Biblická postava Starého zákona Metuzalém se měl dožít 960 let. Snad proto dali vědci genu, který objevili a který má vztah k dlouhověkosti, jméno „Methuselah“, neboli Metuzalém. Gen Metuzalém byl objeven u oblíbeného modelu genetiků – banánové mušky (Drosophila). Výzkumníci z New  Yorské  Weill Cornell Medical College, kteří umí tento gen muškám  maličko poopravit, jim tímto zákrokem také umí prodloužit život (nejméně o 35%).

Nyní byl zjištěn další gen z rodiny genů „metuzalémů“ – gen stunted a s jeho manipulací již vědci prodlouží muškám život, ve srovnání s jejich normálními protějšky, o více než o polovinu (51%). Tento objev je považován za slibný začátek pro další vývoj léků proti stárnutí. Zjistilo se totiž, že  geny o kterých je řeč, spolu souvisí, jsou jakoby dvěma stranami téže mince. Zatímco jeden je odpovědný za tvorbu proteinu, který se stává součástí povrchového buněčného receptoru (GPCR), druhý má na starosti ligand, který do tohoto receptoru zapadá.

Možná nebude na škodu si připomenout, že receptory na buňkách jsou ovládány molekulami, které se tvoří hluboko uvnitř buněk. Tyto molekuly a to jsou ony zmíněné  ligandy, které zapadají do receptorů jako klíče do zámku. Celé to funguje tak, že příslušný klíč následně spouští určité pochody v buňce. Ale zpět ke genům dlouhověkosti. Jak jsme si již na začátku řekli, když jej  vědci  muškám pozměnili (pozměnili tím také receptor – tj.  „zámek“), mušky žily  déle. Z toho usoudili, že když se daří prodloužit muškám život úpravou genu pro receptor (tedy „zámkem“), potom by mohla změna příslušného ligandu (klíče) vést také k prodloužení života. A skutečně, když  pozměnili (mutací) gen pro ligand,  muškám to život rovněž prodloužilo. K největšímu prodloužení mušího života docházelo tehdy, když vědci oba poznatky zkombinovali - když pozměnili (přesněji - vyřadili z činnosti) poloviny obou z těchto genů dlouhověkosti.
Obdobné zákroky genetických manipulací, při kterých se budou měnit lidské geny tak jako v případě našich mušek, jsou zatím hudbou budoucnosti.  Mnohem schůdnější cestou k prodlužování života se místo provádění změn na úrovni „zámků a klíčů“ jeví použití syntetických „paklíčů“.

 Vědci se domnívají, že u mušek oprava genů (přesněji vyřazování jejich jedné poloviny z činnosti) nějak pomáhá buňkám snižovat poškození, které jim způsobují volné radikály.
Úvahy o prodlužování života lidí, obdobnými mechanismy jako u much, mají reálný základ. Máme totiž s oněmi muškami obdobné ligandy. Zatím není jasné, zda máme také odpovídající receptory do kterých by tyto ligandy zapadly. Na tuto, zatím nezodpovězenou otázku,  by mohlo dát brzo odpověď prohledávání již dříve rozluštěného lidského geonomu. Vědci z New Yorku se do tohoto hledání již pustili a pokud budou ve svých předpokladech úspěšní, nemusí být vize o prodloužení lidského života k hranici někam kolem 113 let zase až takovou utopií.