Někdy to dělá dojem, že odborníci jsou tu od toho, aby zaváděli stále nové nomenklatury, aby byl důvod konat kongresy. Díky těm se účastníci podívají do zahraničí, ale většinou se na takových akcích stejně nic nedohodne. V článku o kterém je tento článek, se píše o bilateriích z konce vendianu. Navzdory předponě „bi“ pod termínem bilateria poněkud paradoxně musíme, my laici, mít na paměti, že paleontologům je jasné, že jde současně o živočichy, kteří v jiném systému členění, ve většině literatury, najdeme v kapitolách Triblastica, což se do češtiny překládá jako „trojlistí“.  

I u druhého termínu „vendian“, je asi jen odborníkům jasné, že je řeč o časovém údaji na němž se mezinárodní komise neshodla a že vlastně spadá do doby mezi kryogenem a začátkem kambria, které už vešlo ve všeobecnou známost jako ediakara.

Slovíček (aneb abychom si rozuměli)

Bilateria – termín, který se začíná používat pro živočichy, kteří jsou mnohobuněční a dvojstraně symetričtí. Tato skupina je poněkud mimo klasickou taxonomii a tak by nás nemělo překvapit, že je nezvykle různorodá, nezvykle početná a to proto, že do ní paleontologové řadí všechny naše vývojově starší předky i ty stávající vyspělé obratlovce a jediným základem tohoto členění je všem společný jmenovatel - tím je přítomnost třetího zárodečného listu. Zatímco primitivnější organismy mají zárodečné listy jen dva, bilateria (navzdory číslovce dvě ve svém názvu) mají kromě ektodermu a entodermu, ještě mezoderm. Z této třetí zárodečné struktury vznikají svaly a nervová soustava. Záleží tedy na tom, na jakou literaturu narazíme a podle jakého kriteria v ní živočichy řadí. Zkrátka a dobře, bilateria se skrývají i pod pojmy jako Triblastica, Triploblastica, trojlistí, případně trojlupenovití.

Ediakara nebo také ediakaran, se říká nejmladší periodě starohor. Na tom se Mezinárodní komise pro stratografii (ICS) shodla už v roce 2004, když zavrhla konkurenční návrh „vendian“.  Jeho propagátoři se s verdiktem ale moc nesmířili a tak jej používají dodnes, jako třeba v této publikaci. Dávají tím tak trochu najevo jací jsou fajnšmekři, neboť  zúžili význam tohoto pojmu na starší (spodní) rozhraní ediakary, přičemž pod ediakarou mají na mysli svrchní (mladší) stupeň tohoto časového útvaru.
Ať už tomu budeme říkat ediakara, nebo vendian, v každém případě to je doba, kdy se na Zemi vyvrbily mnohobuněčné organismy, zpočátku bez pevné schránky. Přitom řada tehdejších tvorů jakoby z oka vypadla dnešním houbovcům, ramenonožcům, chapadlovkám, a to mluvíme o době před 635 až 541 miliony lety.

Zatím panoval názor, že společným předkem stranově souměrných živočichů byl červ s „plným tělem“, který neměl uvnitř dutinu, které odborníci říkají coelom. Tím se označuje prostor vystlaný buňkami mezodermu a my, lidé, ho máme dobře patrný ve svých nejranějších stadiích embryonálního vývoje dodnes. Dutina se postupně u nás člení na tři komůrky. Takže nám v jedné může tlouct srdíčko, ve druhé rozpínat plíce a ve třetí se zase dobře daří i občas kolotajícím strukturám zažívacího traktu.

Elena Temerevavová, vedoucí vědecká pracovnice z Ústavu zoologie bezobratlých na Lomonosově Moskevské státní univerzitě, se dlouhá léta nimrala s lingulami. Říká tak organismům, které obdivuje. Hlavně proto, že bez větších změn přežily až do dnešních dnů. Jejich fosilie lze vystopovat až do doby spodního ordoviku, tedy před asi 500 miliony lety. Těch zkamenělých je habaděj a jsou takřka po celém světě. Nejvíc jich je v Evropě, ale nedostatkem netrpí ani sběratelé v jihovýchodní Asii a Severní Americe. Tak třeba ramenonožci, kterým se říká Brachiopoda, z řeckého brachion - rameno a pous - noha. Tento kmen mořských bezobratlých má také již těla bilaterálně souměrná.

 

Schovávají je ve dvoumiskové schránce a svalnatým stvolem se přichycují k podkladu. V písčitém dně se umí  zavrtat a schovat.  Živí se planktonem a detritem, který získávají filtrací z okolní vody. Mocně si přitom vypomáhají svými chapadélky.
 Dnes jich je asi 350 druhů, fosilních je popsáno více než 30 tisíc druhů. I když molekulárně genetický rozbor živoucích fosílií skupiny kmenů zahrnovaných do  Lophophorata nenaznačil, že by mělo jít o jednu ucelenou skupinu, výzkumníky trklo, že značně rozmanitým  orgánům navzdory, většinu z nich spojuje prvek – filtrační zařízení s chapadly.
 
  Imunocytochemiie, laserová konfokální mikroskopie, 3D-rekonstrukce a transmisní elektronová mikroskopie následně svědčily ve prospěch společného předka. Ostatně to potvrdila i podobná struktura jejich nervových systémů. Závěr z toho plyne, že je nanejvýš pravděpodobné, že společný předek strunatců měl chapadla.

 

 

Lingula anatina na tržnici v Tokyu

 

Literatura

Modern Data on the Innervation of the Lophophore in Lingula anatina (Brachiopoda) Support the Monophyly of the Lophophorates, Elena N. Temereva, Eugeni B. Tsitrin,  PLoS ONE,  DOI: 10.1371/journal.pone.0123040

Demonstration of the preoral coelom in the brachiopod Lingula anatina with consideration of its phylogenetic significance, A Journal of Comparative Zoology (Impact Factor: 1.82). 03/2015; DOI: 10.1016/j.jcz.2015.03.002 

Lomonosov Moscow State University