Tento každoroční přehled vývoje jaderné energetiky je už šestý v pořadí. Vývoj situace v roce 2013 je popsán v minulém přehledu (aktualizovaná pozdější verze zde). V prosinci roku 2013 bylo ve světě 434 reaktorů s výkonem 374 GW a v prosinci roku 2014 pak 437 reaktorů s výkonem 377 GW (údaje ze stránek organizace World Nuclear Association). Počet reaktorů vzrostl o tři a výkon o tři gigawatty.
Z databáze provozovaných reaktorů byly v prosinci minulého roku odepsány dva reaktory, jedná se o pátý a šestý blok ve Fukušimě I. Ty nebyly zničeny v průběhu cunami a následné havárie. V principu by tak mohly být opraveny a znovu spuštěny. Ovšem jejich rekonstrukce do stavu, aby splňovaly nová bezpečnostní pravidla, by byla náročná. Ale hlavně bylo nerealistické si myslet, že jejich opětné provozování schválí místní obyvatelstvo v prefektuře. Proto se rozhodlo, že budou sloužit jako trenažéry pro testování metod likvidace zničených reaktorů (podrobněji zde ). Oficiálně tak klesl počet provozovaných reaktorů v Japonsku z padesáti na čtyřicet osm. Je však třeba připomenout, že celý rok neběžel v Japonsku ani jeden. A je velmi otevřenou otázkou, kolik z nich se opět uvede do provozu. K situaci v japonské jaderné energetice se vrátíme v jedné z části článku.
Do komerčního provozu bylo uvedeno pět reaktorů, čtyři v Číně a jeden v Argentině. Zatímco zmíněné čtyři čínské jaderné bloky se stavěly okolo šesti let, je argentinský reaktor velmi starý rest, jehož výstavba byla zahájena v roce 1981. Je třeba zdůraznit, že se jedná pouze o reaktory uvedené do operačního provozu, několik dalších bylo v roce 2014 dokončeno, či u nich byla dokonce odstartována štěpná řetězová reakce i dodávka elektřiny do sítě. Nebyly však ještě oficiálně uvedeny do operačního provozu. To ukazuje, že i v příštím roce začne u několika nových reaktorů operační provoz. Pozitivní také je, že se začalo budování několika dalších reaktoru a je tak 70 bloků, které se staví. To je jen o jeden méně než v minulém roce. Dále stoupl počet připravovaných projektů reaktorů.
V roce 2013 neklesla, jak jsem se obával, celková produkce elektřiny oproti roku 2012, kdy jaderné elektrárny vyrobily 2346 TWh, ale zůstala zhruba stejná u hodnoty 2359 TWh. Je velmi pravděpodobné, že v roce 2014 bude vyšší a pokud se podaří v roce 2015 zprovoznit alespoň některé reaktory v Japonsku, bude nárůst v přicházejícím roce velmi výrazný.
Podívejme se na vývoj jaderné energetiky v končícím roce 2014 v jednotlivých regionech světa. V každé části bude nejdříve krátké shrnutí nejdůležitějších trendů a potom podrobnější rozbor.
Situace v Evropě – stále stagnace a úpadek
V Evropě se stále výrazněji projevuje ztráta schopnosti realizovat efektivně velké infrastrukturní projekty. Reálná strategie energetiky je stále více zaměňována nereálnými ideologickými cíli. Zatím má Evropa, kromě Velké Británie, dostatek velkých zdrojů z minulého období. To se týká i jaderných, u kterých se ukazuje potenciálně daleko delší doba životnosti, než se předpokládalo. Ta závisí dominantně na životnosti reaktorové nádoby. Vše ostatní lze v principu vyměnit a modernizovat. Daří se tak provozovat jaderné bloky déle než čtyřicet let a stále je ještě prostor pro prodlužování jejich činnosti. Ovšem ze 132 reaktorů, které v současnosti v Evropě pracují, jich více než 40 % dosáhne v příštím desetiletí čtyřiceti let provozu. Hlavně ve Velké Británii, kde se stavba nových zdrojů dlouhodobě zanedbávala, je nutné situaci řešit už teď. V roce 2012 dodávaly jaderné zdroje v Evropské unii stále zhruba 27 % elektřiny. A není náhodou, že právě státy s největším podílem jaderné elektřiny, jako Francie (74 %), Slovensko (53 %), Belgie (51 %), Maďarsko (48 %), Švédsko (43 %) mají i nižší podíl fosilní elektřiny než ty bez jaderných zdrojů. Reálně se však nyní v Evropské unii staví pouze čtyři nové bloky. A to se značnými obtížemi.
První je třetí blok finské elektrárny Olkiluoto. Staví se zde již od roku 2005 blok III+ generace firmy AREVA tlakovodního typu EPR s výkonem 1720 MWe. Začátkem roku 2014 u něj proběhla řada tlakových testů a analýza integrity řady systémů, hlavně kontejnmentu. Schválení se také dočkala plánovaná architektura řídícího a kontrolního systému. Podle posledních informací však dojde k dalšímu zpoždění projektu a zahájení komerčního provozu se tak očekává až v roce 2018. Hlavním důvodem je velmi špatná součinnost firmy AREVA jako dodavatele a firmy TVO jako budoucího provozovatele. Právě v období testování a zprovozňování bloku je součinnost těchto subjektů kruciální. Ty se však místo toho soustředí na vzájemné arbitrážní spory.
Finsko chce pomocí jaderných zdrojů vytlačit fosilní produkci elektřiny. Proto podporuje stavbu dalších jaderných bloků. Společnost TVO má v souvislosti s prodlužováním výstavby bloku Olkiluoto 3 značné problémy i s plánováním stavby bloku Olkiluoto 4. Ta se odkládá také a hrozí, že dojde k vypršení licence na možnost předložení projektu, která je do června 2015. Povolení ke stavbě nových bloků dává totiž finská vláda a ratifikuje je parlament. Ovšem na omezenou dobu. Pokud nebude projekt stavby včas předložen, povolení vyprší a bude třeba o ně žádat znovu. Společnost TVO požádala o prodloužení této lhůty o pět let, ale vláda zatím nechce takový krok schválit. Pokud své rozhodnutí nezmění a TVO se rozhodne i přesto blok stavět, bude muset znovu projít celým procesem schvalování.
V září naopak schválila vláda projekt stavby ruského bloku VVER1200 v plánované elektrárně Hanvikivi a v prosinci jej schválil parlament. Společnost Fennovoima, která za projektem této elektrárny stojí, tak musí podat do konce června 2015 žádost o příslušné stavební povolení.
Ve Francii je momentálně ve výstavbě jediný blok. Ve Flamaville, kde se staví druhý reaktor EPR firmy AREVA v Evropské unii, se v lednu instalovala reaktorová nádoba do kontejnmentu. Patří s hmotností 425 tun k těm nejtěžším, její průměr je 5,5 m a výška 11 m. Její usazování zabralo tři dny a bylo dokončeno 24. ledna 2014. Následovala pak instalace čtveřice parogenerátorů. V listopadu pak došlo k ohlášení dalšího zdržení výstavby související s dodávkou hlavy reaktorové nádoby a dalších komponent firmou AREVA. Nyní se předpokládá, že reaktor by mohl být spuštěn až v roce 2017.
Také je otázkou, do jaké míry bude provozovatel EDF se spuštěním bloku Flamaville spěchat. Francouzský parlament v tomto roce totiž odsouhlasil novou energetickou koncepci, která předpokládá snížení podílu jaderné produkce elektřiny na 50 % v roce 2025 z dnešních 75 %. Součástí je i to, že každý nový blok uvedený do provozu musí být kompenzován blokem odstaveným, aby celkový výkon jaderných bloků ve Francii zůstal zhruba stejný. Snížení podílu jádra může v principu přispět k efektivnějšímu využívání bloků, které pak budou méně využívány k regulaci. Francie má poměrně značný potenciál pro zařazování jiných zdrojů do mixu.
Posledními dvěma rozestavěnými bloky jsou třetí a čtvrtý blok Jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku. Jedná se o dva tlakovodní reaktory ruského typu VVER440, podobné těm, které zde již pracují nebo jsou u nás v Dukovanech. Zde jsou problémy hlavně s velmi špatnou koordinací výstavby italskou firmou ENEL, která vlastní hlavní podíl ve firmě Slovenské elektrárne a nemá s podobnými stavbami žádné zkušenosti. Navíc se dostala do značných dluhů a velmi vážně uvažuje o prodeji svého podílu. Pro nás je zajímavé, že o koupi tohoto podílu vážně uvažuje firma ČEZ. Pro ní by to byla velmi dobrá příležitost pro opětné propojení české a slovenské výroby elektřiny a využití vznikajících synergií. Velkou výhodou je třeba možnost využívat pro regulaci sítě vážskou kaskádu vodních děl. Zkušenosti firmy ČEZ a českých firem s jadernou energetikou by mohly pomoci s dostavbou třetího a čtvrtého bloku v Mochovcích. Je však nyní v každém případě jasné, že jejich komerční provoz nelze očekávat před rokem 2016.
Finanční situace se pravděpodobně vyřešila u projektu v maďarské elektrárně Paks. Zde se maďarská vláda dohodla s Ruskem na financování a výstavbě dvou nových bloků v této elektrárně. Rusko poskytne půjčku s výhodným úrokem v rozsahu 80 % ceny. Půjde o ruské tlakovodní reaktory III+ generace VVER 1200, jejichž dokončení se předpokládá v letech 2023 a 2025. Pro tuto elektrárnu je velmi důležité i to, že i druhý blok, ze čtyř VVER400, které zde fungují, dostal licenci na dalších dvacet let provozu, tedy do roku 2034. První blok už tuto licenci dostal před dvěma roky. Bloky by tak měly být provozovány celkově nejméně 50 let.
Na podzim roku 2014 podepsaly rumunský provozovatel Nuclearelectrica a čínský investor smlouvu o dokončení třetího a čtvrtého bloku elektrárny Cernavoda v Rumunsku. V areálu byla zahájena stavba celkově pěti bloků. První blok byl dokončen v roce 1996. Práce na dalších byla pozastavena už v roce 1991. Druhý blok se pak podařilo dokončit v roce 2007. Stavební práce u třetího a čtvrtého bloku jsou dokončeny z 52 % a 30 %. Zatím je rozestavěné staveniště zakonzervováno. Nejpravděpodobnějším kandidátem na dostavbu těchto bloků je vylepšený kanadský těžkovodní reaktor III. generace „Enhanced CANDU 6“ (EC-6) s výkonem 700 MWe, jehož licenční řízení proběhlo v Kanadě a předpokládá se jeho nabídka pro stavby v Kanadě i za její hranicí.
Projekt sedmého bloku v elektrárně Kozloduj v Bulharsku sice zatím pořád není jistý, ale přece jen se posunuje dopředu. Měl by se stavět blok AP1000, který by dodaly Westinghouse s Toshibou.
Už dlouho se také připravují jaderné bloky v Litvě, které by měly nahradit uzavřenou elektrárnu Ignalina. V červnu 2014 se Litva dohodla s firmou Hitachi na vytvoření společného podniku, který by stavbu konečně realizoval.
Pro program stavby nových jaderných bloků ve Velké Británii bylo v letošním roce klíčové rozhodnutí Evropské komise, která akceptovala nastavení způsobu financování. Využívat se bude způsob anglicky označovaný jako „contract of difference“. To znamená nastavení garantované ceny. Pokud cena silové elektřiny bude nižší, dostane provozovatel elektrárny doplatek. Naopak, pokud bude cena silové elektřiny vyšší, část získané ceny, která překračuje garantovanou hodnotu, provozovatel vrátí. Garantovaná cena byla stanovena nejen pro jaderné, ale pro všechny nefosilní zdroje. Jaderné zdroje mají garantovanou cenu 92,5 GBP/MWh, větrné na pevnině 95 GBP/MWh, vodní v rozsahu od 5 do 50 MW pak 100 GBP/MWh, fotovoltaika 120 GBP/MWh, zdroje na biomasu 125 GBP/MWh, geotermální 145 GBP/MWh, mořské větrné 155 GBP/MWh a mořské přílivové dokonce 305 GBP/MWh. Nutnost tak silné podpory nefosilních zdrojů vyplývá z toho, že Velká Británie přijala na základě kampaně a tlaku ekologických hnutí velmi striktní zákon na potlačení emisí CO2. Chce dosáhnout do roku 2050 snížení emisí CO2 o 80 % oproti roku 1990. To znamená, že v principu zde nelze stavět žádnou novou fosilní elektrárnu. Předpokládá se, že v tomto případě bude potřeba, aby jaderné elektrárny dodávaly mezi 45 až 50 % elektřiny.
Zatím dodává šestnáct jaderných reaktorů ve Velké Británii 18 % elektřiny, okolo 60 % dodávají zdroje fosilní. Ovšem jaderné bloky stárnou a do roku 2023 by mělo být patnáct z nich odstavených. To je důvod, proč tak intenzivně Britové usilují o stavbu nových. Do roku 2030 by mělo vyrůst nejméně 12 bloků s celkovým výkonem 16 000 MWe. Snahou britské vlády je, co nejvíce do výstavby zapojit jako subdodavatelé místní firmy. Právě proto bylo před třemi lety zřízeno Výzkumné centrum pro jadernou pokročilou výrobu.
Pravidla nejen pro cenu elektřiny byla jako první příklad dohodnuta pro elektrárnu Hinkley Point C, kde by se měly stavět dva bloky EPR s výkonem 1700 MWe každý. Měly by nahradit dva bloky britských pokročilejších plynem chlazených reaktorů, které by měly být v provozu do roku 2016 v elektrárně Hinkley Point B. Francouzská EDF chce postavit další dva EPR bloky v elektrárně Sizewell C.
Další nové bloky plánuje firmy Hitachi, která získala firmu Horizon, v jaderné elektrárně Wylfa Newydd. Ze dvou plynem chlazených bloků Magnox je zde v činnosti ještě jeden. Ten by měl ukončit činnost koncem roku 2015. V nové elektrárně v tomto místě se plánují dva varné bloky III. generace ABWR právě od firmy Hitachi, které budou dodávat dohromady více než 2700 MWe. V tomto roce firma Horizon informovala jaderný regulační úřad o svých záměrech týkajících se objednávek komponent, které jsou náročné na výrobu a je potřeba je mít relativně brzo. Začala tím jednání, jejichž cílem je získat potřebná povolení pro stavbu zmíněných dvou bloků. V letošním roce se prováděl geologický průzkum budoucího staveniště. V souvislosti se zintenzivněním prací se zvýšil i počet lidí ve firmě Horizon ze 150 zaměstnanců na 400. Práce na přípravě staveniště by měly být zahájeny v roce 2015. Pokud se podaří získat patřičná stavební povolení, bude sama stavba prvního bloku zahájena v roce 2018. Spuštění se pak očekává v první polovině dvacátých let. O výstavbě dvou bloků stejného typu uvažuje zmíněné konsorcium i v elektrárně Oldbury. Tam však budování nezačne dříve než v pozdních dvacátých letech.
Pátým místem, kde by se ve Velké Británii měly stavět nové bloky, je elektrárna Moorside. Tam plánuje stavět konsorcium NuGeneration, ve kterém je nyní i firma Toshiba. Plánuje se tam výstavba tří bloků AP1000. Zapojení Toshiby do konsorcia NuGeneration, kde převzala podíl španělské společnosti Iberdrola, znamená, že nyní už je v každém britském projektu plánovaný dodavatel reaktoru i v roli investora.
Rusko – stále rychlejší rozvoj
Rusko naopak v rozvoji jaderné energetiky pokračuje a staví řadu nových bloků. V letošním roce sice zatím žádný reaktor do komerčního provozu neuvedlo, ale několik reaktorů je úplně či téměř dokončeno a k uvedení do operačního provozu se blíží. Jedná se například o třetí blok elektrárny Rostov nebo prvního bloku II. fáze Novovoroněžské elektrárny.
Ovšem nejdále je rychlý sodíkový reaktor BN-800, který je čtvrtým blokem v Bělojarské elektrárně. V březnu bylo do areálu dovezeno z ústavu v Dmitrovgradu celkově 106 palivových souborů s MOX palivem (směs oxidů uranu a plutonia). K odstartování štěpné řetězové reakce u reaktoru došlo 27. června 2014. A jde opravdu o historickou událost. To, že produkce elektřiny pomocí sodíkových rychlých reaktorů spolehlivě funguje, prokázaly už ruské reaktory BN-300 a BN-600, francouzské reaktory Phénix a Superphénix či nedávno zprovozněný čínský reaktor CEFR. Ovšem pouze BN-600 funguje už dlouhou dobu jako standardní elektrárna (viz zde ). Blok BN-800 by však v případě úspěšného provozování mohl znamenat nástup hromadnějšího využívání rychlých množivých reaktorů v jaderné energetice. To je kruciální krok, který umožní efektivní využití zásob uranu, tedy i izotopu uranu 238, i thoria. A také snížení objemu jaderného odpadu na jednotku vyrobené energie. Rychlý reaktor bude produkovat plutonium 239 z uranu 238, které lze využít jako palivo a také toto plutonium i některé další transurany dokáže efektivně spalovat. Reaktor BN-800 by se měl také podílet na spálení zbraňového plutonia z ruských zásob. Podrobný popis reaktoru i jeho vlastností a významu si lze přečíst v podrobném článku. Uvedení do komerčního provozu se předpokládá v prvním kvartále roku 2015. Dokončení a úspěšné zprovoznění reaktoru BN-800 bude silným impulsem pro stavbu dvou vylepšených bloků BN-1200, které se mají v areálu začít budovat.
Dalším blokem, který se tomto roce podařilo dokončit, je třetí blok Rostovské jaderné elektrárny. Jedná se o reaktor VVER1000 s o něco větším výkonem, zhruba 1100 MWe. V březnu proběhly testy těsnosti tlakové nádoby reaktoru a chladících okruhů. V září začaly probíhat horké zkoušky. Koncem listopadu pak bylo dokončeno zavezení všech 163 palivových souborů do reaktorové nádoby a vytvoření aktivní zóny. Začalo probíhat fyzikální spouštění tohoto bloku a dne 7. prosince 2014 začal pracovat na minimální kontrolovaný výkon. Je tak velice pravděpodobné, že se do komerčního provozu dostane na přelomu roku 2014 a 2015.
V září proběhly zkoušky těsnosti tlakové nádoby čtvrtého bloku ve výrobním závodě. Tento blok by měl být dokončen v roce 2016.
Do finiše se blíží bloky III+ generace, které se staví v několika jaderných elektrárnách. Dvojice bloků VVER1200 model 491 se staví v druhé fázi Leningradské jaderné elektrárny II. Zde se začátkem roku 2014 u prvního bloku instalovaly jeřáby ve strojovně a začala i instalace samotné turbíny. V reaktorové budově se instaluje kabeláž. V červnu se pak do kontejnmentu umístila tlaková nádoba reaktoru. Pro dopravu těžkých komponent se intenzivně využívá vodní cesta. Například i řeka Moskva protékající hlavním městem Ruska. Jednalo se například o parogenerátory, které jsou následně umisťovány na svá místa v kontejnmentu. Po jejich usazení se začalo svařovat hlavní cirkulační potrubí. U druhého bloku se pokračuje ve stavbě kontejnmentu. Dva budované bloky by měly být spuštěny v letech 2016 a 2018. Výstavba další dvojice se plánuje.
Ještě dále je budování reaktorů jiné modifikace VVER1200 bloků (392M) v Novovoroněži II. První blok se blíží ke spuštění. V září bylo na vrchol kontejnmentu umístěno zařízení, které umožňuje s využitím pasivní cirkulace odvod tepla z kontejnmentu v případě havarijního výpadku chlazení. Je to poprvé, kdy se takové zařízení na bloku VVER instaluje. U druhého bloku došlo v listopadu k instalaci kupole kontejnmentu. Postupně také dorazily těžké komponenty, které se budou v kontejnmentu instalovat, tlaková nádoba a parogenerátory, které jsou u těchto bloků čtyři.
U Baltické elektrárny v Kaliningradské oblasti bylo schváleno mezinárodní posouzení vlivu na životní prostředí. Staví se zde dva bloky VVER1200. Původně byl projekt otevřen pro mezinárodní účast a měl být silně zaměřen na vývoz elektřiny do zahraničí. Nyní však po současných politických změnách probíhá restrukturalizace projektu. Ten je částečně pozastaven, i když v srpnu 2014 dorazil na staveniště velký jeřáb pro manipulaci s těžkými komponentami.
Nová elektrárna Smolensk II se také připravuje v blízkosti elektrárny Smolensk I, kde jsou tři bloky RBMK. Ty mají být v provozu do doby, než se nové bloky spustí. Proto se u prvního z nich již uskutečnila rekonstrukce a modernizace. Úspěšně skončila v roce 2012 a povolení k provozování bloku je nyní do roku 2022. U druhého bloku proběhne rekonstrukce v roce 2015 a pak bude následovat rekonstrukce třetího. Nová fáze elektrárny Smolensk II by měla mít čtyři bloky VVER-TOI, který je standardizovaným modelem VVER1200. První z nich by se měl začít budovat v roce 2017 a do provozu by měl být uveden v roce 2022. Druhý blok by měl být dokončen v roce 2024. Stejná dvojice bloků by se měla začít v letech 2014 a 2016 stavět také Kurské jaderné elektrárně II a Nižegorodské jaderné elektrárně. Do roku 2030 se plánuje uvést do operačního provozu 26 bloků (1 BN-800, 2 VVER-1000, 8 VVER1200, 14 VVER-TOI a 2 BN-1200), ovšem zároveň bude nutné odstavit 23 starých bloků, hlavně typu RBMK.
V roce 2014 postupovaly také podle plánu práce na první plovoucí jaderné elektrárně Akademik Lomonosov I. Je tak velice pravděpodobné, že bude dokončena v roce 2016 a v následujícím roce začne pracovat na Čukotce.
Ruský jaderný průmysl je úspěšný i v zahraničí, jak bude dokumentováno na některých příkladech v dalších částech článku. Je otázkou, jak bude vývoj ovlivněn současným politickým a ekonomickým vývojem v souvislosti s událostmi na Ukrajině, sankcemi a klesající cenou ropy. Na jedné straně to může snížit tok financí do odvětví a tím i možnosti rozvoje. Na straně druhé je jaderná energetika jedním z mála oborů, kde je Rusko schopno dodávat špičkové technologie a uplatnit se velmi dobře na zahraničních trzích. A právě takové odvětví by Rusko mělo rozvíjet, aby zvýšilo podíl exportu technologií oproti exportu surovin. Jedním z nejbližších států, kam Rusko jaderné technologie vyváží, je Bělorusko.
V Bělorusku se plně rozběhla stavba první jaderné elektrárny Ostrovets. Staví se zde dva ruské bloky III+ generace VVER1200. Na staveništi byl instalován největší jeřáb v Bělorusku, který pomůže při manipulaci s velmi těžkými komponentami. Letos bylo zahájeno budování druhého bloku. Pro něj byl na staveniště dopraven lapač aktivní zóny, který v případě havárie a tavení paliva zachytí vzniklou taveninu. Dokončení prvního reaktoru se plánuje v roce 2019 a druhého v roce 2020.
Blízký a Střední východ
První jaderné bloky by se už brzy měly objevit na Blízkém a Středním východě. Zde se plánuje využívat jaderné bloky často nejen pro výrobu elektřiny, ale také pro odsolování mořské vody. V Turecku bylo koncem roku 2014 schváleno posouzení vlivu na životní prostředí u první jaderné elektrárny Akkuyu. Nyní probíhají další posuzování a schvalování zohledňující speciální požadavky u tohoto oboru v Turecku. Byla například vyvinuta speciální konstrukce lapače aktivní zóny, která zohledňuje větší seismicitu oblasti. Čtyři ruské tlakovodní bloky III+ generace VVER 1200 by se v provincii Mersin měly začít stavět někdy v roce 2015 nebo 2016. První blok by měl zahájit provoz v roce 2021.
Druhá jaderná elektrárna, jejíž stavba se v Turecku (město Sinop) připravuje, by měla mít čtyři reaktory Atmea 1 firmy AREVA. V září pak bylo schváleno exkluzivní jednání s firmou Westinghouse o vybudování třetí jaderné elektrárny v Turecku. Jednalo by se nejspíše o čtyři bloky AP1000, případně o čínskou modifikaci CAP1400. Z tohoto důvodu je do jednání zapojena i čínská strana. Umístění elektrárny zatím není stanoveno.
V listopadu 2014 podepsalo Rusko dohodu s Iránem o výstavbě osmi nových jaderných bloků. Čtyři budou v Bušehru a čtyři na zatím neurčeném místě. Půjde o bloky VVER1200 a budou pod dohledem Mezinárodní atomové agentury. Pravidla pro ně budou podobná těm, jaká se uplatňují u bloku VVER1000, který byl dokončen ruskými firmami v roce 2013 a v současnosti je už více než rok v komerčním provozu. Část tepelného výkonu bude využita pro odsolování.
V únoru 2014 byly zahájeny práce na třetím a čtvrtém bloku elektrárny Barakah ve Spojených arabských emirátech. V září už pak začaly první betonáže budovy kontejnmentu třetího bloku. Zde už jihokorejská společnost KEPCO staví dva bloky s tlakovodními reaktory APR-1400. Pro první blok už byla koncem dubna 2014 na staveniště dopravena reaktorová nádoba a ke konci roku už byly práce na něm hotovy téměř z 60 %. První dva bloky by měly být dokončeny v letech 2017 a 2018, zbývající dva potom v letech 2019 a 2020. Spojené arabské emiráty předpokládají v roce 2020 zhruba čtvrtinu svých potřeb elektřiny krýt právě pomocí jaderných zdrojů. To odpovídá 12 milionům tun CO2 ročně. V pozdější době by se měl příspěvek jaderné energetiky dále zvyšovat. Důležitý je v tomto případě i rozvoj vzdělávání v této oblasti a hlavním garantem by měla být technika v Abu Dabhi.
Výstavba jaderných bloků se připravuje i v Saudské Arábii a Jordánsku. V tomto případě je kromě důrazu na výrobu elektřiny i zaměření na již zmiňované odsolování mořské vody. Saudská Arábie plánuje postavit 16 jaderných bloků během následujících dvaceti let. Jordánsko už vybralo pro stavbu své první jaderné elektrárny ruské reaktory. V záři 2014 byla mezi Ruskem a Jordánskem podepsána dohoda o dvouleté přípravě projektu, po ní by měla následovat realizace dvou bloků. Do provozu by měl první z nich jít v roce 2021 a druhý v roce 2024. Hlavním problémem v daném případě bylo nalezení geologicky vhodného místa a zajištění dostatku vody pro chlazení. Oba tyto státy jsou v oboru nováčky a plánují spolu úzce spolupracovat. Hlavně v oboru jaderného vzdělávání a dozoru.
O stavbě první jaderné elektrárny uvažuje také Alžírsko, zde probíhají rozhovory o možnosti stavby ruských bloků VVER1200.
Čína je tahounem renesance jádra v Asii
Čína je v současnosti v čele rozvoje jaderné energetiky. A to jak v oblasti technologického vývoje, tak ve stavbě nových bloků. Koncem roku 2013 měla v provozu celkem 18 reaktorů s celkovým výkonem téměř 15 GWe a koncem roku 2014 už 22 reaktorů s celkovým výkonem více než 19 Gwe.
V březnu roku 2014 byl do komerčního provozu uveden první blok elektrárny Yangjiang. Stal se 19. energetickým reaktorem provozovaným v Číně. Jeho výstavba začala v roce 2008 a o začátku jeho spouštění se psalo už v minulém přehledu. Intenzivně se pracovalo na druhém bloku, u kterého byly v květnu zahájeny horké zkoušky. Celkově zde mají být nakonec čtyři tlakovodní reaktory II. generace CPR-1000 a dva pokročilejší bloky ACPR-1000. Všechny tyto bloky by měly být v provozu možná už v roce 2018.
Rychle za sebou jsou dokončovány reaktory elektrárny Hongyanhe. O spuštění prvního bloku v roce 2013 se psalo v minulém přehledu. V květnu 2014 byl do komerčního provozu uveden druhý blok. Stal se 20. čínským blokem v provozu. Značná část tepelné kapacity elektrárny se bude využívat k odsolování mořské vody. Odsolovací zařízení v areálu by mělo umožnit produkovat více než 10 000 m3 vody denně. U třetího bloku proběhly v roce 2014 tlakové zkoušky kontejnmentu a na konci října se u něj poprvé rozběhla řetězová reakce. Spolu se čtvrtým blokem by měl být spuštěn v příštím roce.
O zprovoznění prvního bloku elektrárny Nindge v roce 2013 se psalo v minulém přehledu. V té době probíhalo dokončování druhého bloku, ten pak první elektřinu do sítě dodal v lednu 2014. V květnu pak byl uveden do komerčního provozu. Stal se 21. jaderným blokem fungujícím v Číně. Dokončování a spouštění třetího bloku pak probíhalo v průběhu celého roku 2014. Čtvrtý blok by měl být uveden do provozu v roce příštím. V únoru 2014 byla na staveniště dopravena tlaková nádoba reaktoru o hmotnosti 262 tun. Během celého roku pak probíhaly instalace těžkých komponent, tlakové nádoby, parogenerátorů a hlavních pump. Jedná se o již zmiňované čínské tlakovodní bloky CPR1000. Další dva tyto bloky, pátý a šestý, by měly být postaveny v druhé fázi výstavby této elektrárny.
Dne 19. listopadu 2014 byl uveden do komerčního provozu blok Fuqing 1, který se stal 22. provozovaným reaktorem v Číně. Jeho výstavba začala v roce 2008. Jde opět o tlakovodní typ II. Generace CPR-1000 s výkonem 1080 MWe. Jeho výstavba začala v roce 2008 a řetězová reakce se zde rozběhla 24. června 2014. V srpnu pak byl blok připojen k síti. Celkově by zde mělo být šest reaktorů Čtyři zmíněného typu CPR-1000 a dva budou již reaktory III+ generace. Druhý blok by měl být dokončen v roce 2015 a další v roce 2016 a 2017. V roce 2014 proběhly testy tlakových nádob těchto reaktorů. Stejně tak se uskutečnily testy kontejnmentu druhého bloku. U čtvrtého bloku se instaloval vrchlík kontejnmentu. Pátý a šestý blok měly být původně typu ACP1000, ale nyní se rozhodlo, že půjde o typ Hualong One, který je čistě čínským unifikovaným modelem reaktoru III. generace. Vznikl standardizací právě zmíněného modelu ACP1000 firmy China National Nuclear Corporation (CNNC) a modelu ACPR1000 firmy China General Nuclear (CGN). Spojení modelů dvou firem do jednoho standardizovaného modelu má vést k efektivnějšímu a ekonomičtějšímu budování a provozování reaktorů III. generace v Číně. Tento model by měl sloužit u obou zmíněných firem i pro export. Příprava staveniště pro blok Fuqing 5 už byla zahájena a začínají i první betonáže. Do provozu by měl být uveden v roce 2019.
V září 2014 se začalo zavážet palivo do prvního bloku elektrárny Fangjiashan. Zde se staví dva bloky typu CPR-1000. Celkově se během tří dnů navezlo 157 palivových souborů. Koncem října 2014 se pak u prvního bloku rozběhla řetězová reakce a začátkem listopadu začal dodávat elektřinu do sítě. Půjde buď o poslední reaktor, který zahájí komerční provoz v roce 2014 nebo o první v roce 2015. Začátkem prosince se začalo zavážet palivo i do druhého bloku. Do komerčního provozu by se měl dostat v říjnu 2015. Bloky se začaly stavět v letech 2008 a 2009.
Značně pokročilo i budování bloků elektrárny Fangchenggang. První a druhý blok, které jsou také typu CPR-1000, mají být dokončeny v letech 2015 a 2016. V závěru tohoto roku se podařilo instalovat reaktorovou nádobu u druhého bloku. V elektrárně se mají budovat ještě dva bloky ACPR-1000 a dva bloky AP-1000.
V červnu byla umístěna tlaková nádoba do kontejnmentu druhého bloku elektrárny Changjiang. Oba budované bloky jsou tlakovodní, typu CNP600 a měly by být zprovozněny příští rok. V elektrárně je plánována stavba dalších dvou bloků, ale jejich typ ještě nebyl určen.
V roce 2014 byla dokončena budova třetího bloku elektrárny Tainwan a koncem roku sem začaly být postupně dopravovány z Ruska těžké komponenty pro instalaci do kontejnmentu. Začátkem prosince to byl třetí parogenerátor ze čtyř potřebných. Jeho hmotnost je 378 tun, průměr zhruba 4 m, výška 5 m a délka 16 m. Budova kontejnmentu je vysoká 38 m s poloměrem necelých 22 m. Buduje se zde již dva roky reaktor VVER 1000 (verze AES 91) s výkonem 1060 MWe. Jeho dokončení se plánuje v roce 2018. Dva reaktory stejného typu jsou zde již v provozu a čtvrtý se začal budovat v roce 2013.
V areálu elektrárny Taishan, kde se staví dva reaktory III+ generace EPR firmy AREVA, se dokončil simulátor tohoto bloku, který bude sloužit k výcviku personálu budoucí elektrárny. Koncem roku 2014 byla u druhého bloku instalována reaktorová nádoba. Reaktorová nádoba i parogenerátory pro druhý blok byly vyrobeny v Číně. Spouštění by mělo postupně probíhat v letech 2015 až 2016.
Intenzivně se pracuje na blocích III+ generace firmy Westinghouse AP1000 v elektrárně Sanmen. U prvního bloku se v lednu instalovala poslední komponenta, velká havarijní nádrž na vrcholu kontejnmentu. V případě havárie bude voda z ní ochlazovat povrch kontejnmentu, kam poteče a bude se na něm vypařovat. Bude jí možné využít i pro další chlazení různých částí v krizových situacích. V srpnu se instalovaly vnitřní struktury do reaktorové nádoby, do kterých se zasunují palivové články. První blok elektrárny Sanmen by měl být prvním zprovozněným blokem AP1000. Pro druhý blok byla vyrobena tlaková nádoba reaktoru a byla dopravena na staveniště. Jde o první nádobu reaktoru AP1000 vyrobenou v Číně. Nádoby pro první bloky v elektrárnách Sanmen a Haiyang byly vyrobeny v Jižní Koreji.
Do finiše se dostávají i bloky AP1000 ve zmíněné elektrárně Haiyang. Už v březnu 2014 byla na vršek kontejnmentu prvního bloku umístěna již popisovaná nádrž na 3000 m3 vody určené pro havarijní chlazení. Koncem roku byla instalována tlaková nádoba reaktoru u druhého bloku.
Další bloky AP1000, celkově šest, by se mělo stavět v elektrárně Xudabao. Příprava staveniště byla zahájena v roce 2010. V dubnu 2014 jaderný regulační úřad schválil výstavbu první dvojice bloků.
Do roku 2015 pozastaveno zahajování projektů ve vnitřní Číně. Je to do doby, než se posoudí rizika kontaminace řek při případné havárii. Kapacity a úsilí se tak v současnosti soustřeďují na pobřeží. Proto se nyní podepsala dohoda o výstavbě dvou bloků AP1000 v elektrárně Lufeng v provincii Guangdong.
V březnu 2014 začala betonáž prvního bloku elektrárny Shidaowan. Zde se buduje blok CAP1400, který je čínskou zvětšenou verzi již zmíněného bloku firmy Westinghouse AP1000. Reaktor v tomto roce obdržel licenci čínského úřadu pro jadernou bezpečnost. Až 80 % komponent reaktoru budou pocházet z Číny. Celkově dva tyto bloky se postaví v elektrárně, která je v technickém parku, kde se staví i prototyp vysokoteplotního reaktoru HTR-PM. V tomoto případě se jedná o reaktor s kulovým ložem chlazený héliem. V areálu se začaly v roce 2012 stavět dvě jednotky tohoto typu, které budou dodávat teplo pro jednu turbínu s výkonem 210 MWe. Dokončeny mají být v roce 2017. Později by mělo být postaveno dalších 18 jednotek. V tomto roce se testovaly prototypové části heliového chlazení. Reaktor bude využívat velice speciální palivo, jehož výroba začíná na nové pilotní lince v Baotou v Centrálním Mongolsku.
Čína plánuje v následujících šesti letech ztrojnásobit výkon svých jaderných elektráren. Upřesnění těchto plánu bylo prezentováno v nedávno zveřejněném „Strategickém akčním plánu pro rozvoj energetiky“. Plán zahrnující období mezi lety 2014 a 2020 předpokládá dramatické snížení závislosti Číny na fosilních zdrojích a přechod k čistým technologiím produkce energie. V současnosti má Čína 19 GWe jaderných bloků a v roce 2020 by měla dosáhnout výkonu 60 GWe, čímž by se stala po USA a Francii zemí s třetím největším výkonem jaderných zdrojů. Navíc by měla mít v té době dalších 30 GWe ve výstavbě. V roce 2020 se předpokládá dosáhnout výkonu 350 GWe ve vodních, 200 GWe ve větrných a 100 GWe v solárních zdrojích. Pokud vezmeme v úvahu efektivitu využití výkonu jednotlivých zdrojů, budou jaderné zdroje dodávat zhruba stejně jako větrné a násobně více než solární. To je zhruba situace, která je i v současné době. I z toho je vidět, že jádro je velmi důležitou komponentou přechodu této země k čistým zdrojům energie. Čína chce zastavit růst svých emisí CO2 před rokem 2030.
V této souvislosti je třeba připomenout, že přechod k nízkoemisním zdrojům je pro Čínu důležitý, ať už si o dopadu emisí CO2 na vývoj klimatu myslíme cokoliv. Rozvíjející se oblasti v Číně začínají mít obrovské problémy se smogem. Do Číny se totiž přesunula velká část energeticky náročné výroby z Evropy. Značná část snížení emisí, kterým se některé evropské země chlubí, byla vykoupena zvýšením emisí v Číně. Například nízkoemisní dotovaná fotovoltaika v Německu byla vyroben z elektřiny z převážně fosilních zdrojů v Číně. Pokud by tomu tak nebylo, byly by její cena i potřebné dotace mnohem vyšší.
Po havárii ve Fukušimě bylo přijato několik dočasných opatření, které omezovaly rozvoj jaderné energetiky v Číně. Bylo pozastaveno schvalování nových projektů jaderných elektráren v celé Číně a začal platit už zmíněný zákaz stavby i již schválených projektů ve vnitrozemských částech. Další rozvoj jaderné energetiky by mělo urychlit obnovení schvalování nových projektů elektráren na pobřeží, ke kterému došlo začátkem prosince 2014. Další zrychlení se dá čekat s obnovením stavby jaderných bloků ve vnitrozemí a případně i zrušením zákazu schvalování nových projektů ve vnitrozemí. Tato rozhodnutí by mohl přinést rok 2015. Do té doby mají být vypracována nová bezpečnostní opatření na základě zkušeností z havárie ve Fukušimě I. Ve vnitrozemí se plánuje postavit 26 reaktorů typu AP1000 a řada reaktorů dalších typů.
Dalším důležitým faktorem udržitelného širokého využívání jaderné energetiky nejen v Číně by mělo být hromadné zavedení množivých reaktorů, které umožní efektivnější využívání zásob uranu i thoria. V roce 2040 se plánuje dosáhnout 200 GWe v klasických tlakovodních reaktorech a do roku 2050 chce Čína k tomu mít i 200 GWe v rychlých reaktorech, v roce 2100 pak dokonce 1400 GWe. Široké nasazení reaktorů v průmyslu by mělo být umožněno budováním vysokoteplotních plynem chlazených reaktorů, které umožňují dodávky tepla pro vysokoteplotní průmyslové procesy. I to je důvodem, proč v Číně probíhá intenzivní vývoj různých typů rychlých reaktorů a připravuje se nebo už dokonce probíhá výstavba testovacích a demonstračních prototypů těchto zařízení.
Situace na Tchaj-wanu
Jedná se o ostrov, který má velké problémy s energetickými surovinami. Téměř 97,5 % celkových energetických potřeb je naplňováno surovinami z dovozu. V oblasti elektřiny je 49,2 % produkce zajišťována uhelnými a 26,8 % plynovými. Šest jaderných reaktorů s výkonem téměř 5 000 MWe dodává okolo 17 % produkce elektřiny. První dva bloky Chinshan 1 a 2 jsou varné reaktory o výkonu 636 MWe, které byly uvedeny do provozu v letech 1978 a 1979. Zatím se předpokládá, že budou provozovány pouhých 40 let, takže jejich licence vyprší v letech 2018 a 2019. V současné době jsou dokončovány dva bloky elektrárny Lungmen, každý o výkonu 1300 MWe. Jedná se o japonské modely varných reaktorů III. generace ABWR. Před událostmi ve Fukušimě uvažovala tchajwanská vláda o stavbě dalších bloků. Už v té době však bylo na Tchaj-wanu velmi silné protijaderné hnutí. Tato otázka tak byla využita k politickému boji, což velmi silně ovlivnilo i průběh výstavby bloků a bylo jedním z důvodů značného zdržení. První blok byl dokončen v roce 2014 a v tomto roce proběhly i jeho velmi intenzivní testy. Ty byly úspěšně zakončeny v srpnu a poté byl blok zakonzervován. Dokončování druhého bloku bylo zastaveno v dubnu 2014. Nyní se bude čekat na výsledek referenda, které bylo slíbeno protijaderným aktivistům, kterým se podařilo zorganizovat rozsáhlé protijaderné demonstrace. Referendum o osudu bloků by mělo proběhnout do tří let.
Japonsko – po dlouhé době bez jaderné energie
Celý rok 2014 byly všechny jaderné reaktory v Japonsku uzavřeny a byl to po hodně dlouhé době celý rok úplně bez jaderné elektřiny v této zemi. V tomto roce se také snížil oficiální počet provozovaných bloků v Japonsku z 50 na 48. Došlo k oficiálnímu odepsání pátého a šestého bloku v elektrárně Fukušima I. Je však třeba říci, že jejich rekonstrukce, úprava zajišťující splnění nových bezpečnostních podmínek a opětné provozování bylo hlavně kvůli velkému odporu místních obyvatel a finanční náročnosti jen těžko představitelné. Dá se předpokládat, že i některé z dalších, zejména starších, jaderných bloků bude muset Japonsko odepsat.
Vzhledem k silným protijaderným náladám u obyvatelstva a jeho nedůvěře k bezpečnosti jaderné energetiky postupuje japonská vláda ve směru obnovení provozu jaderných bloků jen velice pozvolna a opatrně. Nejblíže ke spuštění mají dva bloky v elektrárně Sendai. Zde už došlo k posouzení japonským úřadem pro jadernou bezpečnost NRA. Zároveň spuštění povolili představitelé města, kde se jaderná elektrárna nachází a také představitelé prefektury Kagošima. I tak je nyní jasné, že se bloky nedostanou do provozu před koncem roku 2014. Dalšími nejrozpracovanějšími bloky jsou ty v elektrárně Takahama, u které je posuzování úřadem NRA těsně před dokončením. I v tomto případě bude tím kritickým bodem postoj místních obyvatel a jejich zastupitelů. V současnosti je u úřadu NRA zhruba 20 žádostí o posouzení možnosti restartu příslušného bloku ze 12 elektráren. Tedy necelá polovina existujících.
Pro dokončení bloku a žádost o jeho spuštění se rozhodl i vlastník rozestavěné elektrárny Ohma, společnost J-Power. Výstavba bloku, která byla přerušena po událostech ve Fukušimě, byla obnovena koncem roku 2012 a blok se postupně dokončuje. Se všemi opatřeními, která je potřeba splnit pro dodržení všech bezpečnostních požadavků, bude stavba trvat do roku 2020. Už při dostavbě se přihlíží k tomu, aby splnil ty nejpřísnější nové bezpečnostní pravidla. Zde ovšem bude problém s představiteli okolních měst, protože lidé v okolí jsou k využívání jaderné energie spíše skeptičtí. Představitelé firmy tak předpokládají intenzivní diskuze s obyvateli.
Je třeba znovu zopakovat, že Japonsko, jako ostrovní stát, nemůže těžit z výměny elektřiny mezi sousedními státy. Proto nemůže pojmout takové množství fluktuujících obnovitelných zdrojů. Jednotlivé elektrárenské společnosti tak musely relativně velmi brzy začít omezovat připojování fotovoltaických zdrojů. Díky intenzivním dotacím okopírovaným z evropského (zejména německého) modelu se rozjel v Japonsku fotovoltaický boom, který jsme si užili i u nás. Ovšem brzy jej musely energetické společnosti kvůli bezpečnosti sítě zarazit. Velice pěkně to popisuje přímo z Japonska Milan Hubáček. Japonsko má pro využívání obnovitelných zdrojů velmi omezené možnosti a tak po odstavení jaderných elektráren je nahrazují elektrárny fosilní. To však znamená vysoký deficit zahraničního obchodu způsobený dovozem energetických surovin, zvýšení ceny elektřiny pro spotřebitelé a průmysl s odpovídajícími dopady v sociální oblasti a na export, a také dramatické zvýšení emisí. Tak jak bylo Japonsko do té doby právě díky rostoucímu využívání jaderné energetiky v čele snah o omezení emise oxidu uhličitého, propadlo se nyní v této oblasti až na chvost. Právě příklad Japonska jasně ukazuje, že bez jaderné energetiky nelze reálně uvažovat o nějakém dramatičtějším omezení produkce skleníkových plynů.
Japonský jaderný průmysl se v reakci na současnou situaci, kdy zmizely příležitosti v Japonsku, zaměřuje na investice v zahraničí. Příkladem je například spolupráce s Indonésii, která plánuje postavit vysokoteplotní plynem chlazený reaktor moderovaný grafitem. Ten by měl mít elektrický výkon 3 – 10 MWe.
Pro rozvoj jaderné energetiky ve světě je důležité i to, jak rychle a efektivně si Japonsko poradí s následky havárie ve Fukušimě I. Tam se v roce 2014 podařilo dosáhnout značného pokroku ve zlomových oblastech. Podařilo se vyklidit bazén čtvrtého bloku. V prvním týdnu prosince už tam zůstávalo z původních 1533 palivových souborů pouze 1419. Odvezeny už byly všechny vyhořelé palivové články. Ty byly převezeny do společného bazénu. Zůstala jen část čerstvých palivových souborů, které byly připraveny pro vložení do reaktoru. Společný bazén je téměř plný. Zbývající čerstvé palivové soubory tak budou převezeny do bazénu šestého bloku. Tam už bylo převezeno 65 čerstvých palivových souborů ze čtvrtého bloku a zbývající se k nim brzy přidají.
Podařilo se zprovoznit další zařízení ALPS, které umožňuje odstranit všechny radionuklidy kromě tritia. Významně se tak zvýšila intenzita dekontaminace vody v areálu. Nakládání s radioaktivní vodou v areálu zlepšila i dohoda s rybáři o možnosti čerpání spodní vody nad areálem a po kontrole aktivity ji v případě splnění příslušných hygienických limit vypouštět do moře. Zásadní průlom v této oblasti se však dá čekat až v roce 2015.
Další pokrok byl dosažen k odstraňování trosek z horní části třetího bloku, kde se už pracuje na budování krytu potřebného pro instalaci transportního zařízení pro přepravu palivových souborů z bazénu tohoto bloku. U prvního bloku se ověřila možnost odstranění přechodného krytu bez úniku aktivity. Po úspěšných testech se připravuje úplné odstranění krytu v lednu 2015 a zahájení odstraňování trosek původní horní části budovy u tohoto bloku s pomocí těžké techniky. Po instalaci nového krytu a potřebných jeřábů se pak začne vyklízet bazén i tohoto bloku. Důležité kroky se podařily i v oblasti poznávání stavu kontejnmentů zničených bloků. Zde se našla řada konkrétních netěsností, které bude potřeba ucpat, aby bylo možné vyplnit kontejnment vodou a začít s odstraňováním zničených aktivních zón. Pokročila i dekontaminace prostor uvnitř bloků, aby zde mohly intenzivněji pracovat i lidé.
Při rekonstrukci zasažených oblastí se podařilo otevřít silniční spojení mezi jižní a severní části otevřených oblastí přes zakázanou oblast. Zároveň se v zakázané oblasti otevřely dvě části, jde o část města Tamura a část vesnice Kawauchi. Jde o začátek ukrajování zakázané oblasti, které bude mnohem intenzivnější v roce 2015. Kritické jsou přitom hlavně obnovení infrastruktury a pracovních příležitostí. Problém je i to, že mladí lidé, kteří si v době evakuace zvykli na život ve městech, se již často nechtějí do vesnických oblastí vracet. Řada zdravotních a epidemiologických studií, které se provádějí, ukazují, že dopady radiace na zdraví obyvatel budou zanedbatelné. Hlavní negativní dopady jsou tak soustředěny v psychické a sociální oblasti. A právě zde je potřeba zaměřit pozornost. Vývoj ve Fukušimě sledujeme už několik let podrobně v cyklu na Oslovi, jeho poslední část je zde.
Rozvoj jaderné energetiky naopak intenzivně pokračuje v Jižní Koreji
Na rozdíl od Japonska, Jižní Korea nadále jadernou energetiku intenzivně rozvíjí. V roce 2014 se povolil opětný restart dvojice reaktorů Shin Kori 1 a 2 a prvního bloku elektrárny Shin Wolsong. Tam se musely vyměnit kabely, které měly padělanou certifikaci. Stejné práce musely proběhnout u bloku Shin Wolsong 2. Po jejich dokončení se v listopadu 2014 zavezlo palivo do reaktoru tohoto bloku a přikročilo se k jeho uvádění do komerčního provozu. Stejně jako u bloku Shin Wolsong 1 se jedná o tlakovodní typ II. genergace OPR-1000 s výkonem 1050 MWe. Budovat se začal v roce 2008. I s neplánovaným zdržením jeho postavení trvalo pouhých šest let.
Intenzivně se po výměně kabelů pokračuje v dokončování dvojice bloků Shin Kori 3 a 4. V tomto případě se jedná o korejské tlakovodní reaktory III+ generace typu AP1400. Ty by se měly dokončit v roce 2015 a 2016. Stejné reaktory se staví jako Shin Hanul 1 a 2. V roce 2014 se u prvního bloku podařilo instalovat v kontejnmentu tlakovou nádobu reaktoru a parogenerátory. A nyní je už dokončen z více než 60 %. U druhého bloku budou reaktorová nádoba a parogenerátory instalovány v roce 2015. Dokončení bloků se plánuje v letech 2017 a 2018.
Vláda podpořila výstavbu dalších dvou bloků v elektrárně Shin Kori. O bloků Shin Kori 5 a 6 budou také využity reaktory AP1400. Práce na stavbě již byla zahájena a dokončení bloků se plánuje v letech 2019 a 2020. V listopadu 2014 schválili představitelé Ulchin výstavbu dalších dvou bloků Shin Hanul 3 a 4. I zde půjde o typ AP1400. Jejich výstavba začne nejdříve v roce 2017 a dokončení se čeká v roce 2022. Stavbu úplně nové jaderné elektrárny se dvěma bloky schválilo vedení okresu Yeongdeok. Budování této elektrárny by mělo být zahájeno v roce 2022 a v konečné fázi by mohla mít až čtyři bloky.
Jižní Korea je země s velmi chudou surovinovou základnou a silně zaměřena na průmysl a export. Jaderná energetika by měla řešit její problémy s ekologickou a ekonomickou produkcí energie. V současné době má v provozu 23 reaktorů s výkonem 20,6 GWe, které ji zajišťují téměř třetinu produkce elektřiny. Jižní Korea tak pokračuje v realizaci plánu zajistit z jádra více než 50 % potřeb elektřiny. V roce 2035 by měla mít 33 velkých jaderných reaktorů. To je cesta, kterou se původně chystalo jít i Japonsko.
Bude tak zajímavé sledovat, jak se nyní rozdílné cesty v energetice promítnou v konkurenceschopnosti, ekonomice a životní úrovní těchto států.
A na řadu se dostává i Vietnam
Ve Vietnamu se budování první jaderné elektrárny zpožďuje. Má jít o dva ruské bloky VVER1200 a podle nových plánů se začnou stavět až v letech 2017 nebo 2018 v Phuoc Dinh. Do provozu by pak měly jít v roce 2023. Další elektrárna by měla být Ninh Thuan 2 by měla být postavena s japonskou pomocí, konkrétní typ reaktoru se teprve vybere. Plánuje se stavba zhruba 11 GWe v jaderných zdrojích do roku 2030, které by pokryly více než 10 % potřeb elektřiny.
Indie a Pákistán potřebují nutně nové zdroje
O spuštění prvního bloku Jaderné elektrárny Kudankulam se psalo v minulém přehledu. V červnu 2014 začal tento blok pracovat na plný výkon. Na podzim se objevily problémy s turbínou, které se řešily výměnou některých komponent těmi z turbíny druhého bloku. Technické problémy vedly ke zpoždění, takže do stabilního provozu bude blok uveden v lednu roku 2015. Očekává se také zpoždění v dokončování a spouštění druhého bloku. U něj probíhaly v roce 2014 různé typy testů, které je nutné uskutečnit před zavezením paliva do reaktoru. Je dobré připomenout, že na stavbě této elektrárny se podílela řada českých firem. Jednalo se například o Sigma Group, Arako, Vítkovice Machinery Group, Kabelovna Kabex a další. Dodaly například armatury, čerpadla, kabely a další zařízení za téměř miliardu korun. Například firma Kabelovna Kabex dodala 2,5 tisíce kilometrů kabelu, společnost ARAKO 1,5 tisíc kusů uzavírací a regulační armatury.
V roce 2015 by měla Indie připravit další průlom v oblasti pokrokových reaktorových technologií. Po spuštění řetězové štěpné reakce u ruského rychlého sodíkového reaktoru BN-800 by měl být v roce 2015 uveden do provozu rychlý reaktor chlazený sodíkem v indickém centru Kalpakkam. Chladicí systémy byly naplněny 1750 tunami tekutého sodíku a začala série důležitých testů. Při nich se nejdříve využívají makety palivových článků. Předpokládá se, že štěpná reakce se u něj rozběhne v březnu 2015.
V lednu 2014 byla zahájena stavba prvního bloku elektrárny Gorakhpur zhruba 170 km severozápadně od Dillí. Zde se budují dva indické bloky o výkonu 700 MWe. Jde o těžkovodní tlakový reaktor. Předpokládá se, že první betonáže budou probíhat začátkem roku 2015. Oba bloky by měly být dokončeny v roce 2021. V druhé fázi výstavby této elektrárny by se měla postavit další dvojice těchto reaktorů. Pro předpokládanou novou elektrárnu Mithi Virdi byla navržena šestice bloků AP1000.
Indii se v současné době díky mezinárodní spolupráci a pravidelným dodávkám paliva daří zvyšovat koeficint využití jaderných bloků. V roce 2008 byl pouhých 40 %, v minulém roce byl rekordní, dosáhl 75 %. Indie nutně potřebuje rychle a hodně zvýšit produkci elektřiny, aby k ní zajistila přístup stovkám milionů svých obyvatel, pro které je zatím nedostupná. Aby se toto navýšení dalo provést bez příliš vysokého zvýšení emisí, musí být velká část zajištěna jadernými a obnovitelnými zdroji. Proto Indie předpokládá do roku 2050 zvýšit výkon svých jaderných bloků z dnešních 5,3 GWe na 80 GWe.
V Pákistánu se intenzivně pracuje na elektrárně Chasma, kde se ke dvěma již fungujícím reaktorům staví další dva čínské bloky typu CNP300 s výkonem 340 MWe. U třetího bloku byla horní část kontejnmentu instalována v roce 2013 a u čtvrtého pak v roce 2014. Bloky by měly být uvedeny do komerčního provozu v letech 2016 a 2017.
Výstavba druhého a třetího bloku jaderné elektrárny Karáčí má být zahájena v příštím roce, zatím se zde připravuje staveniště. Stavět by se měly bloky ACP1000. V říjnu 2014 pozastavil projekt soud, ke kterému se obrátili protijaderní aktivisté, kteří napadli způsob projednání vlivu na životní prostředí.
Situace v USA se příliš nemění
Začátkem roku 2014 zasáhly Severní Ameriku velmi silné mrazy. Díky tomu, že se podařilo flotilu jaderných bloků velice dobře připravit, bylo možné dosáhnout rekordy v produkci elektřiny. Ze sta amerických reaktorů bylo v činnosti 97. Také v Kanadě běžely téměř všechny jaderné bloky na plný výkon. I zde se potvrdila schopnost spolehlivého provozu i za velmi náročných podmínek. Důležitou cestou pro zvyšování produkce elektřiny z jádra v USA jsou modernizace bloků umožňující zvýšení jejich výkonu. V letošním roce se plánuje modernizace a vylepšení pěti bloků, které zvýší výkon jaderných zdrojů o 100 MWe. Další důležitou cestou je prodlužování životnosti bloků přes 40 let až k 60 letům. To zatím proběhlo u dvaceti bloků. Jedním z posledních, u kterého se o toto prodloužení požádalo, je blok Fermi 2. Modernizací například prochází reaktor v elektrárně Callaway, u kterého se instaluje nová hlava reaktorové nádoby vyrobená firmou AREVA. Jde o tlakovodní reaktor s výkonem 1215 MWe, který je v provozu od roku 1984. Provozovatel bude žádat také o prodloužení licence, která je zatím do roku 2024, o dalších dvacet let. Postupně, jak flotila amerických jaderných reaktorů stárne, připravují se k tomuto procesu, který zahrnuje velice pečlivé posouzení všech bezpečnostních aspektů, další bloky.
Do finiše se dostává výstavba bloku Watts Bar 2. Výstavba tohoto bloku byla přerušena v roce 1985 a znovu obnovena v roce 2007. V polovině roku byly zahájeny komplexní testy všech zařízení, včetně reaktorové nádoby. Zde jde o hydrostatické testy v studeném stavu. Dokončení reaktoru a jeho příprav k provozu se čeká koncem roku 2015. Jde o tlakovodní reaktor s výkonem 1177 MWe.
Jak už bylo zmiňováno v minulém přehledu, v USA se začaly stavět i úplně nové bloky. Jde o dvojici bloků AP-1000 v elektrárně Vogtle (blok 3 a 4) a v elektrárně VC Summer (blok 2 a 3). V elektrárně Vogtle se v květnu instalovala spodní část kontejnmentu o hmotnosti 900 tun u bloku 4. Bloky by měly být spuštěny v letech 2017 a 2018. U bloků VC Summer dochází ke zpoždění, takže první nově stavěný blok bude dokončen až koncem roku 2018 nebo začátkem roku 2019. A druhý pak o rok později.
V roce 2014 také podepsal Westinghouse a Blue Castle Holdings smlouvu o vybudování dvojice bloků AP1000 v Utahu v elektrárně Green River.
Jižní Amerika
V tomto regionu bylo hlavní událostí roku uvádění do provozu třetího jaderného bloku v Argentině. Jde o reaktor Atucha 2, který doplňuje první blok této elektrárny. Jedná se tlakovodní reaktor chlazený těžkou vodou o výkonu 745 MWe. Výstavba bloku byla přerušena v roce 1994 a k obnovení došlo v roce 2006. V červnu 2014 byl konečně reaktor dokončen a začal proces jeho spouštění. Dne 27. června 2014 dodal do sítě první elektřinu. Stal se dalším reaktorem uvedeným v tomto roce do komerčního provozu. Vyřešil se tak jeden z velice dlouhodobých restů v oblasti dostavby rozestavěných bloků. V blízkosti areálu této elektrárny začala nyní také výstavba malého tlakovodního reaktoru argentinské konstrukce CAREM-25 s výkonem 25 MWe. V září 2014 pak byla podepsána dohoda mezi čínskými a argentinskými firmami o výstavbě bloku Atucha 3. Mělo by jít o kanadský reaktor Candu-6 s výkonem 800 MWe, se kterým má Čína zkušenosti v elektrárně Qinshan.
Závěr
V minulém roce bylo do operačního provozu uvedeno pět bloků. Celá řada bloků je na cestě ke spuštění nebo se už spouštět začala. Pro budoucí rozvoj je také důležité, že dokončování bloků je doplňováno zahajováním nových staveb a počet rozestavěných bloků se téměř nezměnil. Navíc přibývá i počet plánovaných a navrhovaných bloků.
Společnost BP vydala také letos svůj každoroční přehled vývoje energetiky. V něm se předpokládá, že energetické potřeby světa vzrostou mezi lety 2012 až 2050 o 43 %. Růst bude z 95 % lokalizován do rozvojového světa, hlavně do lidnatých států, jako je Čína, Indie nebo Pákistán. Pokud nemá dojít k velmi vysokému nárůstu emisí a spotřeby fosilních paliv, je potřeba, aby využívané spektrum nízkoemisních zdrojů bylo co nejširší. A lidstvo se tak neobejde bez výrazného příspěvku jaderné energie. Například organizace IEA předpokládá v této době vzrůst výkonu jaderných bloků z hodnoty 371 GWe na 578 GWe. Ovšem růst musí být ve skutečnosti vyšší, než dostaneme z rozdílu hodnot. Je totiž potřeba nahradit i odstavované staré bloky. V následujícím čtvrt století bude potřeba odstavit okolo 200 dosluhujících bloků.
Na popsaném zvýšení výkonu se nebude příliš podílet Evropa. Zde bude vlivem spíše protijaderné evropské energetické politiky docházet pouze k nahrazování odstavovaného výkonu. Naopak by na základě inzerovaných energetických politik evropských států mělo dojít k velkému nárůstu obnovitelných zdrojů. Je ovšem otázkou, do jaké míry jsou tyto politiky reálné a zda je příslušné evropské státy ekonomicky unesou a zda si přitom udrží konkurenceschopnost svých výrobků na světových trzích. A hlavně je otázkou, zda se jim bez využívání jádra podaří splnit velmi vysoké cíle ve snižování emisí oxidu uhličitého, ke kterým se hlásí.
Pěkně je to vidět na srovnání energetických společností, které v různé míře využívají různé zdroje. Francouzská EDF, u které dominují jaderné zdroje, produkovala v roce 2009 pouze 135 kg CO2/MWh, což patří mezi nejnižší hodnoty produkce CO2. Naopak německé společnosti RWE, E.ON a EnBW produkovaly postupně v daném roce 792, 241 a 393 kg CO2/MWh. A to v té době provozovaly pořád ještě i jaderné bloky. A také lze situaci dokumentovat na průběhu Energiewende v Německu, která způsobila, že je Německo po Polsku v našem regionu nejsilněji závislé v elektroenergetice na fosilních palivech. A v posledních letech se v něm intenzivně zvyšuje hlavně produkce elektřiny z uhlí, ať už hnědého těženého v Německu, tak dováženého černého. Tato situace se velmi zvýrazní po odstavení dalších jaderných bloků zejména v Bavorsku, kde dosud vyrábí jaderné bloky téměř polovinu elektřiny. Podrobnější rozbor situace ve středoevropském regionu je zde.
Pro intenzivní využití jaderných zdrojů v budoucích letech v evropských státech, kde se plánuje v jejich využívání pokračovat, je důležitá i úspěšnost využívání životnosti stávajících elektráren. Bohužel různé penalizace využití jaderných bloků, vysoké dotace a přednostní přístup na trh s elektřinou u jiných zdrojů, nejistoty v budoucím vývoji trhu i různé úřední a politické obstrukce způsobily, že u některých starších jaderných bloků se přestává uvažovat o jejich modernizaci a prodloužení provozování. Pěkně je to vidět na historii nejstaršího bloku ve Španělsku, kterým je elektrárna Garona. Ta se objevuje v našem přehledu už několik let. Jeden rok se ohlásí její definitivní odstavení a v dalším pak zase úvahy o jejím opětném zprovoznění. Letos zase probíhaly jednání mezi provozovatelem a španělským úřadem pro jadernou bezpečnost o opětném obdržení licence a prodloužení jejího provozování. V září tak zaslal operátor detailní rozbor, co všechno splní před opětným provozováním, a svoji vůli pokračovat ve využívání této elektrárny.
Stejně tak bude důležité co nejvíce využít životnosti starších jaderných bloků i pro Spojené státy. Zde také není možné splnit plány na omezení emisí bez intenzivního využití všech nízkoemeisních zdrojů a tedy i významného podílu jaderných zdrojů. Příkladem, který ukazuje, že tato cesta opravdu vede k cíli, je kanadská provincie Ontario. Tam se podařilo modernizací a efektivním využitím potenciálu životnosti kanadských tlakovodních reaktorů využívajících těžkou vodu CANDU dosáhnout a provozovat téměř bezemisní elektroenergetiku. Snížili se tak významně škodlivé emise a hlavně počet dní se zdravotně závadným znečištěním ovzduší v této provincii. To je zajímavá zkušenost i pro nás. Hlavně v době inverzí, kdy je třeba ostravský region silně postižen emisemi, z nichž část pochází i z českých a polských fosilních zdrojů elektřiny.
Jaderná energie není pochopitelně samospasitelná a je potřeba vždy využívat co nejširší a vhodně zkombinovaný energetický mix, ve kterém se vyskytují jak velké centrální, tak malé decentralizované zdroje. Při jejich kombinování je třeba vycházet z podmínek daného regionu. Také nejlepší kombinaci energetického trhu lze dosáhnou kombinací větších i menších firem. Představa, že efektivní, ekologickou a sociálně dostupnou elektřinu dostaneme zničením velkých energetických společností, která se objevuje často u environmentálních hnutí, má velmi daleko k realitě. Podrobněji je toto téma rozebráno zde.
Jaderné elektrárny však v každém případě mohou být významným příspěvkem pro získávání energie, zatím hlavně pro elektřinu, ale v budoucnu i tepla pro průmyslové procesy. A zdá se, že si to řada států uvědomuje. Stupeň rozestavěnosti různých bloků ve světě ukazuje, že v příštím roce by se jenom v Číně mohlo uvést do provozu okolo deseti nových reaktorů. Zároveň Čína a Jižní Korea ukazují, že je možné stavět bloky sériově a standardně za dobu okolo šesti let. A tyto státy expandují na další rozvíjející se trhy. Lze tak očekávat, že v nejbližších letech bude alespoň v některých oblastech světa probíhat v oblasti jaderné energetiky docela bouřlivý vývoj.
V článku byly využity informace získané ze stránek World Nuclear Association, World Nuclear News, Atominfo, stránek řady dodavatelů jaderných technologií i provozovatelů, časopisu Nuclear Engineering International, přehledu The World Nuclear Industry Status Report (WNISR) a řady dalších zdrojů.
Jednou z hlavních osob stojících za přehledem The World Nuclear Industry Status Report (WNISR) je Mycle Schneider. Tento přehled je velmi zajímavým zdrojem dat, i když v jejich interpretaci se dost lišíme, podrobněji video besedy, kterou jsme spolu měli v minulém roce (viz zde)
Star Catcher připravuje solární vesmírnou energetickou síť
Autor: Stanislav Mihulka (03.08.2024)
Zamyšlení nad cenou silové elektřiny
Autor: Martin Prokš (20.06.2024)
Jaderná energetika v roce 2023 – začíná renesance jádra i v Evropě
Autor: Vladimír Wagner (07.01.2024)
Jižní Korea se vrátila na cestu rozvoje jaderné energetiky
Autor: Vladimír Wagner (12.10.2023)
Máme opravdu stavět velké fotovoltaické a větrné elektrárny?
Autor: Vladimír Wagner (06.06.2023)
Diskuze: