Merkur, Venuše, Země, a tak dál až po Neptun. Naše stará dobrá Sluneční soustava sice přišla o Pluto, ale i tak je to pestrá společnost osmi planet, které všichni důvěrně známe. Nicméně, ani tohle číslo nemusí být konečné. Astronomové se vlastně už dlouho dohadují, jestli někde za oběžnou dráhou Pluta náhodou neobíhá ještě další, zřejmě dost temná planeta. A třeba nejen jedna. Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma.
Vědci z Universidad Complutense de Madrid a University of Cambridge vypočítali, že chování extrémních transneptunických těles (ETNO, jejichž velká poloosa dráhy ve Sluneční soustavě činí více než 150 AU a perihélum je dále než 30 AU) lze nejlépe vysvětlit dvěma doposud nespatřenými planetami. Podle obecně přijímaných představ by extrémní transneptunická tělesa měla mít velkou poloosu dráhy blízkou 150 AU, sklon dráhy (inklinaci) vůči rovině ekliptiky by měla mít víceméně rovnou nule stupňů a argument šířky perihélia, což je další z veličin popisujících dráhu kosmického tělesa, by měla mít blízký 0 nebo 180 stupňům.
Zatím jsme pozorovali asi tak tucet takových těles a jejich dráhy si z teorie očividně dělají legraci. Velké poloosy jejich dráhy měří od 150 AU do 525 AU, průměrný sklon jejich dráhy se rovná zhruba 20 stupňům a argument šířky perihélia zase cca mínus 31 stupňům. A to si nepochybně žádá vysvětlení. Carlos a Raúl de la Fuente Marcosovi věří, že za neočekávanými oběžnými drahami extrémních transneptunických těles je nějaká neviděná síla, s největší pravděpodobností další planety Sluneční soustavy. Prý nejméně dvě a možná i víc.
Badatelé vzali do úvahy mechanismus Lidov-Kozai, který souvisí s gravitačním ovlivňováním menších těles na jejich oběžných drahách většími tělesy. Při svých výpočtech analyzovali, jak tento mechanismus funguje u komety 96P/Machholz1, která je v osidlech gravitace Jupiteru. Autoři se přitom museli vyrovnat se dvěma podstatnými problémy. Za prvé, svými úvahami se protiví předpovědím soudobých modelů, podle nichž by na kruhových drahách za oběžnou dráhou Neptunu neměly být už žádné planety. V jejich prospěch ale zase mluví nedávný objev soustavy teleskopů ALMA, která u mladé hvězdy HL Tauri nalezla protoplanetární disk o poloměru minimálně 100 AU.
Druhý problém této studie spočívá v malém počtu těles, na nichž jsou výpočty založeny (13). Brzy by ale mělo být k dispozici více dat a pokud se nezmění vyznění jejich výsledků, tak by z toho mohla být revoluce v astronomii. Nezbývá, než si počkat. Ostatně, například loni objevili dva američtí astronomové v Oortově oblaku, tedy na vzdálené periferii Sluneční soustavy, trpasličí planetu 2012 VP113. Její oběžná dráha by prý mohla být ovlivněna přítomností ledové a nejspíš pořádně tmavé superzemě, o velikosti až deset Zemí.
Video: Trans-Neptunian Dwarf Planets. Kredit: Eva Broxson.
Literatura
SINC 13. 1. 2015, Monthly Notices of the Royal Astronomical Society Letters 443: L59-L63, Wikipedia (Trans-Neptunian object, Kozai mechanism).
Diskuze: