Když se řekne hudba z počátku středověku, jen málo kdo si dokáže v tomto neurčitém označení epochy spojované s koncem antické civilizace, představit něco konkrétního. Ty hudebně zdatné možná napadne Gregoriánský chorál, což je latinský zpěv bez doprovodu nástrojů užívaný při obřadech Římskokatolické církve. Název dostal podle papeže Řehoře Velikého. To je ale jen záležitost jednoho hlasu. Také nejstarší česká písnička, Hospodine, pomiluj ny, z přelomu 10. a 11. století, má jen osm veršů bez jakéhokoliv rýmu. Nejspíš se líbila Mistru Janovi, který ji nechával zpívat v Betlémské kapli, než ho upálili. Ale jako všechno, co za něco stojí, si ráda přivlastňuje armáda, tak i tento popěvek paradoxně stal zpěvem válečným.
Nynější objev je ještě o něco starší, než chorál „té naší písničky české“. V odbornějším tisku se tentokrát ale nepíše o chorálu, ale jako o záznamu „polyfonní hudby“. To proto, že kombinuje více než jednu nezávislou melodii. Můžeme říci, že jde o jednoznačně o nález nejstarší vícehlasé skladby. Hudební kritici ji už stihli překřtít na základ evropské hudební tradice.
Datování skladby umožnil text, který je na listině, vychvaluje Bonifáce, tehdejšího patrona na území dnešního Německa a je z počátku desátého století. Giovanni Varelli, doktorand hudební fakulty St John College, University of Cambridge na dokument narazil náhodou, když stážoval v Britské knihovně. Náhodou prý ho na jednom rukopisu trkly do očí neobvyklé klikyháky. Připomínaly notový zápis. Napadlo ho, že by mohlo jít o záznam dvou vokálů, které se vzájemně proplétají. A měl pravdu.
Začátky polyfonie v evropské hudbě byly zatím spojovány až s textem „The Winchester Troper“, tedy s dobou po roce tisíc. Nově objevená antifona (pojem pochází z řečtiny a znamená „proti-zvuk“, který se většinou zpívá před a po žalmu během modlitby) s druhým hlasem jako vokálním doprovodem, posouvá vznik polyfonie ještě dál do minulosti. Objevené hudební dílko je tak trochu provokací, porušuje tehdy dodržované konvence. Skladatel evidentně s formou experimentoval a tak jde nejspíš o nástup umělecké cesty směřující k odvážnějším hudebním směrům.
Rukopis, na němž se notám podobný záznam nachází, je znám už hóódně dlouho, protože katalogizován byl už v 18. století. Nikoho ale do dnešní doby neoslovil, nejspíš proto, že je melodie zapsána velmi primitivně. Autorem byl nejspíš nějaký řeholník. Ze kterého řádu ale pocházel, se zjistit asi už nikdy nepodaří. Nejspíš z některého církevního centra na severozápadě Německa. V úvahu připadá okolí Paderbornu a Düsseldorfu. Svědčí pro to poznámka v horní části rukopisu psaná latinou. V překladu zní: „ který se slaví 1. prosince.“ Maternianus, k němuž se poznámka vztahuje, se ve většině klášterů tehdy slavil 30. dubna. Jen v jedné oblasti dnešního Německa se „dušičky“ slavily ještě prvního prosince. Je pravděpodobné, že kdo to psal, pocházel ze stejného regionu.
Hlavní text popisuje život světce a hudební doprovod byl připsán o něco později. Podle expertů to ale muselo být krátce poté, co listina vznikla, nejspíš ve stejném desetiletí. Proto si dnes můžeme udělat představu, jak se muzicírovalo v době okolo roku 900.
Rekonstrukce evropského hitu z doby kolem roku 900 (Kredit: St Johns College, University of Cambridge)
Pramen: University of Cambridge
Diskuze:
