Zvětšit obrázek

Povrch Venuše podle starších radarových mapování. Kredit: NASA.

Venuše je jako zlé dvojče Země, které má chronické potíže s teplotou. Jak už bylo mnohokrát řečeno, Venuše je vlastně docela skvělá terestrická planeta, v řadě ohledů překvapivě podobná Zemi. Jen ta její povrchová teplota, s tou je svízel. NASA v současnosti odhaduje, že na povrchu Venuše panuje v průměru 464 °C a to je vážně průšvih. Naše kosmické technologie zatím nejsou stavěné na dlouhodobý průzkum v prostředí pořádně rozpálené trouby. K Venuši sice jsme schopní dohlédnout i doletět, ale vzhledem k pekelnému prostředí na jejím povrchu a zejména kvůli šíleně husté atmosféře z oxidu uhličitého s mračny kyseliny sírové moc nevíme, z čeho povrch Venuše vlastně je.

Zvětšit obrázek

örn Helbert. Kredit: J. Helbert.

Teď to změnila jedna slušně výkonná pec v laboratořích berlínského DLR Institutu pro planetární výzkum. Jörn Helbert a jeho kolegové v ní totiž věrohodně simulovali povrch Venuše a měření porovnávali s reálnými daty sondy na oběžné dráze Venuše. Své výsledky nedávno prezentovali na setkání Americké geofyzikální unie v San Francisku. Jejich výzkum by měl pomoci při hledání odpovědí na palčivé otázky, které napadnou snad každého, kdo si kdy srovnal přívětivou Zemi s jejím démonicky rozpáleným dvojčetem. Helbert a mnozí další se ve svých úvahách vracejí do dávné doby vzniku Sluneční soustavy a přemýšlejí, jak se stalo, že se Země a Venuše tolik liší.

Pod příšernou deku atmosféry Venuše se lze dostat několika způsoby. Povrch Venuše jsme už dříve zmapovali radary sond na její oběžné dráze. Z jejich dat vyplývá, že dnešní Venuši z velké části pokrývají vulkanické pláně, plné vyvřelé lávy. Na Venuši lze i přistát a nějakou dobu tam jakžtakž fungovat. Starodávné sovětské Veněry, které v minulém století dosedly na Venuši a po krátký čas tam vydržely fungovat, vskutku našly vyvřelé horniny. Nedozvěděli jsme se ale od nich, jak to vypadalo na Venuši dřív.

Zvětšit obrázek

Venus Express. Kredit: Andrzej Mirecki, Wikimedia Commons.

V nedávné době zmapovala povrch jižní polokoule Venuše evropská sonda Venus Express svým mapujícím spektrometrem pro ultrafialovou, viditelnou a blízkou infračervenou oblast VIRTS (Ultraviolet/Visible/Near Infrared Topographic Spectrometer). Propečené horniny na povrchu Venuše vyzařují infračervené záření a jejich spektra by měla prozradit chemické složení. Herbert a spol. se proto rozhodli vyčíst chemii povrchu Venuše z dat experimentu VIRTIS. Nebylo to ale úplně snadné.

Zvětšit obrázek

Spektrometr VIRTIS při montáži na sondu Venus Express. Kredit: DLR, ESA.

Háček je v tom, že důvěrně známe spektra hornin v pozemských teplotách, jenže povrch Venuše je rozpálený na více než 460 °C. Proto Helbertův tým použil speciální elektrickou pec, aby si v ní udělali spektra běžných hornin ve vysokých teplotách. Podle Helberta je to něco jako elektrická trouba v kuchyni, jen doopravdy hodně výkonná. Badatelé v ní pekli rozmanité horniny a minerály, včetně čediče, anortozitu či hematitu, měřili jejich spektra a srovnávali je se spektry experimentu VIRTIS.

Zvětšit obrázek

Přistávací modul sondy Veněra 13. Kredit: NASA.

Helbert a spol. pomocí své výkonné pece zjistili, že by nejstarší oblasti na povrchu Venuše mohla tvořit žula. A na Zemi žula vzniká při tektonických dějích. Vědci tudíž usuzují, že Venuše kdysi měla kontinenty. Vzhledem k tomu, že si mnozí geologové nedovedou představit tektonické pohyby bez vody, je tak rázem ve hře možnost, že Venuše mívala kapalnou vodu, snad dokonce oceány, které s pěknou dávkou představivosti přetékaly životem. Odborníci výzkum Helbertova týmu vítají a sám Helbert už s kolegy staví nové přístroje k průzkumu povrchu Venuše, které by mohly být na palubě sond budoucích misí k pekelné planetě.

Video:  Venus Express Mission: Unveiling Venus. Kredit: ESA.

Literatura

NewScientist 2. 1. 2015, Wikipedia (Venus, Venus Express).