Zvětšit obrázek

EM pohon ověřen na demonstrátoru NASA. Pokusů zkonstruovat pohon který by přeměňoval elektrickou energii na pohybový moment už tu bylo několik, ale zatím všechny skončily v propadlišti dějin. Nyní však NASA přišla s tiskovým prohlášením které má zaděláno na pořádnou senzaci. Vědci z Johnsonova vesmírného střediska přisli se zprávou že jejich emDrive byl úspěšně otestován ve vakuu.


V roce 2001 uveřejnila společnost Satellite Propulsion Research (Ltd UK) koncept motoru který užíval tzv. elektromagnetické mikrovlnné dutiny (electromagnetic microwave cavities), bez potřeby jakéhokoliv paliva, či dalšího fyzického média ke generování tahu. Tento nedostatek je jaksi v konfliktu se zákonem akce a reakce a také se setkal se značnou skepsi v rámci vědecké i laické obce. Již letech 2010-2012 však Čína uveřejnila výsledky testů kdy jejich verze EM pohonu generovala tah 720mN při příkonu 2.5kW. 

Zvětšit obrázek

NASA (Johnsonovo vesmírné středisko) nyní přišla se zprávou že se podařilo výsledky zreprodukovat i ve vakuu, což je jeden z hlavních důkazů v argumentaci s táborem skeptiků. 
Především je ale nutné zmínit, že stále není úplně jasné jak přesně by tento pohon měl fungovat. Naše tradiční představa reaktivního motoru je v tomto případě postavena na hlavu. Z informací které jsou veřejně k dispozici se zdá že i samotní konstuktéři si nejsou úplně jistí.



S jedním z navrhovaných vysvětlení přichází vedoucí skupiny NASA Eagleworks, Dr. Richard White. Jeho teorie pracuje s tahem generovaným pomocí kvantového vakua (kvantový stav s nejnižší možnou energií). Kvantové vakuum přebírá v emDrive funkci iontů pohonného média, kde dochází k jejímu zmagnetizování. Posléze je tah získán pomocí jejich interakce s elektomagnetickým polem motoru, podobně jako u iontových motorů. Protože jsou v tomto případě častečky paliva nahrazeny pomocí virtuálních částic kvantového vakua (virtual particles of the Quantum Vacuum), motor nepotřebuje žádné fyzické palivo k svému provozu a samozřejmě nemá ani žádné pohyblivé části.

Pokud by tento motor byl instalován na mezinárodní vesmírné stanici, tak by při výkonu zmiňovaném v  experimentu Čínského týmu generoval dostatek tahu k vyrovnání její ztráty hybnosti způsobené třením o zbytky zemské atmosféry. Tím by se značně omezilo množství paliva potřebného k jejímu urychlování o které se nyní musí periodicky starat zásobovací lodě a snížily náklady na její údržbu.


Dalším zmiňovaným použitím je vynášení satelitů na nízkou oběžnou dráhu (LEO), kde by se pak až emDrive postaral o postupné umístění satelitu na vyšší orbitu (třeba GTO). Úspora paliva by v tomto případě byla víc než 50 % (viz. Zde). V tomto případě přichází v úvahu i koncep takzvaného vesmírného tahače, který by pendloval mezi LEO a GTO.

Zvětšit obrázek

Ve všech případech by to znamenalo ohromné úspory na straně vynášení nákladu do vesmíru, ještě lepší by však bylo pokud by se vědcům podařilo připojit tento „warp“ pohon ke zdroji jaderné energie. Výlet na Mars by se pak přeměnil z aktuálních tří let s chemickými motory na mnohem realističtěji znějících 70 dnů cesty tam, 90 denní pobyt na povrchu a 70 dnů zpět.

Scotty, hoďte tam první světelnou!

Zdroj „Evaluating NASA’s Futuristic EM Drive” od NASA, kde se v posledním odstavci píše že se také realisticky zaobírají výzkumem pohonu, který funguje pomocí smršťování prostoru ve směru pohybu a jeho rozpínáním za lodí. Zdá se však že žádné experimentální výsledky dosud bohužel nebyly průkazné :)






Zdroje:
http://emdrive.com/
http://www.extremetech.com/extreme/187346-nasa-tests-impossible-no-fuel-quantum-space-engine-and-it-actually-works
http://www.nasaspaceflight.com/2015/04/evaluating-nasas-futuristic-em-drive/
http://www.extremetech.com/extreme/204921-controversial-quantum-em-drive-gets-real-nasa-testing-lives-to-fight-another-day
http://www.wolframalpha.com/input/?i=Tsiolkovsky+rocket+equation
http://www.quantumg.net/rocketeq.html

Poznámka redakce
Autor tohoto článku, stejně jako redakce s Vladimírem Wagnerem v čele, jsme si vědomi, že všechny zatím dostupné zdroje jsou na podrobnosti skoupé, především neuvádějí,  jak měření vypadala a jakou měla nejistotu. U předchozích měření, která se prováděla pomocí torzních vah a hodnoty byly v mikronewtonech, tak tato měření (ve vzduchu) vyšla na hranici citlivosti. Nyní, ve vakuu, otázka průkaznosti, znovu bude rozhodující. Navíc, dokud není jev seriózně fyzikálně vysvětlen, je třeba být “ve střehu”.