Jedna krásná apokalyptická představa praví, že se při dopadu meteoritu na konci křídy v Chicxulubu rozběsnily zničující ohnivé bouře, které sežehly celou planetu, se všemi neptačími dinosaury, ptakoještěry, mosasaury, plesiosaury, amonity, rudisty a bůhví kým ještě. Přestože si lze jenom hodně obtížně představit, jak mohly některé skupiny organismů shořet a jim podobné skupiny takový děsný požár přežít, myšlenka globální ohnivé bouře má tuhý kořínek. Má ale i své vášnivé odpůrce.
Celoplanetární ohnivou smršť odmítá i tým, který vedla Claire Belcher z Exeterské univerzity. Dospěli k tomu analýzou situace po dopadu meteoritu v Chicxulubu a také důvtipnými experimenty, při nichž napodobovali pekelné podmínky bezprostředně po dopadu meteoritu. Ukázalo se, že intenzivní, ale jen krátce trvající teplo po dopadu meteoritu nepostačovalo k tomu, aby sežehlo živé rostliny.
Podle Belcherové a spol. bylo v okolí čerstvého kráteru Chicxulub o průměru kolem 180 kilometrů sice hodně horko, ale vlna spalujícího tepla trvala méně než minutu. To je podle všeho příliš krátká doba nato, aby se mohla vznítit pletiva zelených rostlin. Nicméně, na opačné straně planety, dejme tomu na Novém Zélandu, bylo sice méně horko, ale tepelná vlna tam prý působila výrazně déle, asi kolem sedmi minut. Stačilo by to ke vznícení rostlinstva a rozpoutání globálních ohnivých bouří?
Belcherová s kolegy po sérii experimentů tvrdí, že nestačilo. Badatelé nevylučují možnost, že by horko na protilehlé straně planety mohlo zapálit suchý rostlinný materiál, to ale zase není takové umění. Živé rostliny, jako například čerstvé větve borovic s jehličím, by nejspíš i v tomhle případě odolaly. Experimentátoři využili počítačové modely dopadu meteoritu na konci křídy a na jejich základě v laboratoři vytvořili děsivé horko, který tento dopad doprovázelo.
Stále sice nemáme moc jasno v tom, jak to vypadá na planetě zasažené meteoritem o délce několika kilometrů, k nějakým požárům ale nejspíš došlo. Paradoxně větší škody podle všeho utrpěla protilehlá strana planety a například lesy na území dnešní Severní Ameriky na tom nebyly tak zle. Zřejmě ale nešlo o celoplanetární ohnivé drama, se kterým by si neporadil ani neporazitelný požárník Sam. Jestli mají Belcherová a spol. pravdu, tak si globální ohnivou bouři můžeme vyškrtnout ze seznamu možných příčin masového vymírání na konci křídy. Z naší zkušenosti s lesními požáry tušíme, že pro rostliny ani živočichy není zase takový problém přežít lokální požáry, i když jsou na první pohled strašlivé.
K vyřešení záhady se samotným masovým vymíráním jsme se zase tolik nepřiblížili. Na druhou stranu, metody vyvinuté týmem Belcherové pro analýzu dopadu meteoritu, k němuž došlo před 65 milióny let, lze docela dobře využít i k modelování a pochopení příčin a průběhu požárů v dnešní době. A pak že je základní výzkum k ničemu.
Video: Earth, air, and fire: Claire Belcher at TEDxExeter. Kredit: TEDx Talks.
Literatura
University of Exeter News 22. 1. 2015, Journal of the Geological Society online 22. 1. 2015, Wikipedia (Cretaceous–Paleogene extinction event).
Diskuze:
