V poslední době se stává módou vykrádat výsledky jiných, udělat statistiku ze statistiky a uveřejnit to jako článek vlastní. Nejspíš proto, že to není trestné a že to lze provozovat i když nemáme laboratoř či ordinaci. Dokonce k tomu netřeba rozesílat ani žádné dotazníky a ztrácet čas zpovídáním probandů. Pro nás, co se na statistiku díváme skrz prsty, to je něco jako lhaní si na druhou. Experti na počty jsou jiného názoru a říkají tomu metaanalýza. Když prý je provedena kvalitně, má mnohem vyšší stupeň věrohodnosti než jednotlivé studie. Dokonce ji považují za jeden z nejsilnějších důkazů v hierarchii věrohodnosti důkazů v moderní medicíně.

Metaanalýzou se snažili výzkumníci na University of Delaware získat odpověď na otázku, zda dnes běžné solení škodí nám všem. Tři roky dávali dohromady co, kdo, kdy a kde o soli napsal. Neopomenuli ani práce doktorandů, kteří své poznatky sepsali jen v národních jazycích a jejichž data se v žádném časopise neobjevila. Když pak v druhém nejmenším státě USA dali fyziologové, kardiologové a nefrologové hlavy a počítače dohromady, vypadlo z nich, že se dělíme na dvě skupiny. Jedněm, když začnou víc solit, se tlak zvyšuje a když se solením přibrzdí, tak zase klesne. Ty pojmenovali jako „sůl senzitivní“. Nám, co po vysazení soli zůstává krevní tlak na stále stejných hodnotách, říkají „sůl tolerantní“.
Kromě toho metaanalýza vypověděla ještě o něčem. Že i nám, co tolik „netlačíme“, se přesolování mstí. Nadbytek sodíku nepříznivě ovlivňuje cévy, srdce, ledviny i mozek. Podrobnosti přináší březnové číslo časopisu Journal of American College of Cardiology.

Vyšší hladina soli nás ohrožuje zhoršením funkce endotelu - vnitřní výstelky cév, jejíž buňky mají na starosti srážení krevních destiček a přilnavost bílých krvinek. Zvýšený obsah iontů sodíku také snižuje pružnost krevních kapilár a vede ke zbytnění srdeční svalové tkáně a hypertrofii, především levé komory. To, že se nám zvětší srdce neznamená, že to řeší situaci. Opak je pravdou. Srdce se zmnoženou svalovinou se stává méně poddajné a úbytek pružnosti snižuje objem čerpané krve. Nárůst sodíkových iontů nevěští nic dobrého ani pro ledviny. I malý nárůst tlaku často výrazně naruší jejich činnost. Sůl ovlivňuje i funkce sympatiku, nervů majících pod palcem celou řadu důležitých věcí, včetně reakce přezdívané „bojuj nebo uteč!“

Odstraníme-li doma ze stolu slánku, bude to dobrý začátek k nápravě, ale stačit to nebude. Sůl nám totiž chutná a v této naší slabůstce nám rádi vycházejí výrobci potravin vstříc. Sůl je totiž levná. Tak levná, že je levnější i než mouka... A tak zhruba 70 procent sodíku v naší stravě pochází z běžných potravin, jakými jsou chléb, rohlíky, bagety, sýry,...
Naštěstí v přírodě není nic jen černobílé a tak i vyšší dávky soli mají svou lidskou tvář. Pomáhají nás chránit před atakem patogenů. Zmiňuje to Jonathan Jantsche, mikrobiolog na Universitätsklinikum Regensburg v letošním čísle časopisu Cell Metabolism. Přišel na to náhodou. Jak už to tak v životě chodí, tak ani zvířata si někdy nepadnou do noty a koušou se. Jantscheho parta si naštěstí všimla toho, že pokousané myšky měly nezvykle vysokou koncentraci sodíku v kůži, ve srovnání s jejich obratnějšími kolegyněmi. Myší rozepře tak daly vznikl objevu, který se dá popsat tak, že infikovaná místa si tělo „prosoluje“. Když vědci následně svým svěřenkyním nasadili dietu s vyššími dávkami soli a zjišťovali co to s nimi udělá, vyšlo najevo, že sůl podpořila aktivitu imunitních buněk zvaných makrofágy. A fungovalo to i v praxi. Tlapičky záměrně infikované ničivkou (Leishmania major) se čtyřnohým dobrovolnicím, drženým na přesolené stravě, hojily rychleji. Je to novinka a tak zatím není jasné, zda to, co funguje u tvorů čtyřnohých, bude stejně zabírat i u těch vzpřímených. Nejspíš ale neuděláme chybu, když v situacích, kdy nám nějaké ty ničivky na dovolené v teplých krajích budou hrozit, zařadíme do jídelníčku tu a tam slanečka.
Škarohlídi tvrdí, že výzkumníci z bavorského Řezna konečně přišli na to, proč naše prababičky nutily naše maminky při bolení v krku, kloktat slanou vodou...

Na adresu těch, které by mohlo napadnout si poznatek interpretovat po svém, Jantsche dodává, že když se to vezme kolem a kolem, tak „v globálu“ nadbytek soli páchá na našem zdraví více škod, než užitku a toho bychom se všichni měli držet.

 

Solná mozaika do sebe začíná zapadat i v případě kuriózních výzkumů, kterým jsme se nedávno smáli. Třeba když Julianne Holt-Lunstadová publikovala, že ženáči a paničky mají nižší tlak, než svobodní dospělí. Zjistila to když se jí podařilo přesvědčit partu dobrovolníků nosit tonometr 24 hodin denně. Senzory zaznamenávaly krevní tlak 72krát za den, i ve spánku a z toho pak vzešel bulvárem tolik přetřásaný výsledek: Šťastně ženatí a vdané mají nižší krevní tlak než svobodní. Rozdíl byl poměrně výrazný, čtyři mm rtuťového sloupce a to i tehdy, pokud za svobodnými stála silná podpora ze strany přátel. Dost možná, že domácí jídlo je domácí jídlo a na vině že je právě stravování po bistrech a hospodách, kde se na soli nešetří.  Některé prameny totiž uvádějí, že dokonce až 77 % soli, kterou do sebe vpravujeme, je z hotových jídel a tzv. rychlého občerstvení.

Bývaly kdysi doby, kdy sehnat sůl nebylo jen tak. Její cena i spotřeba vyletěly do výše zhruba 2000 let před Kristem, to když se začala ve větší míře používat ke konzervaci. Byla ale tak vzácná, že se používala i jako platidlo. Ještě vojáci Říše Římské dostávali žold ve formě soli. Odtud také pramení anglické slovo plat – „salary“, což je odvozenina z latinského sůl – „sal“. Spotřeba soli od té doby roste a neklesla ani když jsme v 19. století začali potraviny uchovávat v ledničkách. Sůl nám zkrátka chutná. Bez soli, jak všichni víme, to zkrátka nejde. Je základem buněčné homeostázy. K té by u dospělých mělo stačit asi 500 miligramů na den. Většina Američanů si dopřává více než šestkrát tolik a to je nejspíš hlavní příčinou jejich vysokého  krevního tlaku.

Také Česká diabetologická nezůstává pozadu a varuje před spotřebou sodíku překračující tři gramy na den, což je 7,5 gramu kuchyňské soli. Podle všeho toho nedbáme a v průměru jí do sebe ládujeme 15 a více gramů. Prý i proto, že nemáme přehled v čem všem je a že do takových počtů je třeba zahrnout i sladké palačinky. Moc naděje na brzkou změnu k lepšímu nedávají ani výsledky vědců z University of Iowa. Ti už před časem zjistili, že solení je návykové a navíc, že nám vylepšuje náladu. Na to je přivedli potkani. Ti při deficitu chloridu sodného v potravě upouštějí od svých aktivit a přestávají je lákat i takové radovánky, jakými pro ně je například cucání sladké šťávy. Zapomínají dokonce šlapat na páčku, která v jejich mozku prostřednictvím elektrody vyvolává příjemné pocity. To, co za normální situace vyloudí v potkaním mozku pocit blaha, se při omezení přísunu soli v potravě buďto vůbec nekoná, nebo jen na nižším stupni. A tak možná sůl hraje významnou roli i v otázkách depresí.

Náš „hlad“ po soli prý pramení z toho, že jsme se vyvinuli z organismů, které kdysi vznikly ve slaném oceánu a náš život závisí na takzvané „sodíkové pumpě“. Je to vlastně membránový proteinový komplex, typický pro většinu buněk eukaryotů. Její princip spočívá ve využití energie intracelulární hydrolýzy ATP. Tou reguluje transport iontů přes membránu. Buňka tím reguluje svůj objem, ale také koncentraci volného kalciového kationu a membránový potenciál. Pumpa pracuje s převodem  tří sodných kationů z nitra buňky a dvou draselných kationů do buňky. Tak vzniká elektrochemický gradient na membráně a ten rozhoduje o transportu živin (glukózy, aminokyselin, fosfátů,…). Utlumení sodíkové pumpy vede například ke ztrátě kontraktility cév a myokardu. Dokonce ani přenos nervových vzruchů mezi mozkem a tělem se bez „soli“ neobejde. Naši nedávní předci, kteří přestali být vázáni na moře a nastoupili svou další vývojovou etapu v prostředí horké Afriky, nutně se pro ně musela sůl stát vzácností, protože tak tam tomu je dodnes. Většina biologických systémů však přítomnost soli potřebuje, aby fungovala normálně, a zřejmě proto nás příroda obdařila chuťovým aparátem, jenž nás o přítomnosti soli informuje. Také nám dala mozek, který si snadno vzpomene, kam jsme si odložili solničku, podobně jako si divoká zvířata snadno zapamatují, kde jsou v půdě lizy.
Sůl na jazyku nám aktivuje v mozku centra libosti, a nejspíš podobně jako potkani, se začneme cítit spokojeně. Blaho je silným motivem a to je důvod, proč se z přemíry solení nejsme schopni vymanit. Někteří vědci to přirovnávají ke vztahu k návykovým látkám. Podobnost s drogovou závislostí je i v tom, že když organismu sůl odepřeme, byť by jí měl fyziologický dostatek, dostaví se pocit strádání, úzkosti a nechuť k jakýmkoliv aktivitám, zkrátka „absťák“.

Celosvětový průměr příjmu soli je u lidí okolo 10 gramů na den. Americký úřad kontrolující nezávadnost léků a potravin ( FDA),  doporučuje 4 gramy. Některé práce svědčí dokonce o tom, že skutečná potřeba organismu by mohla být dokonce ani ne poloviční. To bychom si měli vzít k srdci i my, kterým se zdá, že nám solení neškodí. Neměli bychom se spoléhat na to, že vše za nás vyřeší bruselské paragrafy. A také bychom se neměli vymlouvat, že s tím nemůžeme nic dělat. Jak na výrobce potravin, tak i poskytovatele služeb, metr máme. Je jím naše peněženka.

 

Literatura
Journal of the American College of Cardiology
University of Delaware
Cell Metabolism, Jantsch et al.: "Cutaneous Na+ Storage Strengthens the Antimicrobial Barrier Function of the Skin and Boosts Macrophage-Driven Host Defense" www.cell.com/cell-metabolism/a… 1550-4131(15)00055-8
Morris, M.J.; Na, E.S.; Johnson, A.K. Salt craving: The psychobiology of pathogenic sodium intake. Physiology & Behavior, 94 (5), p.709-721, Aug 2008, 2008; 94 (5): 709-721 DOI: 10.1016/j.physbeh.2008.04.008