Řádil Jupiter v mladé Sluneční soustavě jako smyslů zbavený?
Jupiter možná během prvních pár milionů let existence Sluneční soustavy zlikvidoval první generaci vnitřních planet, které mohly být podstatně větší, než Merkur, Venuše, Země a Mars dohromady.
Simulace chaosu vyvolaného Jupiterem (dnešní dráha bíle), dráhy planetesimál tyrkysově, vnitřní planetární disk žlutě. Kredit: K. Batygin / Caltech.
Časopis americké Národní akademie věd PNAS nedávno online publikoval článek Konstantina Batygina z Caltechu a Gregoryho Laughlina z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, v němž dotyční pánové propočítali dost odlišnou podobu mladé Sluneční soustavy. Vnitřní část Sluneční soustavy podle nich tvořily superzemě, tedy planety větší než Země, ale menší než Neptun. Během historie se s nimi ale stalo něco strašlivého, protože dneska v našem hvězdném systému očividně nejsou. Podle Batygina s Laughlinem v tom měl prsty Jupiter.
Vědci navrhli a propočítali scénář, v němž se majestátní plynný obr Jupiter na počátku věků vydal na pouť ke Slunci a pak zase zpět do vnější části Sluneční soustavy. Vycházejí přitom z takzvané Hypotézy velké změny kurzu (Grand Tack Hypothesis), podle které si v prvních pár milionech let existence Sluneční soustavy Jupiter pořádně zařádil. A jako nemilosrdný antický bůh přitom zlikvidoval první generaci vnitřních planet Sluneční soustavy.
Jak se totiž Jupiter pohyboval směrem ke Slunci, tak s sebou táhl planetesimály, čili zbylé zárodky planet, tak kolem velikosti 100 km. Planetesimály podle Batygina a Laughlina vyvolaly řetězce hlučných srážek, které se rozeběhly napříč vnitřní částí Sluneční soustavy. V chaosu těchto srážek a změn oběžných drah zmizela i první generace vnitřních planet. Pokud to tak skutečně bylo, musela to být úžasná podívaná. Superzemě padající do ohnivé náruče Slunce. Asi tak z 10 procent původního materiálu vnitřních planet Sluneční soustavy pak prý vznikly nám důvěrně známé vnitřní planety Merkur, Venuše, Země a Mars.
Pozice známých exoplanet, menších než Jupiter, vzhledem ke Sluneční soustavě. Kredit: Batygin & Laughlin, PNAS.
Například, ve Sluneční soustavě neobíhá kolem Slunce uvnitř dráhy planety Merkur nic, co by stálo za řeč. Jen nějaké kosmické smetí. Jenže v řadě hvězdných systémů obíhá hvězdu v těsné blízkosti, výrazně blíž než náš Merkur, jedna nebo i víc planet, které bývají podstatně hmotnější než Země. Na druhou stranu, v tomhle může být zásadní problém Batyginovy a Laughlinovy práce. Leccos nasvědčuje tomu, že prozatím pozorujeme hlavně takové exoplanety, které jsou velké a obíhají blízko hvězdy. Zatím jen těžko soudit, jak vypadá běžný hvězdný systém Mléčné dráhy.
Dvojice badatelů sice své představy nemohla prohnat experimentem, i tak ale vymysleli rafinovaný způsob, jak si je ověřit. Vypůjčili si k tomu planetární systém Kepler-11, kde ve vzdálenosti 2 tisíce světelných let od nás obíhá kolem hvězdy podobné Slunci nejméně šest pořádně horkých exoplanet.
Pět z nich je hvězdě blíž než náš Merkur a šestá není o mnoho dál. Každá z nich je větší než Země a celá šestice planet soustavy Kepler-11 dohromady váží asi jako 40 Zemí. Batygin a Laughlin si sjeli simulace, v nichž mladým systémem Kepler-11 cestoval plynný obr podobný Jupiteru, a jejich výsledek byl více než výmluvný. Chaos planetesimál, vyvolaný pohybem plynného obra, v simulacích rozboural oběžné dráhy původních superzemí a nešťastné planety spolykalo Slunce během pouhých 20 tisíc let.
Autoři studie jsou přesvědčeni, že superzemě mladičké Sluneční soustavy a stejně tak i většina superzemí, o nichž víme v okolním vesmíru, mají atmosféru s vysokým obsahem vodíku. Dnešní terestrické planety Sluneční soustavy podle nich vznikly 100 až 200 milionů let po zrození Slunce v době, kdy už v protoplanetárním disku nezbyl skoro žádný vodík a helium. Znamenalo by to, že planety jako Země jsou dost výjimečné, což by mělo závažné důsledky pro obyvatelnost cizích planet a vůbec pro výskyt života ve vesmíru. V zájmu budoucí kolonizace planet doufejme, že se Batygin a Laughlin v tomhle ohledu mýlí.
Video: Gregory Laughlin "Probing the Galactic Planetary Census". Kredit: UC-HiPACC.
Literatura
University of California Santa Cruz 23. 3. 2015, PNAS online 23. 3. 2015, Wikipedia (Grand Tack Hypothesis).
Autor: Stanislav Mihulka
Datum: 30.03.2015 22:59
Diskuze: