Spustit animaci

Radarová mapa povrchu Venuše, pořízená sondou Magellan. Výzkum ukázal, že povrch je silně pozměněný vulkanickou činností a není obecně starší než několik stovek milionů let. Povšimněte si také zpětné rotace planety, kterou se liší od všech ostatních planet (včetně Země) s výjimkou ledového obra Uranu. Kredit: NASA/JPL, Wikipedie

Planeta Venuše je velmi podobná Zemi, co se celkové velikosti a složení týče. Své jméno odvozuje od římské bohyně lásky, smyslnosti a krásy (u Řeků nesla jméno Afrodita) a opravdu je na obloze k nepřehlédnutí. Po Slunci a Měsíci v úplňku je tato jediná planeta s ženským jménem nejzářivějším objektem na naší obloze a při magnitudě až -4,6 může dokonce na povrchu Země vytvářet stíny (je asi 15krát jasnější než nejjasnější hvězda noční oblohy Sírius). Venuše obíhá zhruba o třetinu blíže ke Slunci, a proto jej i podstatně rychleji oběhne – rok na této sesterské planetě Země trvá jen přibližně 225 pozemských dní. Venuše je v rovníkovém průměru zhruba o 650 km menší a váží o necelou pětinu méně než Země, je tedy k nám velikostně nejpodobnější planetou. Je také Zemi nejbližší planetou, může se k nám totiž přiblížit až na méně než 41 milionů kilometrů. Na rozdíl od našeho vesmírného domova ale tato „sestra“ Země život hostit rozhodně nemůže (alespoň ne v podobě, v jaké si jej zatím dokážeme představit). Stačí uvést několik charakteristik planety – extrémně hustá atmosféra způsobuje silný skleníkový efekt, který zahřívá povrchovou vrstvu planety téměř rovnoměrně na zhruba 462 °C (o 135 stupňů víc, než při kolika taje olovo). Tlak při povrchu je také 92krát silnější než na Zemi a 96,5 % obsahu atmosféry Venuše je složeno z pro nás nedýchatelného oxidu uhličitého. Na povrchu také probíhá intenzivní sopečná činnost a ve vyšších vrstvách prší z mračen například i kyselina sírová. Dokonce i odolné sovětské sondy Veněra nedokázaly ve vražedných podmínkách této planety pracovat na povrchu déle než 23 minut až 2 hodiny. Je tedy zcela nepředstavitelné, že by se na povrchu Venuše mohla v současnosti vyskytovat jakákoliv forma života, byť jen v podobě extrémofilních mikroorganismů, žijících hlouběji pod povrchem. O to víc je zarážející, že až do doby před zhruba 60 lety někteří lidé věřili, že na Venuši možná žijí tvorové podobní našim druhohorním dinosaurům.  Tato bizarní myšlenka se udržela dokonce několik desetiletí a po nějakou dobu ji nedokázala vyvrátit ani vědecká astronomie. Jak tedy vznikl mýtus o venušanských dinosaurech a proč se udržel tak dlouho?

Zvětšit obrázek

Tak nějak si možná představovali povrch Venuše autoři sci-fi literatury na přelomu 19. a 20. století. Dnes už víme, že zde vyobrazený ceratopsid Triceratops měl dynamičtější postoj a hlavně je nám jasné, že na Venuši bychom se s ním skutečně nesetkali. Kredit: Charles R. Knight (1901), Wikipedie

V první řadě je potřeba si uvědomit, že na samotný povrch Venuše nevidíme, a to ani nejlepšími dalekohledy. Ten je totiž pro nás neviditelný z důvodu úžasně husté venušanské atmosféry, kterou není možné klasickými optickými přístroji prohlédnout. Až v průběhu 60. a 70. let minulého století umožnily částečně zmapovat povrch planety radary. Dnes ještě stále neznáme topografii celé Venuše, představa o jejích povrchových útvarech i fyzikálních podmínkách tohoto světa je už ale podstatně lepší. Za to vděčíme zejména americké sondě Magellan, která v letech 1989 až 1994 zmapovala asi 98% povrchu Venuše a zároveň 95% jejího gravitačního pole. Až moderní technologie kosmického věku nám tedy umožnily pochopit, jak extrémní a životu nepřející svět je naše sousední planeta (myšlena ta bližší ke Slunci, Mars je zřejmě v tomto ohledu přece jenom něco jiného). Právě fakt, že povrch Venuše byl pro astronomy od počátku neviditelný, vedlo k množství víceméně nepodložených spekulací, které o tomto zhmotněném pekle vytvářeli. Venuši pod názvem Ištar prokazatelně znali a pravidelně pozorovali již Babylóňané* kolem roku 1600 př. n. l. a byla dobře známá astronomům i astrologům v klasické antice i v průběhu středověku. Pozorovány byly také přechody Venuše přes sluneční disk (záznam slavného perského učence Avicenny pochází již z roku 1032) a mnohé pozorovatele zmátlo střídání Venuše na ranní a večerní obloze natolik, že planeta dostala dle své aktuální polohy dva různé názvy (obvykle ranní a večerní hvězda, u nás dodnes „Večernice“ a „Jitřenka“). Počátkem 17. století již italský génius Galileo Galilei pozoroval Venuši vyzbrojen dalekohledem a poprvé si všiml například střídání jejích fází. Ihned také zaznamenal onu nešťastnou hustou „oblačnost“, která znemožňovala pozorovat na planetě jakékoliv detaily. Atmosféru planety pak fakticky objevil ruský učenec Michail Lomonosov v roce 1761 při jednom z jejích přechodů přes sluneční disk. Brzy se však ukázalo, že další podrobnější informace bude bez dokonalejší techniky těžké získat. Rychlost rotace planety a její povrchové útvary skutečně odhalily až zmíněné radarové průzkumy a automatické sondy, vyslané k Venuši v posledním půlstoletí. Do té doby byl její povrch a vše na něm pro lidstvo velkou záhadou. Ale jak se tedy na druhé největší terestrické planetě objevili zmiňovaní kvazi-dinosauři?

Zvětšit obrázek

Představa o části povrchu Venuše vytvořená na základě dat sondy Magellan. V popředí impaktní kráter Saskia o průměru 37,3 km, v pozadí další dva krátery. V takovémto prostředí by skutečně dinosauři (ani žádné jiné známé organismy, včetně mnohem jednodušších) přežít nedokázaly. Kredit NASA/JPL, Wikipedie

Jak vtipně poznamenal i velký astronom a popularizátor vědy Carl Sagan, pozorovatelé v průběhu 19. století (nezapomeňme, že pojem „dinosauři“ vzniká až roku 1842) uvažovali asi takto: „Nevidím na povrchu Venuše nic, protože je zakrytá hustou vrstvou oblačnosti. Z čeho jsou oblaka? Samozřejmě z vody. Takže Venuše musí mít ohromné množství vody. Povrch tedy musí být vlhký. Pokud je vlhký, musí se zde nacházet močály. Jsou-li zde močály, musí tu růst kapradiny. Pokud jsou zde kapradiny, pak tu snad mohou být i dinosauři.“ A Sagan hned dodává: „Zajímavý závěr – nevidím vůbec nic a výsledkem jsou dinosauři!“ O možnosti existence pravěkých obyvatel Země nebo jejich obdob se kupodivu hovořilo nejen v kuloárech mezi tvůrci vědecko-fantastické literatury, ale našla si cestu i do vědeckých statí. A to navzdory skutečnosti, že pro podobnou báchorku neexistoval jediný hmatatelný důkaz**. V roce 1918 například slavný švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius prohlásil, že oblačnost nad Venuší je nepochybně důkazem přítomnosti vody. Ve své práci „Osudy hvězd“ dále uvedl, že tato planeta je pokryta bažinami a že vlhkost její atmosféry odpovídá současným tropickým pralesům Konga. Často pak autoři vědecko-fantastické literatury popouštěli uzdu své fantazii a do tohoto prostředí, připodobňovaného k prvohornímu karbonskému močálu umisťovali různá fantastická stvoření, od obřího hmyzu přes inteligentní masožravé rostliny až po již zmiňované kvazi-dinosaury (ostatně problematika tzv. inteligentních dinosaurů se obejde i bez Venuše). K tomuto tématu si řekla své i velká jména literárního světa, od Raye Bradburyho po Isaaca Asimova nebo Roberta A. Heinleina. Dnes víme, že dinosauři nebyli obyvateli vlhkých močálů, to bychom ale ještě mohli tehdejším autorům odpustit. Ovšem představa, že by evoluce na dvou odlišných planetách s nepochybně velmi rozdílnými podmínkami vytvořila po miliardách let (nezapomínejme, že dinosauři se objevili přibližně až 3,5 miliardy let po vzniku života) stejné nebo i jen podobné organismy, je přinejmenším značně odvážná.

Zvětšit obrázek

Snímky povrchu Venuše pořízené sovětskou sondou Veněra 14 po přistání dne 5. května 1982. Kredit: SSSR/NASA National Space Science Data Center, Wikipedie

Již kolem roku 1870 se objevují první odvážné teorie o možnosti existence složitého života alesoň v „chladnějších polárních“ oblastech Venuše (např. Richard Proctor). Bez relevantních vědeckých dat bylo snadné spekulovat a popuštět uzdu své fantazii, což mnozí vědci a zejména spisovatelé a žurnalisté poněkud ukvapeně učinili. Tak například v roce 1895 napsal Gustavus W. Pope příběh Journey to Venus (Cesta na Venuši), kde nechává hlavní hrdiny bojovat o přežití na planetě obydlené dinosaurům podobnými bytostmi. Ve 20. století pak na něho navázali další autoři, například Američané Edgar Rice Burroughs nebo Otis Adelbert Kline. Ještě v 50. letech minulého století vznikaly filmy o fiktivních cestách na Venuši rovněž osídlené ptakopánvými, sauropodními i teropodními dinosaury.

Zvětšit obrázek

Porovnání „sesterských“ planet Venuše a Země. Zatímco naše planeta, nacházející se v obyvatelné zóně kolem mateřské hvězdy je vhodná pro rozvoj života, rozpálená Venuše s povrchovou teplotou blížící se 500 °C by komplexní biosféru hostit nemohla. Dinosauři se na ní samozřejmě nikdy nevyskytovali a vyskytovat nemohli. Kredit: NASA/JPL, Wikipedie

Někteří fantastové snili také o loveckých výpravách nebo dokonce jakési venušanské zoo s obdobami živých triceratopsů a apatosaurů. Nicméně již od počátku 20. let 20. století bylo seriózním vědcům jasné, že Venuše nic takového nabízet nemůže. Již kolem roku 1922 se totiž podařilo prokázat, že odražené viditelné světlo od atmosféry planety nenese žádné známky vlnových délek, svědčících o přítomnosti kyslíku nebo vody. Již tehdy vyslovili astronomové domněnku, potvrzenou definitivně až o půl století později – totiž že Venuše je zcela mrtvým a suchým světem bez života. V roce 2002 se sice objevila teorie o možné existenci jednoduchého mikroskopického života v atmosféře Venuše, tu ale můžeme nyní pominout. Je také možné, že život se na této planetě objevil před miliardami let, zaniknul ale v průběhu přeměny Venuše do podoby současného pekelného světa. Jisté je, že kosmický věk sebou přinesl definitivní konec venušanských dinosaurů, alespoň co se vědeckého názoru týká. Nevíme s jistotou, zda neptačí dinosauři skutečně vyhynuli na konci křídy. Jisté ale je, že pokud přežili, určitě obývali nadále planetu Zemi a žádné jejich protějšky se na našem pekelném souputníkovi nikdy neobjevily. Dinosauří fosílie byly sice díky člověku vynešeny na oběžnou dráhu Země, https://dinosaurusblog.wordpress.com/2014/12/22/treti-dinosaurus-ve-vesmiru/  dál se ale určitě nedostaly. V dějinách populární paleontologie (i astronomie) přesto stihli „venušanští dinosauři“ zanechat nesmazatelnou stopu…

Video: Legendární řeč Carla Sagana o problematice dinosaurů na Venuši. „Nevidím nic a mým závěrem jsou dinosauři.“

* Některé archeologické nálezy svědčí o tom, že souhvězdí a planety znal dobře již člověk v paleolitu. Ačkoliv bývá za nejstarší člověkem rozlišované souhvězdí považován Býk (resp. Auroch, tedy pratur), jehož jeskynní vyobrazení lze datovat přibližně do doby před 17 000 lety, skutečným rekordmanem v dosavadních archeologických nálezech je spíše lovec/šaman (tedy dnešní Orion). Nasvědčuje tomu několik nálezů rytin http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/2679675.stm na kostech pleistocénních zvířat. Nejvýznamnějším podobným objevem z roku 2003 je přitom fragment mamutího klu, starý asi 38 000 – 32 500 let. Byl objeven v Německu a v roce 1979 jej podrobně prozkoumal archeolog Michael Rappenglueck. Na této „mamutovině“ lze rozeznat postavu lovce s rozpaženýma rukama, odpovídající poměrně dobře rozmístění hvězd Oriona. To samozřejmě není žádným definitivním důkazem, ale po stranách a na zadní straně fragmentu se nachází záhadná skupina 86 bodů, které snad mohou představovat pomyslnou hvězdnou mapu nebo lunární kalendář, související s ženskou periodou (případně jakýsi těhotenský kalendář z pozdní doby kamenné). Dnes navíc měří úlomek klu jen 38 x 14 x 4 mm, dříve byl ale nepochybně větší (a mohl tedy obsahovat více informací). Rappenglueck ztotožňuje vyobrazenou postavu s Orionem na základě jeho relativně úzkého pasu a také něčeho, co by mohlo být dnešní „pochvou meče“ pod jeho opaskem – tedy velkou mlhovinou v Orionu (falická zobrazení jsou v dané době ještě spíše neobvyklá). Samozřejmě jde pouze o spekulaci, byť docela pravděpodobnou.** Objevují se sice teorie o postupném vzniku planet, přičemž Venuše měla být přibližně o 200 milionů let mladší než Země nebo o husté venušanské atmosféře, odpovídající údajně podmínkám na druhohorní Zemi, ty ale můžeme z našich úvah vyloučit. Rovněž není třeba zmiňovat různé bláznivé teorie o vesmírných dinosaurech, kteří před dopadem asteroidu opustili planetu a později (případně až v naší holocénní současnosti) se na ní vraceli nebo vracejí v podobě šedivých až zelených mimozemšťanů, přesouvajících se za pomoci létajících talířů či jiných objektů z kategorie UFO.

Odkazy:
http://bigthink.com/experts-corner/the-venutian-dinosaur-fallacy
http://www.smithsonianmag.com/history/hunting-dinosaurs-on-venus-85186905/?no-ist
http://www.dinosaurtheory.com/thick_atmosphere.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Venu%C5%A1e_%28planeta%29
http://en.wikipedia.org/wiki/Journey_to_Venus