Je statisticky doloženo, že pět ze šesti amerických sociologů volí levici. „ (Cardiff a Klein, 2005)“ Americká asociace sociologů ASA běžně vydává levicová prohlášení k aktuálním politickým tématům jako je válka v Iráku nebo sňatky homosexuálů. Politickému aktivismu levicových sociologů se vznešeně říká „veřejná sociologie“ (public sociology). Sociologie neměla snad ani jednoho velkého pravicového sociologa od éry Williama Grahama Sumnera! Na tuto politickou předpojatost sociologů si stěžují i sami sociologové (např. Matthieu Deflem a jeho web „Save Sociology“ ).

Problémem ale není sociální cítění, nýbrž dogmatismus. I když určitá metoda k dosažení sociálního smíru nefunguje a lidem vlastně nepomáhá, neuzná se chyba a kritici jsou nemilosrdně stíháni. Ačkoli snahy o sociální inženýrství mívají spoustu nechtěných vedlejších účinků, nelze si na ně posvítit. Protože je politicky nekorektní o tom psát.

Jak byste chtěli opravit poruchu nějakého stroje potmě? Například je známo, že za valnou část rozdílů mezi lidmi může výchova. Je to ale 100 procent? Proč se tedy nedaří společnost převychovat? Pokud někdo naznačí, že důvodem rozdílů jsou zčásti i vrozené předpoklady, sociologové se na něj vrhnou a dají ho vyhodit z práce. To se stalo objeviteli DNA profesoru J.D. Watsonovi i rektorovi Harvardovy university Larry Summersovi. Jiným tabuizovaným tématem je propojení klimatologie, neziskovek, evropské byrokracie a podnikatelské sféry. Boj proti klimatu počasí nezlepšil, pouze lidem zdražuje energii. Jak tato mašinérie funguje, to by jistě stálo za sociologický rozbor. Jenže je to tabu. Když sociologové píší o „postnormální vědě“, tak propojení vědy a politiky omlouvají jako cosi legitimního (S.Funtowicz a J. Ravetz). Sociologie pouze slouží mainstreamu jako nástroj potlačování opozice. 
Podrobně si to vysvětlíme na jednom příkladu, který jsem osobně zažil. Před několika lety jsem v dobré víře poskytl interview jednomu studentovi sociologie. Po letech jsem zjistil, že místo slibované vědecké studie napsal apologii obhajující oficiální stanoviska úřadů. Sociolog Petr Vidomus tehdy vedl celou sérii rohovorů s českými klimaskeptiky, které se staly podkladem pro jeho studii s názvem „Česká klimaskepse – úvod do studia“ (Petr Vidomus, 2013). 


Reakcionáři
Volbou výraziva autor od začátku nenechává nikoho na pochybách, na které straně stojí. Petr Vidomus chvályhodně odmítl používat nálepku „popírač klimatu“, jenže místo toho používá jiné hanlivé nálepky. Klimaskeptiky označuje za „kontrahnutí“. Předpona kontra- má pochopitelně negativní podtext asi jako „kontrarevoluce“. Jde o podobné „nestranné“ nálepky jako „pokrokové hnutí“ vs „reakční hnutí“. Z použitého slovníku je patrno, že se autor ani nepokusil zaujmout roli nezaujatého pozorovatele. Autor se jistě bude hájit, že v jeho oboru jsou tyto praktiky „běžná praxe“ (nálepku „kontrahnutí“ užívá například i Robert Brulle). Stejně tak bylo v 50.letech „běžná praxe“ vykládat dějiny tendenčně v duchu marxismu-leninismu.  Až zpětně jsem zjistil, že od autora se podobný přístup dal vlastně očekávat. Tématu tzv. kontrahnutí se totiž věnoval už dříve v článku „Kontrahnutí v perspektivách sociologie sociálních hnutí“ (2011) nebo ještě dříve v recenzi na knihu „Jacques, Peter J.: Environmental Skepticism – Ecology, Power and Public Life“(2009). Toto bylo i tématem autorovy disertační práce s názvem „Antienvironmentalismus v českém provedení: kontrahnutí a jeho strategie“. V knize „Soudobá sociologie (Karolinum, 2014) vyšel autorův článek „Kontrahnutí: jak zabránit sociální změně“ (2013). 

Zatímco v biologii dělíme rostliny na nahosemenné a krytosemenné dle objektivních kritérií, výše uvedené dělení je zcela subjektivní. V jistém smyslu definici „kontrahnutí“ odpovídají spíše environmentalisté než skeptici. To oni se přece snaží zabránit změně. Vymezují se proti průmyslové revoluci, největší sociální změně od vynálezu zemědělství. Průmyslová revoluce vedla ke zrušení nevolnictví, k urbanizaci a epochálnímu růstu životní úrovně.  Energetické zdroje, dříve ležící ladem, zapojila ve prospěch lidstva. Zelená kontrarevoluce tento proces chce zastavit. Sami zelení neustále mluví o snaze „zastavit změnu“. Změnu klimatu nebo – jak tomu začali říkat nedávno – globální změnu.

Používání nálepek typu „kontrahnutí“ je nevhodné ještě z jednoho důvodu. Je to přílišné zjednodušování. Něco takového lze pochopit ve volebním letáku, ale ne ve vědecké studii. Leckdy totiž člověk bojuje za správnou věc, jenže chybnými prostředky. Chránit přírodu je v pořádku, ale snižování emisí CO₂ není ochrana přírody. Oxid uhličitý není toxická látka. Řada ochránců přírody to chápe a hlásí se ke klimaskeptikům – třeba spoluzakladatel Greenpeace Patrick Moore.


Poznej svého nepřítele
Vidomus se nesnaží zkoumanou sociální skupinu pochopit. Poznat, jak ti lidé žijí, čemu věří a proč tomu věří. Nepopisuje klimaskeptiky jako antropolog nebo etnolog, který zkoumá nějaký kmen. Používá vojenskou terminologii, jako by byl s někým ve válce. Klade si za cíl poznat „strategii“ klimaskeptiků. Proniknout mezi skeptiky, aby odhalil jejich slabá místa. Ke strategii klimaskeptického „kontrahnutí“ podle něj prý patří „kontraatribuce“. Vědeckou práci – hledání alternativních hypotéz k vysvětlení pozorovaného jevu - Vidomus pokládá jen za jakýsi zákeřný manévr. O strategiích skeptiků autor tvrdí, že „jejich hlavním rysem je ‚produkce nejistoty‘ ohledně příčin a důsledků změn klimatu.“ Autor otázku nejistot zřejmě nechápe. Skeptici přece nejistotu nemusí „produkovat“. Ta je už přítomná v datech mainstreamu. Stačí na ni ukázat prstem. Vždyť právě kvůli této nejistotě se lidská vina na oteplení uvádí slovy „možná“, „pravděpodobně“. Nikoli určitě. Vidomus dále tvrdí, že zlí skeptici prý útočí na nebohé lidi („útok na charakter hnutí a jeho členy“). Požadovat dodržování fair play je podle Vidomuse „útok“? Skeptici jen poukazují na porušování pravidel vědecké etiky. Vyšetřování aféry Climategate například potvrdilo, že vědci obcházeli zákon o právu na informace (FOIA), utajovali data a měli by být otevřenější. O tom se ale Vidomus nezmiňuje. Autor píše, že „je napadána nezávislost recenzního řízení odborných klimatologických časopisů“. Všimněme si volby výrazů. Nezávislost recenzního řízení není „kritizována“ nýbrž „napadána“. Napadení je kriminální terminologie – jsou různé druhy napadení, buď střelnou zbraní, baseballovou pálkou či nožem. Autorova snaha vyvolat ve čtenáři negativní dojem ze skeptiků bije do očí. Berme to ale s pochopením. Dělá jen to, co ho ve škole naučili.


Planckův princip
„V této kvalitativní sondě nepracuji s klimaskepticismem jako s běžnou vědeckou skepsí k novým hypotézám“, omlouvá se Vidomus. Jenže právě to by pořádný sociolog měl dělat. Tohle přece není spor mezi fotbalovými fanoušky nebo spor mezi dělníky a továrníky. Je to spor o vědeckou hypotézu a tak je nutno celý problém analyzovat z hlediska sociologie vědy. Zná vůbec autor Planckův princip? Fyzik Max Planck ve své autobiografii (1950) konstatoval: „Nové vědecké poznání se  málokdy šíří tak, že by  přesvědčilo své odpůrce. Málokdy dojde k obrácení Sv. Pavla na víru. To spíše odpůrci postupně zemřou. A pro příští generaci už tyto myšlenky nejsou nic nového.“ Sociolog by měl analyzovat jakými metodami staré názorové paradigma potlačuje nové myšlenky. Ať už oprávněně či nikoliv. Například počátkem roku 2014 nakladatelství Copernicus zrušilo celý vědecký časopis (Pattern Recognition in Physics), protože hlavní editor dovolil otištění série článků, které odmítají mainstreamový názor na klima (Perličkou je, že mezi autory druhého čísla PRP byli i Dr. Charvátová a Dr. Hejda, kteří ukazovali na klimatický vliv planetárních cyklů 178,7 a 2402 let v holocénu, kdy ještě „nezuřila“ průmyslová revoluce.). Autor se ale struktuře recenzního procesu nevěnuje. Žádný příklad neuvádí. Přitom jde o typicky sociologické téma – formování soupeřících skupin vědců (clique), které se snaží protivníkům zabránit v publikování. Takové vědecké mafie analyzovala už Wegmanova zpráva v USA. Vidomusova metoda „kvalitativního“ výzkumu by byla pro uvedení několika příkladů ideální. Skeptici by mohli vyprávět! Proč autor natočil desítky hodin audio materiálu, když je pak nepoužil?


Selektivní Petr Vidomus provedl 15 rozhovorů s českými klimaskeptiky a nahrával si je na diktafon. Ve svém článku z těchto z mnoha hodin nahrávek cituje jen několik úryvků. Autor místo „redigované“ transkripce zvolil „doslovnou“ transkripci, kde přepisuje všechny znaky hovorové řeči včetně koktání, pauz, nářečí, repetice a parazitních výrazů. Díky tomu respondenti – ač sám autor uvádí, že většina z nich má vysokoškolské vzdělání a třetina dokonce doktorát – působí jako absolventi pomocné školy. Autor zkrátka neodolal pokušení a použil laciného triku, jak ze svých názorových odpůrců udělat pitomce. Aniž by respondenty předem varoval.
Autor tedy udělal snad všechny chyby, jaké v tomto typu studie udělat lze. Přitom odborná literatura před tím varuje. „V rámci kvalitativního výzkumu existuje tendence k anekdotickému přístupu při práci s daty ve vztahu k závěrům či vysvětlením. Krátkých rozprav, útržků z nestrukturovaných rozhovorů nebo příkladů partikulárního jednání je užíváno jako důkazů určitých tvrzení. Důvody k nespokojenosti spočívají v tom, že reprezentativnost či obecná platnost těchto fragmentů je zřídkakdy stanovena. Terénní poznámky anebo rozšířené přepisy rozhovorů navíc bývají jen vzácně k dispozici.“ (Bryman 1988: 77).


Politizace sociologie
Vidomus odborné argumenty skeptiků nikde neuvádí, zřejmě se s nimi neseznámil, sotva je tedy může posoudit. (Při rozhovoru u s ním vyšlo najevo, že nezná ani hlavní představitele a jejich argumenty proti teorii Antropogenního globálního oteplování nebo výsledky vědeckých pokusů a analýz) Proto by měl zaujmout postavení nestranného pozorovatele. Jako spravedlivý soudce, který nemůže nadržovat jedné či druhé straně. Přesto Vidomus i jiní sociologové mluví o názorech jedné sociální skupiny jako o „faktech“. A názory opačné prezentují jako „popírání faktů“. Autor cituje studii Stoll-Kleemann a kol. (2001), která se prý snažila zjistit „jakými diskursivními mechanismy lidé ospravedlňují individuální nebo kolektivní „právo nejednat“ tváří v tvář změnám klimatu.” Autor bere jako samozřejmost, že lidé, kteří odmítají šarlatánské praktiky obchodníků s deštěm, se musejí „ospravedlnit“. O kus dále zmiňuje studii Norgaard (2006, 2011), která prý „etnograficky zkoumala kolektivní způsoby popření (spolu)zodpovědnosti ve venkovských komunitách v Norsku.” Disent je tu líčen jako odpudivá sociální skupina, která se snaží „vyhnout odpovědnosti“. Autor zcela zapomněl, že existuje jakási presumpce neviny. Co když obžalovaní svou vinu nepopírají? Co když zkrátka žádnou vinu nenesou? Tento jazyk připomíná čarodějnické procesy. Pokud neprokážete svou nevinu, na hranici s vámi!

Vidomus zmiňuje, že při rozhovorech se skeptiky setkával „s nedůvěrou vůči sociologii jako oboru (kvůli domnělé levicové předpojatosti) apod.“ Domnělé? Autor dělá, že nechápe, proč je sociologie pokládána za předpojatou. Selhává tak znovu ve svém úkolu – sociolog by měl přece vysvětlit nestandardní chování sociální skupiny. I když tou skupinou jsou sami sociologové. To by ale musel střílet do vlastních řad. Ne, neříkám, že takoví jsou všichni sociologové. Najdou se samozřejmě světlé výjimky: Petr Hampl, Mathieu Deflem, Charles Murray a další.

Zvětšit obrázek

Zejména by stálo za sociologickou analýzu prozkoumat, jaký vliv má závislost na  přerozdělování ze státního rozpočtu. Stranickost starších kolegů, které Vidomus zdařile napodobuje, je důsledkem pokřivení trhu. Zatímco mnozí klimaskeptici své články píší zdarma jako hobby (např. Steve McIntyre a jeho Climateaudit.org), Petr Vidomus na své články (2011, 2013) o rozsahu vždy cca 30 stran, dostal grant (isvav.cz). Například (2011) v rámci programu „Rozvoj české společnosti v EU: rizika a výzvy“ (2005-10). Tento program měl zaplavit trh vlnou článků na oslavu vstupu do EU (2004)  - zahrnoval stovky chvalozpěvů, totiž studií, s celkovými náklady přes 260 milionů Kč. Dotace od ministerstva školství mládeže a tělovýchovy ale nedostala žádná studie kritická k politice EU. Důsledky není těžké si představit. Badatelé nejsou samozřejmě slepí a záhy pochopí, že budou-li režim chválit, budou se mít dobře. Zatímco budou-li kritičtí, dotace neseženou. Průměrný badatel, který má ženu, děti a hypotéku, se raději přizpůsobí, aby přežil. Stejně jako za normalizace. Pro srovnání dodejme, že harvardský astrofyzik Willie Soon, který v roce 2003 publikoval známou kritiku mainstreamu (hokejkového grafu) v časopise Climate Research, nedostal od té doby od státu ani jeden grant… stejně, jako autor tohoto příspěvku a většina klimaskeptiků.

Tomuto tématu aktuálně věnuje také článek autorů Kalendy, Petákové a Kremlíka s názvem „Jak dnes mainstream bojuje proti „popíračům“ hypotézy o antropogenním globálním oteplování“,  který vychází v dubnovém čísle časopisu Energetika.