Zvětšit obrázek

Seznamte se: Caenorhabditis elegans, nástroj molekulární a vývojové biologie. (Kredit: Bob Goldstein, UNC Chapel Hill)

Plánovačům reformních pilířů máme za zlé, že nám ten odchod do penze nalinkovali tak, že dnešní třicátníci budou muset být fit a makat téměř do sedmdesátky, než se budou moci oddat odpočinku. Možná za to ale také tak trochu mohou i genetici, kterým se začalo dařit krotit geny stárnutí a pokusy na muškách, červech i myškách dokazovaly, že prodlužování života zase až tak velkou fantasmagorií není. Za hodně nových objevů spojených se stárnutím a dlouhověkostí vděčíme obyčejnému háďátku Caenorhabditis elegans, červu z kmene hlístic (Nematoda). Červík původem z půdy, se spokojí s málem a jeho chov nestojí téměř nic. Nereptá, když ho moříme hladem a k ochranářským organizacím se zatím nedoneslo, že to je víc živý tvor, než shluk lidských kmenových buněk a tak se na něm smějí dělat hrátky s geny. Když byl  přečten genom háďátka, ukázalo se, že má, tak jako my stejný počet genů (okolo dvaceti tisíc) a že hodně jich je podobných, nebo dokonce shodných s těmi, co mají obratlovci. Spolu s tím, jak začínalo být oslovení „ty lidský červe“ docela blízko pravdy, o výsledky pokusů se začali zajímat zaměstnavatelé i pojišťovny.
      

Aktivní háďátka žijí krátce, ale přežíla i havárii raketoplánu Colubmbia. (Kredit: Bob Goldstein)

Objev prvního genu dlouhověkosti znamenal velkou slávu, pak ale přišly další u mušek i myšek a začalo být zřejmé, že pán tvorstva nebude výjimkou. Zavládl všeobecný optimismus a my laici jsme si již představovali, že buďto správné varianty těchto genů máme, nebo že nám je výzkumníci poničí. Ano správně - poničí. Zdá se to nelogické, že by si organismus v dědičné informaci hýčkal geny, které mu znemožňují žít dlouho, ale je tomu tak. Není to výsada červů, stejné geny zkracující život si v sobě nosí mušky i ještě primitivnější organismy, třeba kvasinky. Jedno mají tyto geny společné. Mluví do hospodaření s energií. Nejspíš proto, že evoluce hraje na předávání genů a plodit potomky je hlavní naše starost. Po splnění úkolu život už nemá velkou cenu a proto příroda na dlouhověkost moc nedbá. Názorně nám to ukazuje třeba na lososech, nebo chobotnicích, po splnění úkolu, hynou.

Video: Ze života C. Elegans: Introduction

Nouze naučila Dalibora hrát na housle, jiné organismy zase, že do špatných podmínek plodit potomky je hloupost. Stejně by nepřežili. Právě tehdy vstupují do hry geny, které pochody spojené s plýtváním energií drží na uzdě. Funguje to, ale jen do doby, než přijde čas hojnosti. Pak se zase ujme vlády chtíč množení a na nějaké to případné zkrácení života se přestává brát zřetel. Proto hlísti s poškozeným genem age-1 žijí dvakrát i třikrát déle. Před dvěma lety se vhodnou kombinací mutací různých genů kalifornskému vědci z Buck Institute, s poněkud čínsky znějícím jménem Pankaj Kapahi, podařilo u háďátek inhibicí molekul v insulinové signální dráze protáhnout červí život na pětinásobek normálu. To v našem lidském životě představuje ekvivalent 400 až 500 let!
 

Heidi A. Tissenbaum, profesorka molekulární a buněčné biologie na University of Massachusetts, vedoucí kolektivu.

Z nějakých důvodů se ale většina studií zabývajících se protahováním dlouhověkosti modelových organismů jejich zdravím, zaobírala jen v době, kdy ještě byly relativně mladými. Druhá polovina jejich života se tak nějak zanedbávala. Je to logické. Tam, kde jde o dlouhověkost, není radno moc do spokojenosti dloubat, hlavní je že "to" žije. Zlí jazykové tvrdí, že se to stalo pro vědce podružným i proto, že kdyby se ukázalo, že u jejich Metuzalémů jde spíš o přežívání, než žití, že by to snižovalo hodnotu objevu.

Teď už je ale jiná doba. Genů dlouhověkosti je známo habaděj a objevovat další už tolik slávy nepřináší. Výzkumníci se poohlížejí i po něčem dalším. Profesorka Tissenbaumová se se svými kolegy začala šťourat v dlouhověkosti z pohledu zdraví. Pochopitelně, že narazili na problém, co to vlastně zdraví je. Dost dobře to neumíme definovat ani u sebe, natož u červa, či mušky jenom malé. Zjednodušili si to sledováním snadno detekovatelných parametrů, z nichž na zdraví stárnoucích svěřenců usuzují. Háďátko si k pokusům vybrali proto, že jeho životní cyklus je krátký a výsledky lze mít brzo. Do práce si vzali čtyři mutanty Caenorhabditis elegans  (daf-2, eat-2, ife-2 and clk-1). O těchto elegánech je známo, že žijí déle než normální hlístice. Jak na tom je jejich zdraví měla dát odolnost vůči tepelnému stresu, oxidačnímu stresu, pohybové aktivity v pevném prostředí a také v tekutém. Ty poslední prý lépe odráží svalovou výkonnost i koordinaci pohybů, takže z toho lze do jisté míry usuzovat i na stav nervové soustavy. 
 

To co parta z Massachusetts zjistila, je proslaví a dopomůže k velké citovanosti. Pro nás ostatní to ale je zklamání. Výsledek se dá vyjádřit jednou větou:  Mutantní dlouhověcí červi žijí déle, ale větší část svého života  „jedou“ na méně než 50 procent svých běžných schopností v porovnání s původními „divokými“ typy hlístic.
 

Ještě tu je možnost, že my, lidé, máme na svých genech více regulačních mechanismů, takže když dva dělají totéž, nemusí to být to samé. Nicméně laboratorní červi, červa pochybnosti, že to s prodlužováním lidského života nebude tak jednoduché, už zplodili. Američtí mutanti nám dávají dost zřetelně najevo, že pokud budeme chtít se svým stářím manipulovat, bude to nejspíš volba mezi něčím nadupaným, výkonným s krátkou výdrží, a nebo apatickým a vetchým stařešinovstvím. A protože genů hrajících na struny metabolismu je víc, až budeme lépe vědět, co který z nich má pod palcem, nejspíš si budeme moci ordinovat i nějaké ty mezistupně. Do té doby se můžeme řídit doporučením Marie Ester de Capovilla z Ekvádoru, jedné z nejstarších žen světa. To, že se dožila věku 116 let, přikládala tomu, že celý život pila hodně oslího mléka.

Video: Maria Ester de Capovilla

Literatura
Uncoupling lifespan and healthspan in Caenorhabditis elegans longevity mutants, Ankita Bansal, E277–E286, PNAS, DOI: 10.1073/pnas.1412192112