Dne 9. července roku 1965 objevili polští paleontologové, provádějící vykopávky v mongolské poušti Gobi, fosílie ohromných předních končetin záhadného dinosaura v lokalitě známé jako Altan Ula III. Nálezkyni Zofii Kielan-Jaworowské tehdy údajně nechtěl nikdo věřit: „Drápy dlouhé třicet centimetrů? Taková zvířata přece nejsou!“ O pět let později popsaly paleontoložky Halszka Osmólska a Ewa Roniewicz fosílie těchto téměř 2,5 metru dlouhých „pracek“ pod jménem Deinocheirus mirificus („podivuhodná strašná paže“). Až na několik fragmentů (včetně téměř metrové kosti pažní a čtvrt metru dlouhých drápů) však nebylo objeveno prakticky nic dalšího, a tak o podobě majitele těchto obřích rukou nemohl nikdo říci nic definitivního. Velká paleontologická záhada tedy byla na světě. V knihách o dinosaurech ze 70. až 90. let minulého století a pak i z prvního desetiletí našeho století se tak o deinocheirovi mluvilo jako o enigmě. Mohlo snad jít o gigantického teropoda ze skupiny dromeosauridů? Byl to velký ornitomimosaur, neboli zástupce skupiny tzv. pštrosích dinosaurů, který dorostl do nebývalých rozměrů, anebo šlo o nějaký úplně jiný druh dinosaura, vymykající se dosavadním představám? Na tyto hádanky vědci neznali jistou odpověď až do posledního desetiletí, kdy byl v Gobi objeven další fosilní materiál. Ukázalo se dokonce, že některé fosílie zůstaly nevykopány i v původní lokalitě, kde byl objeven holotyp dinosaura. Vědci se nestačili divit, co jim nové fosílie, jejichž novověká historie je také poněkud pohnutá*, o deinocheirovi všechno prozradily. Dnes již známe anatomii tohoto obřího ornitomimosaura poměrně dobře.  Jeho zjev byl velmi nezvyklý, ba přímo bizarní – teropod připomínal jakousi obří kachnu o velikosti slona a působil jako kříženec kachnozobého a teropodního dinosaura. Nejen že měl přibližně metrový kachní zobák, jeho břicho bylo výrazně vyboulené, na hřbětě měl velký hrb a nohy byly vybaveny jakousi „plovací blánou“. Deinocheira tak můžeme po boku spinosaura https://dinosaurusblog.wordpress.com/2014/09/18/predstavuje-se-novy-spinosaurus/ rozhodně považovat za jednoho z nejpodivuhodnějších dosud známých dinosaurů.

Jak vtipně poznamenávají někteří paleontologové i nadšenci, Deinocheirus se do značné míry podobá komické postavě ze série Hvězdných válek, konkrétně nemotornému stvoření jménem Jar Jar Binks**. Dinosaurus z dávného Mongolska byl ale na rozdíl od svého filmového protějšku zcela skutečným, žijícím zvířetem a navíc byl i mnohem větší. Jeho lebka je dlouhá přes 102 cm, pažní kost měří 94 cm a celková délka dinosaura je odhadována asi na 11 metrů. Hmotnost největšího známého exempláře pak byla propočtena na 6,36 tuny, což je více než u průměrného slona afrického. Deinocheirus byl zřejmě masivní všežravec, který si kromě převažující rostlinné stravy možná občas zpestřil jídelníček i drobnými vodními živočichy. V místě lokalizace jeho někdejšího žaludku bylo objeveno na 1400 trávicích kamenů gastrolitů, které svému majiteli zřejmě zaživa pomáhaly v trávení a rozmělňování potravy. Právě objev fosilních pozůstatků rybích kůstek v místě někdejšího trávicího ústrojí naznačuje, že deinocheirus občas v mělkých stojatých vodách jezer nepojídal jen nehybné rostlinky. Na druhou stranu je ale jisté, že nešlo o zabijáka, který by cíleně lovil větší dinosaury nebo jiné tvory o hmotnosti řádově nad několik desítek kilogramů. Konec jeho tlamy byl rozšířený do stran, podobně jako u kachnozobých dinosaurů, a jeho šířka činila 25 cm. Oproti tomu báze lebky za očnicí dosahuje maximální šířky o 2 cm menší. Také očnice dinosaura byly v poměru k metrové délce lebky malé – sklerotikální prstence, které očnici vyztužovaly, nepřesahovaly v průměru nějakých 84 mm. Téměř všechny obratle dinosaura byly duté a vyplněné zaživa vzdušnými vaky, které pomáhaly dinosaurovi při respiraci a snižovaly jeho hmotnost. Nápadným prvkem anatomie deinocheira byly také vysoké neurální výběžky obratlů, které u živého zvířete zřejmě vytvářely výrazný hřeben nebo hrb na jeho hřbetu. A nezapomeňme na další podstatnou věc – minimálně dva poslední ocasní obratle deinocheira byly srostlé v tzv. pygostyl, který mohl sloužit pro upnutí signalizační pernaté struktury (patřil tedy nejspíš k opeřeným dinosaurům).  Z dálky by tak tento bizarní teropod nepochybně působil zvláštně, a to dokonce i na dinosauří poměry – šlo by o přibližně pět metrů vysoké zvíře s kachní hlavou, ohromnýma rukama, výrazným hrbem na hřbetě a možná i krátkým ocasem, zakončeným pernatým vějířem.

Co se týká systematiky těchto dinosaurů, nové objevy v posledním desetiletí vnesly do problematiky dle očekávání hodně světla. Nyní se zdá, že již v období spodní křídy se skupina Ornithomimosauria rozdělila do dvou hlavních skupin – Deinocheiridae a Ornithomimidae. Deinocheiridi nebyli narozdíl od svých příbuzných stavěni pro rychlý běh a jejich anatomie se přizpůsobila méně aktivnímu způsobu života. S tím souvisí i mnohem větší rozměry, kterých tito teropodi v průběhu dalších desítek milionů let dosáhli. Zatímco deinocheirus je s dospělou hmotností přes 6 tun zdaleka největší zástupce, také čínský deinocheirid Beishanlong grandis s hmotností přes 600 kilogramů patří k velkým zástupcům pštrosích dinosaurů. Poslední dnes známý zástupce této čeledi, mongolský druh Garudimimus brevipes je už podstatně menší (délka kolem 2,5 metru, hmotnost asi 30 kg). Deinocheirové obývali říční systémy dávného Mongolska v době před asi 70 miliony let a jejich fosílie byly všechny zachovány v sedimentech souvrství Nemegt. Vzhledem k tomu, že jednotlivé exempláře (k počátku roku 2015 známe tři) byly objeveny ve vzájemné vzdálenosti až přes 50 kilometrů, je docela dobře možné, že v těchto ekosystémech byli poměrně hojně rozšířeni. Z ekologického hlediska připomínalo prostředí těchto dinosaurů současnou deltu řeky Okavango v africké Botswaně. Obří dlouhorucí teropodi dělali společnost četným bezobratlým, rybám, želvám, krokodýlům i různým formám opeřených teropodů – od „praptáků“ přes oviraptorosaury, therizinosauroidy a dromeosauridy až po velké tyranosauridy (rod Tarbosaurus, který si přinejmenším v jednom případě pochutnával právě na mršině deinocheira). Z ostatních neptačích dinosaurů přímo sousedili s deinocheirem i ankylosauridi (rod Tarchia), kachnozobí dinosauři (Saurolophus, Barsboldia), sauropodní titanosauři (Nemegtosaurus, Opisthocoelicaudia), pachycefalosauři (Prenocephale) a další zástupci dinosauří megafauny. Je symbolické, že letos v létě uplyne od objevu „záhadného přízraku z Gobi“ rovných 50 let. Zároveň se dá říci, že teprve po tomto půlstoletí jsme onoho dávného obyvatele Mongolska lépe pochopili. Z původní představy démonického zabijáka s obříma rukama a drápy se vyklubala monstrózní několikatunová kachna s hrbem a pavím ocasem. I taková překvapení skýtá paleontologie. A právě tak úžasný byl dávný svět dinosaurů. Jaké další záhady asi ještě čekají v druhohorních usazeninách celého světa na své vysvětlení?

Počítačová simulace chůze a držení těla deinocheira, vytvořená na základě analýzy nových fosilních pozůstatků:

 

* Fosílie lebky byly pravděpodobně již někdy začátkem století načerno vykopány a odvezeny z Mongolska. Na černém trhu je zakoupil neznámý evropský sběratel, v jehož majetku se nacházely až do roku 2011, kdy si jich povšiml François Escuillié, který na zkameněliny upozornil belgického paleontologa Pascala Godefroita. Evropský sběratel je měl zapůjčené od japonského obchodníka, který je zase údajně obdržel od mongolského překupníka. Jak se brzy ukázalo, šlo o stejný exemplář, jehož neúplné pozůstatky odkryl mezinárodní paleontologický tým v roce 2009.
** Známý americký paleontolog Thomas R. Holtz s notnou dávkou vtipu nazývá deinocheira „…výplodem tajné aférky mezi kachnozobým dinosaurem a gallimimem“ (Gallimimus byl velký mongolský ornitomimosaur s klasicky štíhlými proporcemi a malou hlavou)

Odkazy:
http://www.livescience.com/48397-humpback-ostrich-dinosaur-unearthed.html
http://phenomena.nationalgeographic.com/2014/10/22/deinocheirus-exposed-meet-the-body-behind-the-terrible-hand/
http://www.newscientist.com/article/dn25551-stolen-dinosaur-head-reveals-weird-hybrid-species.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Deinocheirus
http://www.nature.com/nature/journal/v515/n7526/full/nature13874.html
*Lee, Y.N. (2014). „Resolving the long-standing enigmas of a giant ornithomimosaur Deinocheirus mirificus„. Nature 515 (7526): 257–260. DOI:10.1038/nature13874.
Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz