„Udělal jsem to všechno tady a dělal jsem to pro naše lidi – hlavně pro mládež. Tam, venku, můžou mít reprodukce. Můžou jich mít, kolik chtějí, tomu jsem nikdy nebránil, ale originály – ty zůstanou tady." Tak charakterizoval Zdeněk Burian sepětí svého díla se zemí, v níž se narodil. Těžko říct, zda s tím v počátcích své kariéry počítal, ale v každém případě se stal malířem, jehož dílo přinejmenším v podobě knižních a učebnicových ilustrací provázelo dospívání mnohého Čecha. Asi čtrnáct tisíc dokončených děl z něj činí jednoho z nejproduktivnějších malířů minulého století. A přestože od smrti tohoto výjimečného umělce uplyne v polovině letošního roku již 34 let, jeho celoživotní dílo bude ještě dlouho předmětem obdivu celého světa. Jakým člověkem vlastně byl Zdeněk Burian, muž, který dokázal oživit dávné věky?

Burian se narodil dne 11. února 1905 v Kopřivnici na severní Moravě. Malebná příroda Beskyd formovala vědomí malého chlapce a zřejmě na něho působila tak, že se brzy začal zajímat o přírodniny i kulturu ve svém okolí – pozdější náměty své rané tvorby. Burianův otec byl venkovským stavitelem, jeho technickou orientaci ovšem zdědil pouze starší syn Karel. Zdeněk byl povahou podobný spíše své matce Hermíně. Podle otcova přání se měl stát lesníkem. Brzy se však projevil Zdeňkův neobvyklý výtvarný talent, který předurčil jeho budoucí kariéru. Již v deseti letech Burian zaplnil své skicáře nepřeberným množstvím velmi hezky namalovaných podobizen živočichů, rostlin, různých typů lidí, oblečení, zbraní a také krajin, a to domácích i exotických. Vzorem k těmto ilustracím mu byly cestopisy, dobrodružné knihy a také nedaleká, tajemně působící jeskyně Šipka. Již roku 1880 zde archeolog Karel J. Maška objevil čelist neandertálského dítěte a od té doby se oblast stala významnou archeologickou lokalitou. Mladý Burian blízkou jeskyni navštěvoval a nepochybně jej nadchlo kouzlo pravěké romantiky, které pak ve svých obrazech často zpodobňoval.

Talent malého umělce byl zjevný už tenkrát. V jeho kresbách a akvarelech byl jasně patrný smysl pro detail a věrnost skutečnému předobrazu. Není divu, že si chlapcova nadání brzy všimli i učitelé a školní výstavy na konci roku začaly být pravidelně zaplňovány jeho dílem. Právě učitel kreslení Jan Bartoň pak Burianovým doporučil dát syna studovat na pražskou uměleckoprůmyslovou školu. Tento správný postoj se však setkal s nepochopením Zdeňkova otce. Chtěl mít ze syna za každou cenu lesníka a svůj názor nezměnil ani po návratu z bojišť první světové války. Nakonec musela rozhodný krok podniknout Hermína Burianová, která svého syna odvezla do Prahy a ubytovala se s ním u známého, lékárníka Libertina. Ten mladého Buriana zavedl ke svému příteli, malíři Rothovi, který při pohledu na Burianovy ilustrace okamžitě pochopil, že má před sebou velký talent. Doporučil Zdeňkovi zkusit štěstí rovnou na Akademii, což znamenalo jít za profesorem Švabinským. Zdeněk Burian potom skládal třídenní zkoušky u komise složené z Maxe Švabinského, Vojtěcha Hynaise, Vlaha Bukovace a Jakuba Obrovského. Čtyřčlenné kolegium posuzovalo jeho práce – dva portréty starého poloslepého muže kreslené uhlem a kompozici z prostředí kopřivnických kovářů. Výsledek předčil očekávání – Burian byl přijat hned do druhého ročníku. Profesor Nechleba pro něj dokonce navrhoval hned třetí ročník. Počátky studia však byly pro mladého malíře krušné. Otec nechtěl a vlastně ani nemohl syna na studiích podporovat. Burian si proto musel živobytí obstarat sám. Přivydělával si například nošením kufrů na nádraží, pomocnými pracemi na stavbách nebo aranžováním výkladních skříní. Problémem se ukázal být také jeho nízký věk. Na Akademii začínal studovat ve čtrnácti, ale jeho kolegům bylo často již kolem dvaceti. To samozřejmě vedlo k jisté přezíravosti vůči němu – starší spolužáci ho mezi sebe nepřijali a stranili se ho. Burian tehdy poprvé pocítil osamělost, která ho dle vlastních slov provázela a jeho život určila už nastálo.

Pro Burianovo dílo byla podstatná také jeho další velká celoživotní láska – tramping. Pobyt v přírodě formoval a upevňoval jeho vlastnosti – houževnatost, samostatnost, lásku k přírodě, dokonce i skromnost. Pochvaloval si, jak jej příroda zušlechťovala a poskytovala mu nekonečnou inspiraci pro práci. V roce 1921 však musel Burian z existenčních důvodů Akademii opustit a dát se na dráhu ilustrátora na volné noze. Jeho přáním bylo ilustrovat zejména oblíbené dobrodružné příběhy Kiplinga, Londona a dalších. Jako už mnohokrát pak zasáhla i do Zdeňkova života šťastná náhoda. Ještě v roce 1921 jej oslovili z Dělnického nakladatelství Antonína Svěceného, aby jim do výlohy namaloval několik postav z právě vydávaného Dumasova románu. Burian nabídku přijal a na černý papír zhotovil klihovými barvami zmíněné románové postavy. Úspěch mezi lidmi byl velký a nečekaný, proto se v nakladatelství rozhodli zadat mladému Zdeňkovi Burianovi ilustrace ke knize R. L. Stevensona Dobrodružství Davida Balfoura. Tehdy mu bylo pouhých 16 let! Když kniha vyšla, stala se prvním odrazovým můstkem ke kariéře trvající dalších šedesát let. Pochopitelně se ale věci neodehrávaly tak rychle, jak by se mohlo zdát. Než se jméno Burian stalo v českém výtvarném umění a knižní ilustraci pojmem, uplynulo ještě hodně let. Ostatně u několika prvních knih není Burian jako autor ilustrací dokonce vůbec uváděn. Burian v průběhu dvacátých let shromažďoval další podklady a takříkajíc brousil svůj výtvarný styl. Zajímavou zkušeností byl pro něho například tříměsíční pobyt mezi kočovnými Cikány u pohraniční řeky Ipel" na Slovensku, kde žil v kočovných táborech a sbíral inspiraci i materiál k dalším obrazům. V roce 1924 Burian narukoval na vojnu, v té době však už aktivně spolupracoval s časopisem Širým světem. Vytvářel pro něj velké množství kvašů a perokreseb, krásně ilustrujících zejména cestopisné, přírodovědné nebo dobrodružné povídky a povídkové cykly. V té době už se Burian začíná stávat známým a žádaným ilustrátorem. Jeho finanční situace se také výrazně zlepšila, a tak se roku 1927 mohl oženit. Se svou o rok starší ženou Františkou bydlel nejprve v podnájmu na Ruské třídě ve Vršovicích a po krátkém mezidobí života v rodné Kopřivnici pak v Poděbradské třídě na Žižkově.

Zvětšit obrázek

Jeskyně Šipka u Štramberka, proslulá objevem čelisti neandrtálského dítěte. V její blízkosti vyrůstal také malý Zdeněk Burian a je prakticky jisté, že svým romantickým a tajemným zjevem ovlivnila jeho budoucí tvorbu. Kredit: Miaow Miaow, Wikipedie

Koncem 20. let začal Burian ilustrovat pro nakladatelství Richarda Vilímka v Praze. Přestože zde pracoval spíše s ohledem na finanční zabezpečení rodiny než se snahou o co nejdokonalejší dílo (úroveň některých kreseb mírně zaostávala za jeho předchozí tvorbou), výrazně se prosadil i zde a právě jeho titulní ilustrace se staly nejčastějšími reklamními „taháky" nakladatelství na čtenáře. Jako ilustrátor dobrodružných příběhů se již tehdy Burian zapsal nesmazatelným písmem. Postupně ilustroval romány jako Tarzan, Robinson Crusoe, Velký lovec, Zajatec pouště, V zajetí Maurů, S puškou a lassem, Stateční kapitáni a mnohé další; kromě toho postupně ilustroval také četné romány Karla Maye, Štorchovy Lovce mamutů nebo třeba klasiky typu Babička Boženy Němcové. Velká část jeho díla je spojena rovněž s dětskými knihami a časopisy. Pro děti a mládež ostatně tvořil Burian velmi rád. Věnoval se však také portrétní tvorbě a podílel se na ilustracích zeměpisného charakteru, použitých například v populárním Ilustrovaném zeměpisu všech dílů světa z roku 1949. Pravidelně tvořil také pro vědecká periodika, dlouhodobě zejména pro časopis Živa.

Nejvýznamnější oblastí Burianovy tvorby, pro kterou je dodnes velmi váženým umělcem i v zahraničí, je však jeho práce na poli paleontologické rekonstrukce. Burian měl i v této oblasti své předchůdce, zejména amerického ilustrátora Charlese R. Knighta (1874–1953). Přesto to byl právě rodák z Kopřivnice, kdo stanul na pomyslném vrcholu tohoto typu umělecké práce. Své předchůdce i současníky předstihl vědeckou přesností, smyslem pro detail i přesvědčivostí, zasazenou často do rámce krásně vyobrazené pravěké krajiny. Burian poprvé „přičichl" k paleontologické tvorbě v roce 1932, kdy vytvořil prvních pět ilustrací k povídce Eduarda Štorcha (1878–1956) Lovci sobů a mamutů. Až v pátém vydání Lovců mamutů z roku 1937 se však Burianův talent projevil naplno a od té doby byl již vnímán jako „malíř pravěku". Mezitím se o Burianově práci dozvěděl paleontolog Josef Augusta (1903–1968), pozdější profesor Univerzity Karlovy a přední popularizátor tematiky pravěku v Československu. V roce 1935, kdy se Augusta s Burianem poprvé sešli, nechal paleontolog umělce nakreslit velkého sauropodního dinosaura diplodoka a neandrtálce podle jejich kosterních rekonstrukcí. Burian náčrtek zvládl za pouhých dvacet minut a vědec byl s výsledkem velmi spokojen. Nabídl mu proto práci na dalších rekonstrukcích a tím začala mnohaletá společná činnost, která je dodnes považována za příklad jedné z nejplodnějších spoluprací mezi vědcem a ilustrátorem.

Od roku 1940 ilustroval Zdeněk Burian desítky knih a sešitových vydání s pravěkými rekonstrukcemi. Mezi nejznámější patří Divy prasvěta (1942), Zavátý život (1941) nebo dodnes prodávaná Velká kniha o pravěku (1986). Po smrti profesora Augusty převzal štafetu odborné spolupráce s Burianem další paleontolog Zdeněk V. Špinar (1916–1995) a paleoantropolog Vratislav Mazák (1937–1987). Na vzniku tisícovek obrazů praobojživelníků, trilobitů, dinosaurů, mamutů a dalších pradávných obyvatel naší planety však s Burianem spolupracovalo také množství dalších vědců. Dá se bohužel říci, že Burian nebyl za svého života plně doceněn. Protikladné hodnocení umělcovy tvorby způsobilo, že zcela oprávněné jmenování zasloužilým umělcem se uskutečnilo až nedlouho před jeho smrtí, v květnu roku 1980. Burian byl v plné práci a před sebou měl ještě desítky nedokončených pláten (například pro galerii v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové), jeho zdravotní stav se však zhoršil a dne 1. července 1981 pak v nemocnici Na Františku ve věku 76 let zemřel. Odešel v něm jeden z našich nejvýznamnějších umělců 20. století. Za vše mluví jen výčet jeho ilustrací – těch je celkem asi čtrnáct tisíc, nemluvě o šesti stovkách knižních obálek. Není divu, že se výstavy tohoto umělce i dnes setkávají s velkým ohlasem v zahraničí, například ve Spojených státech nebo třeba v Japonsku.

Pravěk očima Zdeňka Buriana (Kredit: ZOO Dvůr Králové)

Zdeněk Burian (Kredit: Moravskoslezský kraj)

Dodatek: Osobně patřím ke generaci, která na přelomu 80. a 90. let s Burianovými ilustracemi takříkajíc vyrůstala. Ačkoliv jsou dnes díky přemíře barevných velkoformátových knih s digitálními rekonstrukcemi, záplavě trikových dokumentů na DVD i internetu k dispozici mnohem rozsáhlejší a podrobnější informace, vyrůstat právě s knihami plnými Burianových kouzelných ilustrací skýtalo nezaměnitelný a dnes již prakticky neopakovatelný zážitek (to samé se dá samozřejmě říci i o kouzelném filmu Cesta do pravěku, na jehož výtvarném provedení se Burian rovněž podílel). A kde lze dnes na odkaz Mistra Buriana narazit? V roce 1992 bylo ve Štramberku otevřeno Muzeum Zdeňka Buriana. Malíř v tomto městě (prakticky navazujícím na jeho rodnou Kopřivnici) prožil část svého života a v muzeu, které sídlí v historické budově bývalých masných krámů, jsou každoročně pořádány sezónní tematické expozice s ukázkami jeho díla. Informace o aktuálních výstavách v muzeu najdete v tomto odkazu. Stálou expozici Burianova díla lze shlédnout rovněž v Lašském muzeu v Kopřivnici či v královédvorské zoo, http://www.zoodvurkralove.cz/cs/  která vlastní hned 84 originálů Burianových obrazů. Část z nich vytvořil malíř přímo na objednávku zoologické zahrady, další byly postupně shromážděny do reprezentativní sbírky, která je vystavena v letohrádku v areálu zoo.

Psáno pro Dinosaurusblog a osel.cz