Je neuvěřitelné, že po téměř deseti letech existence tohoto blogu nebyl ještě ani jeden příspěvek věnován podrobnějšímu popisu giganotosaura. Tento obří karcharodontosaurid je přitom nepochybně jedním z nejvíce fascinujících teropodů. V podstatě jej také můžeme považovat za největšího známého „standardního“ teropoda, protože celkově větší Spinosaurus aegyptiacus představoval jakousi zvláštní čtvernohou formu a ekologickou obdobu současných „obojživelných“ krokodýlů (to samé pak nejspíš platilo i o dalším možná větším teropodovi rodu Oxalaia, který byl spinosaurovi blízce příbuzný). Historie objevu giganotosaura sahá do roku 1993, kdy byly jeho fosílie objeveny jistým automechanikem a zároveň amatérským sběratelem fosílií v odlehlých pustinách argentinské Patagonie. Psal se právě 25. červenec onoho roku a zmíněný Rubén Dario Carolini tehdy narazil na částečně zachovanou kostru obrovského teropoda v sedimentech souvrství Candeleros. Ihned pochopil, že má před sebou velmi neobvyklý objev – nejen, že nově objevené fosílie byly obrovské, ale kostra byla do značné míry kompletní. Když paleontologové Rodolfo Coria a Leonardo Salgado oznámili v průběhu dalšího roku objev v médiích, věděli už, že mají k dispozici asi 70 % původní kostry. Dinosaurus byl pak vědecky popsán v periodiku Nature v září 1995. Jeho vědecké jméno Giganotosaurus carolinii (doslova „Velký Caroliniho jižní ještěr“) se stalo novým pojmem nejen pro paleontologické nadšence a vědeckou komunitu. Druhý exemplář sestává pouze z fragmentu spodní čelisti, ale je údajně ještě asi o 8 % větší než holotyp.
Giganotosauři jsou zástupci čeledi karcharodontosauridů, středně velkých až obrovských teropodů, mezi které patří hned několik obřích dravců s délkou přes dvanáct metrů a hmotností v řádu několika tun (Carcharodontosaurus, Mapusaurus, Tyrannotitan, Acrocanthosaurus ). Giganotosauři obývali území současné Argentiny v období cenomanu, asi před 100 – 97 miliony let. Maximální délka tohoto dinosaura je odhadována na 13 – 14 metrů (největší jedinec dosahuje délky kolem 13,2 m) a hmotnost přibližně na 6 až 8 metrických tun (objevují se odhady až na úrovni 14 tun, ty jsou ale nejspíš přehnané). Svými rozměry giganotosauři lehce překonávají i největší jedince druhu Tyrannosaurus rex nebo Carcharodontosaurus saharicus, zaostávají pak mírně pouze za spinosaurem. Také stehenní kost giganotosaura je delší než u tyranosaura (konkrétně u „Sue“), a to v poměru 143 cm proti (přibližně) 133 cm. Maximální délka lebky giganotosaura byla původně odhadována až na fantastických 195 cm (u již zmíněného druhého objeveného exempláře MUCPv-95), dnes je však po revizi snížena asi na 1,6 metru. Lebka je nápadná velkými okny, špičatými a dozadu zahnutými zuby i relativně dlouhou mozkovnou o celkovém objemu 275 cc (podle výlitku mozkovny). Když započítáme výrazné čichové laloky mozku, pak jeho celková délka o 19 % přesahuje délku mozku u příbuzného druhu C. saharicus. Čelisti giganotosaura byly dlouhé, ale relativně úzké a podle propočtů asi třikrát slabší, než u severoamerického tyranosaura. Giganotosauři tak svoji kořist nejspíš pouze trhali, nedokázali například drtit kosti.
Pravděpodobnou kořistí giganotosaurů mohl být titanosaurní sauropod Andesaurus, rebachisauridi Limaysaurus a Nopcsaspondylus i někteří větší iguanodontní ornitopodi. Stejné ekosystémy pak obývali také další ptakopánví dinosauři a teropodi Ekrixinatosaurus (velký abelisaurid o délce až 11 metrů, který mohl představovat jeho potravního konkurenta), dále dromeosaurid Buitreraptor, alvarezsaurid Alnashetri a bazální célurosaur Bicentenaria. Tito menší dravci se snad mohli přiživovat na opuštěné kořisti dominantních predátorů, kterým kraloval nepochybně právě giganotosaurus. Kromě dinosaurů byly v sedimentech daného souvrství objeveny také fosílie raných hadů, želv, žab, ryb a primitivních savců. Potvrzený byl také výskyt ptakoještěrů. Giganotosauři se možná příležitostně sdružovali do smeček, podobně jako jejich příbuzní z rodu Mapusaurus. V tom případě si nejspíš mohli dovolit zaútočit i na největší sauropody, vyskytující se v jejich ekosystémech. Kromě toho se zřejmě dokázali rychle pohybovat. Několik let po popisu dinosaura byla publikována studie (Blanco a Mazzetta, 2001), která přisuzuje těmto obřím teropodům schopnost běhat rychlostí až kolem 50 km/h (tedy 14 m/s – má jít o horní limit, který ještě zajišťuje schopnost udržet při běhu rovnováhu). V tom případě by giganotosaurus představoval skutečného démona počátku svrchní křídy – gigantický teropod o hmotnosti dvou slonů a schopný běžet rychleji než dnešní sprinteři, který se navíc mohl často sdružovat do relativně početných smeček. Nezbývá než s trochou nadsázky souhlasit s bodrým komentářem jakéhosi návštěvníka muzejní expozice*: „Můžeme být rádi, že tyhle potvory už dávno vyhynuly!“
___________________________________________________________________
* V letech 2007 a 2009 se konala výstava koster argentinských dinosaurů z Muzea Egidia Feruglia také v Praze. Zlatým hřebem byl právě obří exponát G. carolinii.
Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Giganotosaurus
Blanco, R. Ernesto; Mazzetta, Gerardo V. (2001). „A new approach to evaluate the cursorial ability of the giant theropod Giganotosaurus carolinii„. Acta Palaeontologica Polonica 46 (2): 193–202.
Calvo, J.O. and Coria, R.A. (1998) „New specimen of Giganotosaurus carolinii (Coria & Salgado, 1995), supports it as the largest theropod ever found.“ Gaia, 15: 117–122. pdf link
Coria, R.A. & Salgado, L. (1995). A new giant carnivorous dinosaur from the Cretaceous of Patagonia. Nature 377: 225-226.
Psáno pro Dinosarusblog a osel.cz
Diskuze:
