré logice. Kdo by chtěl halasně křičet, že tam, kde není přímočará logika, nemůže být pravda, ať laskavě nahlédne do učebnic kvantové fyziky. Tam se také často pere přímočará logika s tou kvantovou – a vítězí kvantová. Tím samozřejmě nechci říci, že paradoxy v křesťanské víře jsou zdůvodnitelné kvantovými jevy, to je absolutní nesmysl, pouze chci ukázat příměr z oblasti, kterou si snad umíme lépe představit. Na pojmy jako Bůh, duše nebo svědomí se vztahuje nemožnost empirického testování plynoucí z jejich původu v metafyzickém světě. Zatímco dříve bylo obecně filosofické uvažování primární a empirické teprve odvozené, dnes je tomu spíše naopak. Proto také dříve téměř nikoho nenapadlo požadovat skutečně empirické objektivní důkazy Boha, duše atd. Dnes se však podobné nápady občas objevují a přírodovědec, který si je vědom své kompetence „empirika“, musí pokrčit rameny a říci „nevím“… Buď bude metodologickým agnostikem (v soukromí může věřit čemu chce, ale nemůže to vydávat za vědu), a nebo se nutně stává ideologem.¹⁷ Jestliže někdo tvrdí, že existuje něco, co nelze ze své podstaty empiricky testovat, pak já jako přírodovědec nemám vůbec nic, co bych mohl použít na potvrzení, či vyvrácení takového tvrzení. Nemusím tomu věřit, můžu s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat.

Metoda přírodních věd je důsledně ne-ideová, interpretační přínos vědce se musí spokojit s tím, že stanoví hypotézu, provede sérii pozorování a vyvodí z nich závěr o daném jevu. Pokud nemohu testovat, pak prostě nevím. Mohu sice tvrdit, že budu testovat „hypotézu boha“, jestliže však pojem Bůh ze své podstaty není testovatelný, pak se akorát ztrapním. Sice tvrdím, že neexistuje bůh, kterého jsem si vydefinoval, a že věřící jsou „na hlavu“, ale jaksi už nezmíním, že oni věřící v toho testovatelného boha rovněž nevěří. Totéž ovšem platí i naopak, takže až vám bude zase příště někdo přeposílat emailem odkaz „na zaručený empirický důkaz boží existence“, můžete ho s klidem poslat do… spamu. Militatní a tzv. „vědecký“ kreacionismus, který tvrdí, že existují empirické důkazy Boha v přírodě, jde proti samé podstatě Boha, který „je Bůh skrytý“ (Iz, 45:15). Skrytý neznamená pouze neviditelný očima, znamená to, že jej lze vidět primárně skrze víru, protože není z tohoto světa (Jan 18:36). Pokud ovšem v Boha věřím, pak jsem ochotný vidět i jeho stopy v našem světě, v lidech i v přírodě. Nejsou to však empirické důkazy, spíše jen jakési osobní indicie – plynoucí z jiné interpretace daných jevů. Tam kde materialista vidí náhodu, tam věřící může předpokládat Boží záměr. Dobrým příkladem bude asi tzv. Antropický princip¹⁸, nebo pojetí evoluce člověka v katolické církvi.¹⁹

Myslím, že je také dobré připomenout ještě jeden princip, na kterém stojí původní křesťanská věrouka. A to je nutnost používat vlastní hlavu a rozum všude, kde si s ní vystačím. Jestliže mi před Tajemstvím Boha najednou zůstane rozum stát, znamená to, že jde o výjimečnou situaci plynoucí z toho, že si Boha prostě „nenacpu“ do své hlavy. Bůh je transcendentní – tedy přesahující (můj rozum, logiku i zkušenost). Neznamená to ovšem, že přestanu promýšlet svojí víru a důvěru. Neznamená to ani, že když se na mě někdo zbožně usměje, mám mu slepě věřit všechno, co mi vykládá. Naopak mám zapojit svůj rozum po všech stránkách. Skutečnosti uchopitelné pouze vírou jsou zcela konkrétně vyjmenované ve vyznáních víry, které shrnují základní pravdy (a paradoxy) křesťanství. I tyto skutečnosti lze promýšlet (to je podstata teologie), ale přijmout je čistě rozumem nelze. K tomu je zapotřebí uvěřit, což není pouze otázka rozumu, ale také například osobní zkušenosti. Všechno ostatní naopak musí být promýšleno lidským rozumem, který křesťané považují za Boží dar.²⁰ Slepá víra bez rozumového promýšlení je nelidská a nebezpečná (rozum je chtěnou součástí člověka a máme ho používat, jak nejlépe umíme). Na slepé víře některých hnutí a sekt pak mohou parazitovat různí podvodníci a šarlatáni.²¹ V původní tradici církve je požadavek na rozumové promýšlení víry a přirozené poznání hluboce zakotven, bohužel byl značně narušen v některých odloučených denominacích. Ne nadarmo byl místopředsedou evropských skeptiků a stále je členem předsednictva Českého Sysifa křesťan, ba co hůř - katolík.²²

Závěrem se pokusím shrnout, čemu tedy (katoličtí) křesťané skutečné věří. Křesťané věří v Trojjediného Boha, který je sám o sobě mimo tento čas a prostor. Jeho podstata, stejně jako podstata lidské duše, není vázáná tímto časem a prostorem. Duše je povahy nemateriální, nepsychologické – nýbrž duchovní.²³ Křesťané věří ve vzkříšení těla i duše (nikoliv ve vzkříšení pouze těla, to je „do nebes volající“ nesmysl :-). Zásadní je uvědomit si, že přechod mezi světem fyzickým a metafyzickým (resp. transcendentním) s sebou nese i přesun mimo jakýkoliv čas a prostor. Bůh není časově podmíněný, jinak bychom jej nemohli považovat za Tvůrce vesmíru – to by musel stvořit i sám sebe. Bůh není nekonečný v čase – je mimo čas, to je podstata jeho věčnosti. A stejně tak i lidská duše smrtí přechází do metafyzického světa, kde není čas. Na konci našeho času (vesmíru, světa…atd.) pak má dojít ke vzkříšení těla, bez ohledu na to jestli je nabalzamované někde v mauzoleu, nebo se rozpadlo na prach a popel. Události týkající se vzkříšení těla se odvozují od popisu vzkříšeného Krista: jeho nejbližší měli problém ho poznat, poznali ho až po hlase, nevypadal tedy stejně jako před smrtí. Tělo nepotřeboval k fyzické existenci, ale měl ho, normálně jedl, bylo možné se ho dotknout (nebyl to nějaký duch). Věříme tedy ve vzkříšení těla, které je tzv. oslavené – „zduchovnělé“ – je to naše tělo, ale není stejné jako před smrtí.²⁴ I zde věříme věcem, které nejsme s to plně pojmout rozumem, a o kterých mnoho nevíme. Křesťané nevěří, že ono „nebe“, které je de-facto Bohem samým, se nachází někde ve vesmíru a že je nekonečné v čase (je totiž mimo čas). Nevěří, že vzkříšené tělo, je stejné povahy jako tělo před smrtí – a tudíž vázáno fyzikálními zákony. Nevěří, ani na vzkříšení těla bez duše, či duše bez těla. To se lze snadno dočíst, ať už v oficiálních katechismech, nebo i jinde a pokud chceme s něčím polemizovat, bylo by dobré zjistit si alespoň základní údaje. Křesťanská víra (na rozdíl od mnohých ezoterických směrů) není vázána na fyzický svět, ale na metafyzický rozměr bytí – nemusíme tomu věřit, ale to je přece podstata víry: mohu se rozhodnout, čemu věřím a proč. Pokud někoho skutečně zajímá, čemu křesťané věří a proč, dovolím si ještě doporučit dvě dnes již klasické, avšak stále aktuální a zábavné knihy. Jsou to „Ortodoxie“ od katolíka G. K. Chestertona²⁵ a „K jádru křesťanství“ od anglikánského autora C. S. Lewise.²⁶ Sice tam nebude hromada abstraktní teorie jako v tomto článku (naštěstí), ale o to více tam bude skutečného života.

Jan F. Humplík

1 Viz Adams, D, Stopařův průvodce po galaxii, Argo 2008, Praha.

2 ^ http://cs.wikipedia.org/wiki/42_%28odpov%C4%9B%C4%8F%29

3 Z celosvětové populace tvoří katolíci cca 17% (2 347 171 000 obyvatel). http://www.britannica.com/EBchecked/topic/497215/classification-of-religions/38036/Conclusion#toc314840

4 V přírodních vědách považujeme za podstatu kategorií – druhů - pouze fyzické znaky, pojem je pak použit odvozeně - v jiném slova smyslu, než v metafyzice.

5Velmi zjednodušuji. Zájemce o problematiku musím odkázat na příslušnou literaturu. Např. Graeser A, Řecká filosofie klasického období, Oikomenh 2001, Praha.
6Teorií poznání se zabývá celá jedna filosofická disciplína epistemologie (gnoselogie).

7 Srov. Singh, S, Velká Fermatova věta, Academia –Dokořán 2007, Praha, s. 34-39.

8 Srov. např. https://philosophynow.org/issues/82/Hawking_contra_Philosophy

9 Anzenbacher, A, Úvod do filosofie, Portál 2004, Praha, s. 28.

10 Viz Elliade, M, Mýtus o věčném návratu, Oikomenh 2009, Praha.

11 Chesterton, GK, Nesmrtelný člověk, Václav Petr 1927, Praha, s. 35.

12 http://cs.wikipedia.org/wiki/Transcendence

13 Viz Pospíšil, CV, Jako v nebi, tak i na zemi – Náčrt trinitární teologie, Krystal OP a Karmelitánské nakl. 2007, Praha, s. 19-42.

14 Viz Pospíšil, CV, Hermeneutika mystéria – struktury myšlení v dogmatické teologii, Krystal OP a Karmelitánské nakl. 2005, Praha, s. 114-121.

15 Florenskij, P, Sloup a opora pravdy, Centrum Aletti, 2003, Olomouc, s. 421–425

16 Arianismus je církví neuznávaný (odsouzený) názor, který chce zrušit paradox v identitě Ježíše Krista. Zastánci arianismu odmítli jeho božský původ, jejich počet rychle narůstal a brzy převyšoval počty katolických křesťanů. Viz např. Jedin, H, Malé dějiny koncilů, Ústřední církevní nakl., 1990.

17 K tématu viz zde.

18 Viz Krumpolc, E, Antropický princip v dialogu mezi přírodními vědami, filozofií a teologií, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2006.

19 Viz Pospíšil, CV, Zápolení o naději a lidskou důstojnost, Česká katolická teologie 1850–1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2014. Citujeme z přebalu: „V povědomí mnoha odborníků i laiků, věřících i nevěřících panuje přesvědčení, že katolická teologie se k přínosům přírodních věd a zejména k evoluční koncepci vzniku druhů a následně člověka stavěla jednoznačně odmítavě. Řekneme-li, že doposud zatím neexistuje ani jedna kritická studie, která by na rovině dějin teologie mapovala skutečné postoje odrážející se v dílech českých katolických teologů v posledních dvou staletích, zejména v období 1850-1950, pak to mnohé možná překvapí. Tato monografie proto představuje vstup na pole, které je prozatím  zcela neprobádané. Ve třech kapitolách se tu prezentují a interpretují díla českých katolických teologů, v nichž se obráží jejich postoj k přínosům moderní astronomie, evoluční koncepce vzniku druhů a teorie evolučního vzniku lidstva.“

20 Tento požadavek plyne především z toho, že Bůh, tím že se stal člověkem, potvrdil („posvětil“) všechno lidské co na sebe přijal v osobě Ježíše Krista, tedy i lidský rozum. „Co není autenticky lidské, není ani křesťanské.“ Pospíšil, C V, Hermeneutika…s. 136.; Podrobněji v xxFides et ratioxe, encyklika Jana Pavla II. Dostupné např. zde.

21 ^ http://technet.idnes.cz/benny-hinn-podvodnik-nebo-lecitel-dl3-/veda.aspx?c=A150311_161004_veda_kuz

22 ^ http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Grygar, http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Veda-a-vira-jednota-nebo-boj-protikladu.html

23 Viz. např. zde: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-3/Duch-telo-duse.html

24 Katechismus Katolické Církve čl. 999. http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=999

25 http://cs.wikipedia.org/wiki/Ortodoxie_%28kniha%29

26 http://cs.wikipedia.org/wiki/K_j%C3%A1dru_k%C5%99es%C5%A5anstv%C3%AD

Nesmrtelnost duše,
aneb jak Špaček nemilosrdně sejmul svíčkovou bábu

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Občas vyčítám farářům, že si při kázání vymyslí neexistujícího protivníka a toho pak podrobí zdrcující kritice. Když jsem četl příspěvek Jana Špačka (Zeptejte se svého kněze 1: Vznik duše), tak jsem měl podobný pocit neskutečna.

Představte si, že svůj článek začíná slovy: "jen málokdo by byl schopný nebo ochotný duši definovat". Každý, kdo kdy otevřel nějakou učebnici filosofie, tak ví, že pan Špaček zaspal dobu asi tak o 2500 let - což je výkon hodný plcha sedmispáče. Bylo by proto dobré, kdyby si pan Špaček načetl alespoň elementární přehled toho, co k tomuto již bylo napsáno, a nestřílel slepě do vzduchu. Chápu, že středověká terminologie je složitá na pochopení, ale pokud chci kritizovat kvantovou fyziku, tak se holt taky musím naučit vektory.

Křesťanství přijalo prastarou definici duše od Aristotela. Totiž že duše je princip (počátek či zdroj) života organismu. Živý organismus je pro nás stále černou skříňkou - black box. Tedy používáme termíny, které popisují chování černé skříňky, protože nevíme, co je v ní. Například když živočich jí, tak řekneme, že má "potřebu" jíst čili hlad. Když se pohybuje, tak řekneme, že má "motivaci" se hýbat (od latinského motus - pohyb). Když se orientuje v prostoru podle světla, tak řekneme, že má "zrak" atd. Tedy k black boxu definujeme tyto "principy" čili počátky té které specifické aktivity. To dělá psychologie dodnes. Konec konců dělá to i fyzika - když potřebuje, tak si přidefinuje nějaký rozměr nebo ether. Když ho nepotřebuje, tak ho podle Ockhamovy břitvy zase vyhodí.

Duše podle Aristotela, a tedy i podle dnešní katolické doktríny, je obecně zdroj všech aktivit organismu, které považujeme za nějaký příznak života. Tedy setrvačnost živočicha není příznak života, tedy tu nepůsobí duše, ale třeba dráždivost je příznak života, tedy k té je definován původce - duše. Stejně jako se k pohybu definuje porůznu původ - motivace, vůle či žádostivost. Tedy termín duše může psychologie či biologie zavést stejně legitimně, jako zavádí jiné termíny tohoto druhu - od zmíněné motivace až po vědomí.

Duši podle této stále používané definice má tedy vše, co z našeho pohledu vykazuje známky života - od bakterie až po člověka. Pokud se shodneme, že počítač, virus či prion jsou živí, pak i tito budou mít každý svou duši. Prostě duše vzniká v tom okamžiku, když se neživý předmět stane živým. Znalost vnitřní struktury organismu nevylučuje existenci duše. To je fakt, který panu Špačkovi evidentně unikl. Ten je zřejmě přesvědčen, že když pochopíme fyziologicky podstatu hladu, tak přestaneme mít hlad. Alespoň u duše to tak tvrdí - když prý pochopíme fyziologii organismu, tak podle něj duše přestane existovat. Jenže duše i hlad se definuje stejným způsobem. Duši definujeme, když vidíme známky života; hlad definujeme, když vidíme, že organismus konzumuje živiny. Když pitváme organismus či DNA, tak se jen dozvídáme detailněji, co tímto původem života/hladu je. Tzn. výzkum pojem duše neruší, jen ji více specifikuje. Postupme ale v úvahách dále.

To, co propůjčuje organismům jejich vyjímečné vlastnosti, není materie, látka, ale jejich tvar. Stejně to, co dělá Michelangelova Davida vyjímečným, není mramor (materie), ale tvar, struktura čili forma toho mramoru. To, co dělá počítač vyjímečným není křemík, zlato, měď či bakelit, ale jejich uspořádání do určitého tvaru čili uspořádané struktury. Takže z toho vyplývá druhá používaná základní definice duše - duše je (podstatný) tvar organismu - tedy to má být ta specifická struktura či uspořádání elementárních částic, které mu propůjčují jeho bytnost čili charakter živého tvora. Součástí duše živého organismu je tedy samozřejmě i struktura buněk, bílkovin, DNA a všechny vyzkoumané i dosud nevyzkoumané fyziologické mechanismy.

Jinými všechny neurobiologicky poznatky, které pan Špaček popisoval v mylném domnění, že vylučují duši, tak vlastně naopak více specifikují, a tak odhalují, co vlastně duší člověka je, čili co je tím specifickým uspořádáním uhlíku, dusíku, kyslíku, vodíku a fosforu, které v důsledku formuje člověka a ne třeba grafitovou tužku, což je jiné specifické, byť neživé, uspořádání elementárních částic.

Toto tedy je už po století oficiálně používaná definice duše v katolickém pojetí. Myslím si, že toto měl pan Špaček znát dříve, než začal psát zcestné úvahy a kritiku pana Nikoho. Každopádně, co pana Špačka nejvíce dráždí, je představa nesmrtelné duše. Nesmrtelnost čili nezničitelnost duše totiž z těchto definic vůbec přímo nevyplývá, ale musela se dodatečně dokazovat. To, co je v krizi, tedy není definice duše, ale tento následný důkaz nezničitelnosti racionální duše, o kterém předpokládám nemá pan Špaček ani české ponětí, ani německý Ahnung. Nikdy totiž v katolické filosofii nebyl spor o nesmrtelnost chrousta. Chroust duši má, ale ta nemá nezničitelný charakter. Prostě duše chrousta zaniká, když na něj šlápneme.

Nyní musíme udělat malou odbočku právě k těm prastarým termínům a definicím podstaty a případku, které pan Špaček nezná. Aristoteles si všiml, že jsou objekty, které existují samy o sobě - člověk, vlak, strom. Těm říkal podstaty (substance). Pak jsou věci, které ale musejí existovat na něčem jiném a samy o sobě neexistují - pravý úhel, zelená barva, tíha, laskavost. Prostě nestane se, že byste šli po lese a potkali fitness. Těmto věcem, které vždy existují na nějaké podstatě, se následně říkalo případky (accident).

Ta hlavní debata a s ní související důkazy se vždy vedly na téma - zda racionální duše (to, co je odpovědné za racionální uvažování člověka) je svou povahou jen případek, nebo má charakter podstaty. Jak bylo řečeno nikdy nebylo sporu o tom, že u žížaly je to případkový tvar, který zaniká se zničením žížaly. Ale otázka zněla, zda racionální duše může existovat jako samostatná podstata (ne nutně bytost) i bez materiálního těla, které před smrtí formovala.

Příklad takového uvažování v podstatách je úvaha, proč si podle lidového myšlení vodníci dávají lidské dušičky do hrníčku. Do vody spadl živý člověk (ergo měl duši), pak vytáhli toho samého člověk neživého (bez duše), ergo duše zůstala dole ve vodě a může tam existovat i bez těla. Tak si ji tam třeba ten vodník schraňuje v hrníčkách. Ano, tak nějak se uvažovalo o duši jako zbytkovém tvaru nějaké bývalé materie, který ale po smrti celého člověka, může existovat i nadále jako sama o sobě existující podstata.

Důkaz tohoto typu duše - coby nemateriální podstaty - byl vcelku bezesporný až do konce 19. století, protože se opíral o do té doby naprosto nekontroverzního názor, totiž že mezi smyslovým vnímáním a racionálním myšlením je kvalitativní rozdíl, stejně jako je propastný rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Například o tom byl přesvědčen i Platon a toho jistě nemusíme považovat za zblblého křesťanstvím. Tento předpoklad, jak víme v 20. století padl, tedy s ním končí i tento typ důkazu.

Kostra toho důkazu byla asi taková: Má-li racionální člověk něco, co kvalitativně překračuje schopnosti zvířete, a to něco je nehmotné, nesložené a jednoduché, tak se to ergo nemůže rozpadnout na části, ergo to nemůže přestat existovat, a tudíž je to nesmrtelné. Detaily tohoto důkazu přesahují rámec tohoto diskurzu a doporučuji nejen panu Špačkovi, ať si je nastuduje u sv. Tomáše Akvinského (http://summa.op.cz/sth.php?&A=1). Chce to jen se naučit trochu tehdejší terminologii - inu kvantovou fyziku taky nepochopíte bez znalosti tenzorového součinu.).

Je pravda, že tento typ důkazu vzal za své, protože prostě přestaly platit premisy, ze kterých vycházel. Prostě se rozplynula doposud jasná a ostrá hranice mezi rozumem a vnímáním, mezi zvířaty a člověkem, mezi předchůdci člověka a vlastním člověkem atd.

Co se týká nesmrtelnosti duše, se proto dnes křesťanská filosofie nachází v argumentačním vakuu. To ovšem pro vědu není až takový problém. Darwin, když přišel s teorií evoluce druhů, tak mu Lord Kelvin řekl, že bohužel na své sny o evoluci nemá dost času, páč tak dlouho Slunce nemůže hořet, i kdyby bylo nakrásně z čistého vodíku. Darwin toto období překonal vírou ve svou teorii, protože mohl jen doufat v objev něčeho, jako je radioaktivita. Tedy i Darwin byl v argumentačním vakuu. I newtonovská fyzika byla u fotoelektrickém jevu v argumentačním vakuu než přišel Einstein. Stále se dnes nedaří už léta sjednotit kvantovou teorii s relativitou - vzájemně si protiřečí. Fyzici z toho radost nemají, ale nehroutí se.

My věřící taky nemáme radost, že se nám rozpadl starý, dobrý důkaz, ale také se nehroutíme. Osobně mi víc vadí fakt, že věřícím je absence tohoto důkazu zcela ukradená, než to, že se nacházíme v argumentačním vakuu. Můžeme totiž vymyslet zcela jiné formy důkazu a směřovat úvahy jinými cestami, než byl ten historický - že mezi člověkem a zvířetem je propastný rozdíl a že jednoduchá duše se nemůže rozpadnout na kousíčky. Nějaké ty návrhy jsem publikoval ve své knize Psycholog a jeho svědectví o Kristu. Ale jak říkám věřící víc uchvacovala první kapitola o tom, jak Ježíš byl adoptované dítě, než následné kapitoly, které se snažily nějak popasovat s tímto argumentačním vakuem. Bohužel nejsme ve středověku.

Lidi už nezajímají ani racionální důkazy, ani věda, ale autentický životní prožitek. Tedy i věřící opírají svou víru více o své, často nesdělitelné psychické prožitky než o argumentaci. Nezájem věřících je hlavní důvod, proč je křesťanská filosofie v krizi. Ne nedostatek argumentů či myšlenkové invence. Proto také pan Špaček nenarazí ze strany věřících na nějaký zuřivý odpor, ale prostě na skelný pohled znuděného nezájmu stylem: "Ať si pindá, co chce. Na to my jsme zvyklí."

Proto je mi sympatické, když vidím, že pan Špaček je více motivovaný najít důkaz či protidůkaz nesmrtelnosti duše než sami věřící. Být exot proto není na závadu, ale jak jsem řekl - to, co tady píšu, měl znát dříve, než začal vyprazdňovat své zásobníky Pánu Bohu do oken, když navíc na něj stejně nevěří. Konec konců předpokládám, že i v tomto ohledu by si mohl doplnit své znalosti katolické věrouky (http://dukaz.klimes.us).

Reakce na pana Humplíka

Na argumentaci pana Humplíka se mi líbilo, že na rovinu vymezil, v co křesťané věří: „Křesťané věří v Trojjediného Boha, který je sám o sobě mimo tento čas a prostor. Jeho podstata, stejně jako podstata lidské duše, není vázáná tímto časem a prostorem. Duše je povahy nemateriální, nepsychologické – nýbrž duchovní. Křesťané věří ve vzkříšení těla i duše (nikoliv ve vzkříšení pouze těla, to je „do nebes volající“ nesmysl :-)“. Dále otevřeně přiznal, že křesťanská víra má paradoxní rozměr a hlásí se k odkazu katolického katechismu. Dále uvedl, že „teologie… v podstatě není nic jiného než stále se rozšiřující výklad Zjevení“. A také nám říká, že víru není možné pochopit rozumem. Dále říká, že „Zásadní je uvědomit si, že přechod mezi světem fyzickým a metafyzickým (resp. transcendentním) s sebou nese i přesun mimo jakýkoliv čas a prostor.“ Filozofickou otázkou zůstává, jestli má smysl hovořit o existenci u věcí, které nejsou v čase a prostoru.

S čím bych nesouhlasil je tato věta: „Zajímavým faktem je, že tato paradoxalita je zcela integrální, nezbytnou a zároveň unikátní součástí křesťanství.“ Podle mě „paradoxalita“ je běžnou součástí většiny náboženství.

Pan Humplík nás upozorňuje, že se nemůžeme ptát na nějakou obecnou definici duše, protože platí, že každé náboženství a každá filozofie má svou vlastní definici. S tímto tvrzením souhlasím, akorát bych ho trochu rozšířil, protože jsem přesvědčen, že v každém náboženství existuje mnoho definic duše.

Z Humplíkovi kritiky to vypadá, jako by si myslel, že materialismus není filozofický směr. Například tato věta nedává smysl: „Pokud popíráme veškeré filosofické poznání, jak se o to snaží někteří materialisté.“ Materialismus minimálně nepopírá sám sebe – tedy materialisté nepopírají veškeré filozofické poznání.

Spustit video

Opice malpy kapucínské ukazují smysl pro spravedlnost: Dokud opice, z našeho pohledu vlevo, nevěděla, že může mít větší odměnu za stejnou práci, tak se spokojila s okurkou. Jakmile ale zjistila, že kolegyně za stejný úkol dostane hroznové víno, tak ji to přišlo nespravedlivé a odmítla za těchto podmínek dále spolupracovat.

Dále se ptá, jak testovat svobodu, odpovědnost, spravedlnost atd. – pro testování subjektivních pocitů používáme například dotazníky. Nově přibyly moderní metody, které můžou zkoumat vztah těchto pocitů s funkcemi mozku (zde je například článek, který shrnuje dosavadní poznatky v neurobiologii lásky). Smysl pro spravedlnost byl experimentálně prokázán i u primátů (viz video).

Ohledně zjevení bych upozornil na prostý fakt, že všechna známá náboženství vycházejí ze Zjevení (Skalický, Zjevení v mimokřesťanských náboženstvích, 1993). A hned bych doplnil otázku: Jestliže není možné podat důkazy o nepravdivosti zjevení, znamená to, že je dané zjevení pravdivé?

Například: „Jedné noci, přišel ke mně Gabriel se svitkem a řekl mi: ´Čti! ´ Odpověděl jsem: ´Neumím číst. ´ On mi jej vložil na záda tak, že jsem si myslel, že zemřu. Pak mě nechal být a řekl: ‘Čti! ´ Když Mohamed podruhé odmítl číst, řekl mu anděl: ´Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, / člověka z kapky přilnavé stvořil! / Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, / ten, jenž naučil perem, / naučil člověka, co ještě neznal. /“ (súra 96, 1=5) Pak Mohamed pokračuje: „Vzbudil jsem se, a hle, jako by spis byl vryt do mého srdce. Vyšel jsem z jeskyně, a když jsem byl ve skalách, slyšel jsem hlas, který říkal: ´Mohamede, ty jsi apoštol Boží a já jsem Gabriel. ´ Zvedl jsem oči a uviděl Gabriela v podobě člověka se zkříženýma nohama, nepohyboval se ani dopředu, ani dozadu. A když jsem od něj odvrátil zrak, viděl jsem jej stále na horizontu, kamkoliv jsem se otočil.“ (rovněž Skalický, 1993)

Podle mě není velkým překvapením, když „Zjevení křesťanské tradice nachází podstatné shody s tradicí Platónskou“. Překvapení by spíš bylo, kdyby lidé žijící v antickém světě měli zjevení shodující se například s filozofií Aztéků.

Pokud by bylo hlavním vnějším projevem ducha umění (a absence umění u zvířat důkazem absence duše) znamenalo by to, že lidé, kteří pro své postižení nejsou schopni produkovat umění, nemají duši? Nebo naopak když víme, že velryby se učí písně, které podléhají módním vlnám a různé komunity velryb stejného druhu vyznávají jiné žánry písní (vědci hovoří o kultuře velryb) – znamená to, že duši mají? A naopak je nutné dělat nějaký závěr z toho, že já nejsem schopný vytvořit hudební umělecké dílo, které by se stalo populární mezi vorvani?

Velice důrazně bych se ohradil vůči tady těmto výrokům: „Kdo by chtěl halasně křičet, že tam, kde není přímočará logika, nemůže být pravda, ať laskavě nahlédne do učebnic kvantové fyziky. Tam se také často pere přímočará logika s tou kvantovou – a vítězí kvantová.“ Logiku není možné dělit na kvantovou a přímočarou. Logika je jedna a kvantová fyzika s ní není v rozporu. To, že je kvantová fyzika obtížná pro pochopení, ještě neznamená, že nepopisuje velice přesně realitu. Důkazem přesnosti modelů kvantové fyziky jsou předpovědi, které nám může kvantová fyzika poskytnout pro aplikaci v každodenním světě. Problém je, že kde není logika žádná, pravda být může, ale my to nemáme jak zjistit.

„Na pojmy jako Bůh, duše nebo svědomí se vztahuje nemožnost empirického testování plynoucí z jejich původu v metafyzickém světě.“ S tímto výrokem (po vynechání svědomí) souhlasím, ale jakmile překročí z metafyzického světa do materialistického světa, tak v tu chvíli je testovat můžeme. Pouze velmi malá část forem víry nemá přesahy do materiálního světa. Kdyby se na základě víry nedělala rozhodnutí týkající se například výzkumu kmenových buněk, tak bych neměl potřebu se tázat, kdy do embryonálních kmenových buněk vstupuje duše.

„Křesťané nevěří, že ono „nebe“, které je de-facto Bohem samým, se nachází někde ve vesmíru a že je nekonečné v čase (je totiž mimo čas). Nevěří, že vzkříšené tělo, je stejné povahy jako tělo před smrtí – a tudíž vázáno fyzikálními zákony. Nevěří, ani na vzkříšení těla bez duše či duše bez těla. To se lze snadno dočíst, ať už v oficiálních katechismech, nebo i jinde a pokud chceme s něčím polemizovat, bylo by dobré zjistit si alespoň základní údaje.“ Část katolického katechismu zabývající se vzkříšením jsem četl a dokonce citoval. Z vlastní zkušenosti mám ale pocit, že se katechismu běžní křesťané moc nedrží.

Koncept nebe se utvářel v době, kdy lidé byli přesvědčeni, že země je plochá a ve středu vesmíru, pod zemí je peklo (do kterého byl uvržen Lucifer) a nad zemí nebe (ve kterém sídlí nebeské mocnosti). Lidem bylo zjeveno, že hvězdy mohou padat z nebe na zem jako fíky (Zjevení Janovo 6:13). Tyto mýty vycházejí z židovské tradice. V tomto rámci uvažování mají smysl Zjevení, ve kterých Ježíš (nebo Elijáš) vystoupil nahoru do nebe. V době, kdy víme, že plochá země je mýtus, samozřejmě nedává stoupání do nebe smysl (stejně tak jízda v ohnivém kočáře). 

Křesťané místo toho, aby označili Zjevení, ve kterých vševědoucí Bůh vychází z představy o ploché Zemi a obyvatelném nebi, za podvrh, tak  do poslední chvíle tvrdí, že věda se mýlí a nakonec pod tlakem vědeckých důkazů svatá stolice prohlásila, že tato Zjevení nejsou v rozporu s křesťanskou vírou. Zjevení, která doslovně říkají, že Ježíš stoupal na nebesa, jsou nyní označována za alegorii. Církev vysvětlovala na základě Zjevení spoustu skutečností týkajících se reálného světa (a na základě nich konala), ale ve světle lidského poznání velice neochotně od doslovného výkladu drtivé většiny Zjevení upustila. Jaká kredibilita zůstává té hrstce Zjevení, která církev stále považuje za pravdivá? Jak může někdo s elementární znalostí historie křesťanské víry být přesvědčen, že ta Zjevení, kterým „pevně věříme“ dnes, jsou důvěryhodná natolik, abychom kvůli nim zakázali výzkum kmenových buněk?

Z mého subjektivního pohledu Humplíkův text shrnuje tato citace (kterou uvedl zhruba v půlce své stati): „Racionalista říká, že rozporuplnosti Písma svatého a dogmat dokazují jejich ne-božský původ. Mystik ale naproti tomu tvrdí, že ve stavu duchovního osvícení právě tyto rozporuplnosti dokazují božskost Písma svatého a dogmat.“

„Jestliže někdo tvrdí, že existuje něco, co nelze ze své podstaty empiricky testovat, pak já jako přírodovědec nemám vůbec nic, co bych mohl použít na potvrzení, či vyvrácení takového tvrzení. Nemusím tomu věřit, můžu s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat.“* – Haleluja, přesně tak! A proto ať žije Létající Špagetové Monstrum, které mi Zjevilo, že mi pan Humplík musí platiti doživotní rentu 10 korun měsíčně, jinak nás stihne velká pohroma v podobě globálního oteplování a morálního úpadku, jehož počátek můžeme vidět v generaci mladých lidí vzývajících Pokémony. Zjevení to bylo zaručeně pravdivé, protože se stalo, když jsem jedl rizoto – což je zaručený Pastafariánský paradox. Já čestně slibuji, že peníze, které mi od června začne pan Humplík posílat, použiji na Těstovinové účely.

Mimochodem antropický princip, který pan Humplík zmiňuje, je zastaralý – vychází z tradice, že vesmír byl stvořen proto, aby v něm mohl vzniknout druh Homo Sapiens. Dnes víme, že vesmír byl stvořen proto, aby vznikly podmínky k vytváření špaget odtud Špagetický princip (který je stejně nevyvratitelný, jako ten antropický)…

Celý text pana Humplíka bych mohl zkopírovat a s drobnými úpravami použít pro obhajobu Pastafariánství (nebo jakékoliv jiné víry, nehledě na to, kdy byla vymyšlena). Podle jeho úhlu pohledu bych měl svatou pravdu, kterou nemůže zpochybnit. A když už mám tedy pravdu, tak by mi měl platit těch 10 korun měsíčně, že? Ona to nebude ani desetina jeho přijmu, takže ho to jistě moc trápit nemusí – kromě toho tím zabrání globálnímu oteplování a morálnímu úpadku (ale pouze v případě, že mi ty peníze bude posílat s láskou a dostatečným projevem úcty).

*Jako přírodovědec můžete použít Occamovu břitvu což je filozofický nástroj používaný přírodovědci od 19. století. V případě, že byste připustil použití důkazů, tak byste se mohl držet (přírodo)vědeckého pravidla, že důkazní břemeno leží na tom, kdo přichází s pozitivním tvrzením. Ale kdybyste tato pravidla začal používat, tak byste se mohl vykroutit z placení zmiňované renty a to by se mi nelíbilo. Proto s vámi radši budu souhlasit, že musíme respektovat toho, kdo tvrdí něco, co nelze empiricky testovat. Pokud byste se rozhodl odmítnout mou výzvu k placení renty, tak vás vyzívám na souboj** – věřím si, neb Špagetové monstrum stojí při mně a mé vítězství v boji dokáže, že jsem byl v právu, když jsem vás žádal o své svaté právo, jež mi bylo Zjeveno při čtení vašeho článku! Hle – další rozpor, který potvrzuje pravdivost mého Zjevení (poprvé jsem řekl u rizota, teď u čtení článku). Mystikové z božskosti tohoto Pastafariánského Zjevení musí být přímo u vytržení. A i kdybych se náhodou mýlil, tak deset korun měsíčně jistě není tolik, abyste kvůli tomu urazil mou víru neuposlechnutím mého Zjevení, že? (…anebo tady nejde o 10 korun, ale o princip? Měli by mít lidé možnost odmítnout přistoupit na pravidla, která vznikla kvůli něčí nedokazatelné víře?).

** V případě, že souboj přijmete a zjistím, že jste na tom fyzicky lépe než já, případně že máte v úmyslu použít zbraně, kterými bychom si mohli ublížit, tak jsem tuto výzvu myslel jako vtip, který měl poukázat na to, proč dochází k ryze materialistickým konfliktům tam, kde se střetávají dvě „nevyvratitelné“ víry (nebo kde se střetává racionalista s mystikem).

Reakce na pana PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, Ph.D.

Zatímco pan Humplík se drží katolického katechismu a tradičního pojetí křesťanství, které zřejmě vycházejí z jeho studia teologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, pan doktor Klimeš vychází ve svém textu z vitalismu.

„Křesťanství přijalo prastarou definici duše od Aristotela. Totiž že duše je princip (počátek či zdroj) života organismu.“ – zde je škoda, že pan Klimeš (jako nikde jinde) neuvedl citaci. Když se podíváme na Katechismus katolické církve, tak zjistíme, že křesťané zmiňují duši a lidského ducha. Přiznám se, že jsem z paragrafu 367 byl zmatený. Znovu jsem prošel všech 144 míst, kde se v KKC zmiňuje duše a nikde jsem nenašel definici, kterou Klimeš uvádí (zato jsem našel paragraf 1498 – to tam ještě je?!). Na druhou stranu z mnoha zdrojů na internetu jsem dohledal, že katolíci jsou přesvědčeni, že lidská duše je zásadně odlišná od té zvířecí (tady se taky dozvíme, že katolíci věří, že zvířata neví, co je to spravedlnost – viz video s Malpami), tedy, že existuje jakási duše, kterou můžeme chápat jako vitální sílu. Zatímco zvířecí duše jsou materiální povahy, tak ty lidské jsou nemateriální a nesmrtelné. Co se převzetí od Aristotela týče, není pravděpodobnější, že křesťanství spíše než z učení Aristotela vychází z židovské tradice? Slovo Nefeš se právě pro význam, který popisuje pan Klimeš, používalo už při psaní Genesis (napsána zhruba v roce 1440 před Kristem, tzn. něco přes tisíc let před narozením Aristotela). Každopádně existenci pojmu Nefeš jsem zmínil hned v prvním díle mé série.

Jakožto molekulární biolog odmítám, že „Živý organismus je pro nás stále černou skříňkou.“ Samozřejmě, že je toho spousta, co ještě nevíme, ale například životu bakterií už rozumíme tak dobře, že můžeme cílenými zásahy ovlivnit jejich metabolismus takovým způsobem, aby například vytvářely látky, které jsou pro nás žádoucí. Další navazující příklady, které pan Klimeš uvádí, se mi taky moc nezamlouvají: „Například když živočich jí, tak řekneme, že má "potřebu" jíst čili hlad.“ Živočichové jedí, protože potřebují doplnit energii k fungování metabolismu – k tomu není potřeba duše. Kromě toho mnozí živočichové přijímají potravu instinktivně bez pocitu hladu. Rovněž všechny další příklady, které pan Klimeš uvádí, jsou snadno vysvětlitelné pochopením biologie a principu evoluce. Duše není nutná k vysvětlení motivace organismů. Stromy provádějí fotosyntézu, protože jsou k tomu geneticky naprogramované. Bakterie mají chemotaxi, protože to mají zakódované v genomech – změna genomu vede ke změně chování. Vyšší organismy provádějí složitější úkony proto, že mají v genomu zakódovaný komplexní mozek, který jim dovolí učit se a některé vzorce chování můžou být zakódovány pomocí epigenetiky. Změna genomu může vést k neschopnosti učit se, případně k tomu, aby organismus přestal cítit hlad (ztráta motivace k přijímání potravy vede k tomu, že jedinec nepředá geny do další generace – podobně pokud nějaký jedinec ztratí motivaci utíkat před predátorem). Duše v podobě Nefeš, nebo jakási vitální síla je vědecky nepotvrzená a navíc zbytečná. Přesně podle vašeho příkladu s fyzikou – dokud vědci byli přesvědčeni, že je něco takového potřeba, tak hypotézu o vitální síle zastávali. Již v roce 1931 mohli ale biologové směle prohlásit, že na vitalismus nevěří. (Biologists have almost unanimously abandoned vitalism as an acknowledged belief).

„Pokud se shodneme, že počítač, virus či prion jsou živí, pak i tito budou mít každý svou duši. Prostě duše vzniká v tom okamžiku, když se neživý předmět stane živým.“ Tady to je moc zajímavá úvaha. Takže když se dneska rozhodnu, že můj počítač (či prion) je živý, tak v tu chvíli můj počítač (či prion) duši získá? Co když si to další den rozmyslím? Co když si řeknu (nebo dojde k biologickému konsenzu), že viry nejsou živé – taky duši ztratí? Podle mě je dost naivní představa, že by přítomnost duše závisela na rozhodování lidí.

„Znalost vnitřní struktury organismu nevylučuje existenci duše. To je fakt, který panu Špačkovi evidentně unikl. Ten je zřejmě přesvědčen, že když pochopíme fyziologicky podstatu hladu, tak přestaneme mít hlad. Alespoň u duše to tak tvrdí - když prý pochopíme fyziologii organismu, tak podle něj duše přestane existovat.“ Tato analogie je nesprávná – poprvé tvrdíte „když pochopíme fyziologii A, pak vyvrátíme A“ a toto dáváte do rozporu s „když pochopíme fyziologii A, pak vyvrátíme B.“ Hlad je objektivně dokazatelný a v rámci biologie kompletně popsaný proces. Pochopení fyziologie hladu hlad samozřejmě nevyvrací. Stejně tak pochopení „fyziologie duše“ by duši nevyvrátilo. Bohužel duše je nedokazatelná, nevyvratitelná a netestovatelná. Dá se u ní pouze říci, že při popisu fungování fyziologie organismu není duše nutná a následně můžeme použít Occamovu břitvu k jejímu odstranění. (Zase precedens – dnes nepotřebujeme anděly k vysvětlení pohybu planet po oběžných drahách, ale vyloučit je samozřejmě nemůžeme.)

„Takže z toho vyplývá druhá používaná základní definice duše - duše je (podstatný) tvar organismu - tedy to má být ta specifická struktura či uspořádání elementárních částic, které mu propůjčují jeho bytnost čili charakter živého tvora.“ Zase zde pan Klimeš neuvedl citaci (zřejmě se jedná zase o Aristotelův výrok). Proč bychom měli Aristotela dnes brát jako autoritu, co se týče vlivu uspořádání elementárních částic na existenci duše? Proč by se ale někdo v dnešní době odvolával na učení člověka, který byl sice velice inteligentní, ale o skutečném fungování světa toho věděl pramálo? Aristoteles například tvrdil, že muži mají více zubů než ženy a že naše Země je ve středu vesmíru. Proč pan Klimeš necituje současné filozofy?

„Darwin, když přišel s teorií evoluce druhů, tak mu Lord Kelvin řekl, že bohužel na své sny o evoluci nemá dost času, páč tak dlouho Slunce nemůže hořet, i kdyby bylo nakrásně z čistého vodíku. Darwin toto období překonal vírou ve svou teorii, protože mohl jen doufat v objev něčeho, jako je radioaktivita.“ Darwin věděl o stáří Země díky svému studiu geologie. James Hutton již na konci 18. století poukázal, že Země musí být mnohem starší, než jak to učí teologie. Kelvin doopravdy tuto námitku vznesl, ale poté se dostal do veřejného sporu s geology. Zase bohužel chybí zdroj, kde by stálo, že tato událost proběhla, jak ji popisuje pan Klimeš. Otázka je, kolik víry Darwin potřeboval, když věděl doslova o celých horách důkazů z geologie. Kelvin byl jeden z mála vědců, kteří v té době tvrdili, že Země může být maximálně 20 miliónu let stará.

„…věřící víc uchvacovala první kapitola o tom, že Ježíš byl adoptované dítě.“ Toto vypichuji pouze proto, že mě to taky docela dost „uchvátilo“…

Vzhledem k tomu, že PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. vede celý svůj text velice arogantním tónem a naznačuje, že nejsem dostatečně vzdělán proto, abych tyto texty psal, rozhodl jsem se to panu doktorovi oplatit stejnou mincí a uvést na jeho adresu pár ostřejších výroků:

1. Doopravdy musel pan Klimeš uvádět k popularizačnímu článku všechny své tituly? Na stránkách osel.cz je pravděpodobně první, kdo tak učinil (a to tady píší vědecké kalibry, kterým nesahá pan Klimeš svou akademickou hodností po kotníky). Navíc uváděné tituly se nevztahují k tématu, o kterém píše. Klimešovo zdůrazňování titulů považuji za argumentační klam, ve kterém se pan Klimeš snažil vzbudit dojem, že množství písmenek kolem jména nějak zvyšuje pravdivost jeho slov. Tedy „appeal from irrelevant authority“ (Česky bychom mohli říct, že si honí triko a dělá, že je důležitý. Podobně relevantní by bylo uvádět, že vlastní plavecký diplom).

2. Pan Klimeš rovněž na mnoha místech provádí útoky Ad Hominem, často stylem, že má odbornost nebo případně mé znalosti nejsou dostatečné pro pochopení teologických otázek. Komické je, že v některých případech to dělá, když má prokazatelně nepravdu on.

3. Pan Klimeš mi vyčítá, že já jsem zaspal středověk. To bych kontroval tím, že on myšlenkově ustrnul ještě předtím, než středověk začal (u Aristotela).

4. Americká doména: http://dukaz.klimes.us. Opravdu to má pan Klimeš za potřebí? Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa – panu Klimešovi podle mě chybí rozhovor s psychologem. Můj soukromý názor nepsychologa je, že má pocit, že ho nikdo nemá rád a proto se musí na veřejnosti chválit sám tituly a machrovat americkou doménou…

5. Věcně komentovat Klimešův text bylo velice náročné. Celou dobu jsem si říkal, jak ubohé je České školství, když udělí (opakovaně) vysokoškolský titul člověku (a poté ho nechá ještě učit), který může napsat například tuto větu: „Duši definujeme, když vidíme známky života; hlad definujeme, když vidíme, že organismus konzumuje živiny.“ Jakou známku by asi dostal za takovou slohovku na střední škole?

6. Citace z wikipedie: „Zbyněk Vybíral, toho času vedoucí katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, jej (Klimeše) v únoru 2010 jmenoval mezi hlavními protagonisty pop-psychologie. Označil jej za velmi často zviditelněného českého psychologa, který znehodnotil pověst psychologie jejím zaprodáním zábavě a prováděním jistého druhu věštectví, pro které zneužívá název psychologie, přičemž se například nezdráhal provádět pro MF Dnes diagnostiku Viktora Koženého na dálku, což podle Vybírala odborná psychologie nepřipouští (zde). Když se Klimeše v roce 2006 novinář při rozhovoru ptal, jestli nemá strach, že z něj za chvíli také bude „psycholog na telefonu“, ochotný komentovat úplně všechno, uvedl, že se nevyjadřuje ke všemu a že například novinářům nic neřekl ke gorilí reality show v pražské zoo (zde).“

„Toto tedy je už po století oficiálně používaná definice duše v katolickém pojetí. Myslím si, že toto měl pan Špaček znát dříve, než začal psát zcestné úvahy a kritiku pana Nikoho.“ – toto uvádí po odstavci, kde píše, že duše je tvar organismu. Katolický katechismus jsem ve svých článcích citoval v přesném znění (a upozorňoval jsem na to, že se budu věnovat přednostně katolicismu) a podle něj je duše definována jinak, než jak velice sebejistě tvrdí pan Klimeš. Za tvrzením, které jsem uvedl hned na začátku své série „jen málokdo by byl schopný nebo ochotný duši definovat“ si dále stojím. Většina lidí se k duši vyjadřuje zdrženlivě a málo kdo si je jistý tím, že se všichni lidé shodují na jeho světonázoru. Pan Klimeš je právě ten „málokdo“, kdo je ochotný říct „pravda je to, co říkám“. Zhodnocení, jestli je pan Klimeš nejen „ochotný“ ale i „schopný“ duši definovat ponechám na čtenáři.

Závěrem:

Zvětšit obrázek

Pan Humplík říká o duši toto: „Je to něco, co ho ve skutečnosti odlišuje od ostatních živých tvorů, a to nikoliv v rovině fyzické nebo duševní (inteligence), nýbrž duchovní. Pokud nevěříme v existenci metafyziky, nemůžeme ani pochopit duchovní rovinu lidské osoby.“

Zatímco pan Klimeš inspirován Aristotelem duši definuje takto: „Duše je princip (počátek či zdroj) života organismu.“ anebo takto: „Duše je (podstatný) tvar organismu.“

Nejen, že je rozpor mezi definicí pana Humplíka a definicemi pana Klimeše, ale kupodivu jsou v rozporu i definice pana Klimeše (přičemž neuvádí, která z nich je ta správná): Podle první definice, jak sám uvedl, prion může být živý či neživý (a tím pádem s duší či bez) aniž by byl změněn jeho tvar – prý závisí na našem rozhodnutí. Podle druhé definice jestliže je duše „podstatný tvar“ (a tady nás Klimeš ujišťuje, že se doopravdy jedná o uspořádání částic), pak prion má buď tvar, který zahrnuje duši, nebo ho nemá. Duši tedy má, či ji nemá a tento stav se nemění v závislosti na subjektivních názorech pozorovatele.

Oba dva autoři se překvapivě vyjadřují ke katolicismu. Moc zajímavé by bylo vidět rozhor těchto dvou pánů. K přiostření situace bych je zavřel do konkláve (jako se to dělá s kardinály při volbě papeže) dokud se nedohodnou, jak to s duší je. Oba dva věří, že jejich víra je pravá a ani jeden nemůže použít důkazy k podpoře svých argumentů.

Humplíkovo pojetí je smířlivé a snaží se poukázat na to, že víra se nepřekrývá s materiálním světem a tedy by mě vůbec nemělo trápit, v co kdo věří. Toto je pěkný přístup, ale v praxi se víra lidí často projevuje v reálném materiálním světě. Z Humplíkova úhlu pohledu bychom se museli například smířit s tím, že Islamistům bylo Zjeveno, že je na čase násilím obrátit všechny lidi na „pravou formu Islámu“ (tomuto samozřejmě věří pouze malá část muslimské obce).

Podle mě žádná myšlenka nesmí být „nad kritikou“.

Zajímavá perlička je, že oba autoři se dovolávají kvantové fyziky. Snad podle vzoru „Když nevíš co by – dej tam kvantovou fyziku. To oponentovi ukáže, že jsi přemýšlivý člověk.“ Dříve se lidé v takových situacích dovolávali všech svatých.

Nakonec aby dnes nebyl článek s názvem „Zeptejte se svého kněze“ bez otázky knězi:

Occamova břitva je nedílnou součástí vědy: „Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří.“ Věda dále zastává pravidlo, že důkazní břemeno leží na tom, kdo přichází s pozitivním tvrzením. Dnešní věda nepotřebuje duši k vysvětlení biologie člověka, natož ostatních organismů a s nutností použití duše se nesetkáme ani v současné psychologii. Vzhledem k tomu, že duše není ve vědě potřebná (ba naopak jakákoliv hypotéza duše by byla problematická) a vzhledem k tomu, že neexistují žádné důkazy, které hypotézu duše potvrzují, můžeme říct, že duše do vědy nepatří (podobně jako okřídlení koně nebo zahradní skřítkové).

A konečně otázka pro kněze: Je věda v rozporu s vírou, co se otázky duše týče? Nebo i zde platí, že víra jde s dobou a přijímá vědecké poznání? Anebo bude koncept duše označen za metaforu až pár století poté, co církev upálí pár androidů, kteří o sobě budou prohlašovat, že duši nemají?

Poznámka: Pokud se najdou další zájemci o komentář mé práce (případně víry obecně), tak ať neváhají kontaktovat redakci. Až se jich nasbírá více, tak je zase komentované zveřejníme. Nebojte se, slibuji čistě jen věcné komentáře bez osobních útoků nebo vytahování špíny na oponenta (pokud oponent dodrží to samé ve svém dotazu či připomínce). Dovolím si ale zavést 2 pravidla: Zkuste ve svých komentářích nepřekračovat 2 strany A4 textu. Dále nepište anonymně. Dejte redakci vědět, kdo jste. Když nás požádáte, že nechcete zveřejňovat své jméno, tak vám vyhovíme. Extrémně dlouhé komentáře vyřadíme bez čtení, případně je nezveřejníme v celé délce a anonymní příspěvky číst nebudeme vůbec.

Toto je podle mě dobrá příležitost nastínit části čtenářů, jaké důvody vedou lidi k tomu, aby pochybovali o víře a zároveň příležitost k naťuknutí témat z filozofie a proč vědecká metoda funguje, tak jak funguje. Zároveň na základě dotazů se nevěřící dozvědí, jaké důvody vedou lidi k víře, což by mohlo vést k větší empatii mezi skupinami věřících a pochybujících.

A samozřejmě platí, že ti, kdo mají zájem psát články popularizující vědu, tak se můžou hlásit redakci bez jakýchkoliv omezení.