Poslední dobou jsme svědky vpravdě barbarského řádění radikálů, kteří terorizují rozsáhlé oblasti zbídačeného Iráku a Sýrie. S dojemnou podlézavostí jim říkáme „Islámský stát“, čímž vlastně přiznáváme legitimitu teroristickým bojůvkám a také úžasně přihráváme jejich vychytralé propagandě. Opět se ukazuje, že v propagandistických válkách nového věku bohužel stále zásadním způsobem prohráváme, z velké části vlastní vinou. To, jak nějaký fenomén nazýváme, je nesmírně důležité a měli bychom se s tím naučit důsledně pracovat. Název vytváří celkový dojem a rozhoduje o tom, jak o dané věci přemýšlíme. Je to vlastně takový pořádně nabušený dělostřelecký systém mediální války.

Je na nás, jak věci pojmenujeme a rozhodně není naší povinností papouškovat po brutálních teroristech v Sýrii a Iráku jejich bláboly. Nejsou žádný stát, jsou to apokalyptičtí kriminálníci, kteří surově vraždí lidi a snaží se proti nám zneužívat naše vlastní civilizační vymoženosti. I když máme sklony se vysmívat Američanům ohledně jejich schopností při jednání s muslimským světem, v tomto případě se zachovali velice moudře a převzali od arabských mluvčích výraz DAESH, což je sice akronym arabského jména „islámského státu“, zároveň to ale v arabštině zní podobně jako „zmetci“. Není náhodou, že když se tohle slovo objeví na území ovládaném radikálními zmetky, tak se za to bičuje. Čeština by se s tím měla rychle vyrovnat a třeba takoví „ radikální zmetci“ stojí za úvahu. Zní to sice agresivně, jsme ale v mediální válce, tak co.

Zmetci v Iráku se teď opět předvedli opovrženíhodným vandalismem, který média hltají jako smyslů zbavená. Natočili se na video, jak roztloukají exponáty muzea v iráckém Mosulu, pálí cenné rukopisy a dokumenty mosulských knihoven a také v záchvatu destruktivního šílenství s buldozery boří starodávná města na území, která ovládají. Podle odborníků je to sice naprosto šokující, ve skutečnosti to ale může být jinak, než se zdá.

Když archeoložka Katharyn Hanson z Pensylvánské univerzity shlédla propagační video zoufalců v muzeu, tak dospěla k názoru, že na záběrech scházejí doopravdy cenné věci. Je to jenom taková mediální lež, na jaké si prostě budeme muset zvyknout, zasmát se jim a nenechat si s nimi otrávit den. Zmetci očividně dělají něco jiného, než sami říkají, a podle všeho neničí všechny exponáty, i když k nim mají přístup. Věci, které na záběrech z muzea v Mosulu scházejí, nejspíš budou anebo už možná byly prodány na černém trhu, prostřednictvím hojných kriminálních vazeb radikálních zmetků v okolním světě. Odborníci se zatím jenom neshodnou, kolik peněz zmetci získávají z vykrádání muzeí. Někteří lidé mají za to, že loupení cenných exponátů představuje pro radikály klíčový zdroj příjmů. Jiní včetně Hansonové se domnívají že si zmetci vydělají mnohem víc prodejem kradené ropy a unášením rukojmích. Ať je to ale jak chce, nesmírně cenná a zajímavá historie Iráku se nám rozplývá před očima, pravděpodobně navždy.

Upřímně řečeno, ničení historie není nic nového. Je to jedna z osvědčených ofenzivních strategií a ukazuje se, že v naší době bude (bohužel) velmi dobře fungovat. Radikálové se očividně snaží vymazat ze světa všechno, co nezapadá do jejich představ. Likvidují etnické a náboženské menšiny a také samotnou historii v místech, kde je velice pohnutá a bohatá. Rozbíjením soch v muzeích a bagrováním dávných měst terorizují obyvatelstvo a předvádějí svoji moc. Pro místní to musí být strašlivá noční můra; jen si zkuste představit, že by u nás nějací totálně blázniví křesťanští fanatici rozmlátili Karlštejn. Média by si měla velice dobře rozmyslet, jestli je nutné (stále dokola) uveřejňovat záběry zmetků, jak rozbíjejí sochy a dělat jim tak zadarmo úžasné PR.

Podle archeologa Michaela Dantiho z Univerzity v Bostonu památky v Iráku a hlavně v Sýrii drancují památky vlastně všechny strany zúčastněné v konfliktu. Je to příliš lákavý zdroj peněz v rozervané společnosti. Většina ukradených věcí prý končí v Libanonu a Turecku, odkud se dostávají do Evropské unie přes státy s poněkud děravými hranicemi, jako je Kypr nebo Portugalsko. Jakmile se octnou v EU, tak je mnohem snadnější je zlegalizovat a prodat. Nejcennější věci se dostanou ke kriminálním bossům, kteří je prodají přímo těm nejbohatším zákazníkům.

Co se s tím dá dělat? Zoufalí odborníci se snaží pomocí zbývajících lokálních kontaktů alespoň částečně monitorovat situaci a zachránit, co je v jejich silách. Hansonová vede tým SHOSHI (Safeguarding the Heritage of Syria Initiative), který se snaží v Sýrii sledovat škody v muzeích a na památkách a také trénuje a vybavuje místní lidi, aby dokumentovali a v maximální možné míře ochránili zbývající archeologické lokality. Když ale radikální zmetci začali ničit starověká asyrská města Nimrud, Ninive a nově také Chorsábád, tak toho vědci ani jejich lidé mnoho nezmohli. Hansonová lomí rukama a naříká, proč do těch měst nikdy neposlali 3D skener terénu. Fascinující část minulosti lidstva byla nenávratně ztracena.

Hansonová a Danti se shodnou, že teď je velice důležité tlačit na muzea a soukromé sběratele, aby okamžitě přestali kupovat artefakty, u nichž je podezření, že pocházejí z rukou radikálů. Musí to být jako s krvavými diamanty. Kdo tyhle věci kupuje, tak by měl být vnímán jako hajzl a ničema. Jednotlivé státy by si měly více došlápnout na černé trhy, přidusit nelegální obchod se starožitnostmi a jít po zločincích, kteří ho provozují. Hansonová si ale vůbec není jistá, jestli bude možné ubránit zbývající archeologické lokality bez přímého nasazení mezinárodní vojenské síly. Potíž je v tom, že vojenská intervence je jedním z hlavních cílů snažení radikálů, takže boj proti vandalismu radikálních zmetků vyžaduje nekonvenční nápady, kreativitu, odvahu a samozřejmě rozhodnost, které se teď bohužel na Západě příliš nedostává.


Video:  Archaelogical site of Nimrud before destruction. Kredit: UNESCO.

Literatura
NewScientist 11. 3. 2015, Wikipedia (Islamic State of Iraq and the Levant).