Zvětšit obrázek

Romantická, ale nereálná představa o objevu druhé lebky mosasaura v podání Faujase de Saint-Fonda. Faktem však zůstává, že tato obří fosílie byla v lomech u Maastrichtu kolem roku 1770 skutečně objevena. Kredit: G. R. Levillaire (1799), převzato z Wikipedie

Mosasaurus hoffmani je rod obřího dravého mořského příslušníka šupinatých plazů,  žijících v období pozdní svrchní křídy (asi před 70 až 66 miliony let) na území dnešní západní Evropy a Severní Ameriky. V překladu znamená jeho rodové jméno „ještěr od řeky Mázy“, protože právě tam byly objeveny první fosílie tohoto mořského současníka posledních neptačích dinosaurů. Tento první objevený mosasaur dal název celé čeledi různě velkých zástupců mořských predátorů, žijících v období svrchní křídy. Společnými znaky jsou zejména hydrodynamický tvar těla, končetiny proměněné v ploutvím podobný pohybový orgán a obvykle dlouhá, zašpičatělá lebka. Sám Mosasaurus byl zřejmě největším zástupcem celé skupiny, dosahoval totiž délky 15 až 18 metrů a hmotnosti v řádu několika desítek tun. Byl tak ještě větší a mohutnější, než jeho severoameričtí příbuzní Tylosaurus nebo Hainosaurus. Mosasauři se pohybovali za pomoci vlnění svého obřího těla a zejména pak s využitím svého masivního ocasu. Jejich lebka byla robustní a zakončená zašpičatělým rypcem, zuby byly ostře špičaté a vykazovaly kónický tvar. Paleontologové předpokládají, že velcí mosasauři žili zejména v menších hloubkách nedaleko hladiny a lovili zde rozmanitou kořist v podobě ryb, mořských želv, amonitů a snad i menších zástupců vlastní skupiny. Shodou okolností se stal právě mosasaurus prvním velkým druhohorním plazem, objeveným člověkem (ptakoještěři mohli být objeveni ještě o pár let dříve,  svými rozměry však nemohli mosasaurům zdaleka konkurovat). Toto „velké zvíře z Maastrichtu“ skrývaly ohromné holandské podzemní doly s romantickou a ve světle loučí i trochu strašidelnou atmosférou. Paleontologie jako pevně institucionalizovaná věda tehdy vlastně ještě neexistovala  a o pravěkých ekosystémech se prakticky nic nevědělo – dokonce ani to, že vůbec nějaké byly! K zásadnímu objevu totiž došlo již roku 1764, tedy pět let před narozením F. V. Heka (Jiráskova F. L. Věka), Georgese Cuviera (o kterém ještě bude řeč) nebo třeba Napoleona Bonaparta. Do popisu prvního dinosaura tehdy zbývalo ještě rovných šest desetiletí. Od objevu mosasaura tedy letos uplynulo přesně čtvrt tisíciletí.

Zvětšit obrázek

Rytina zobrazující první známou lebku mosasaura, k jejímuž objevu došlo roku 1764. Dnes je stále umístěna v Teylersově muzeu v Haarlemu pod katalogovým označením TM 7424. Převzato z Wikipedie.

Ve zmíněném roce byl objeven fragment fosilní lebky v křídovém lomu pod kopcem zvaným Hora Sv. Petra (Sint-Pietersberg) u holandského města Maastricht (po tomto městě se nyní jmenuje i poslední geologický stupeň křídové periody,  datovaný na 72 – 66 Ma před současností). V roce 1766 nechal zkameněliny vyzvednout jistý důstojník Jean Baptiste Drouin. O osmnáct let později se exemplář dostal do sbírky slavného holandského Teylersova muzea v Haarlemu, a to zásluhou jeho prvního ředitele jménem Martinus van Marum (1750 – 1837). Ten také v roce 1790 publikoval první popis fosílie, ovšem velmi se mýlil – označil výhružně vypadající čelisti za pozůstatky „velké dýchající ryby“ (Pisces cetacei, tedy řečeno dnešní mluvou – velryby). Exemplář je i ve 21. století stále ve sbírkách tohoto muzea, a to pod katalogovým označením TM 7424. Někdy mezi lety 1770 a 1774 byl objeven druhý a podstatně známější jedinec mosasaura. Opět šlo o fragment fosilní lebky velkých rozměrů (délka kolem 1,5 metru), objevený nedaleko města Maastricht. O historických okolnostech nálezu se dozvídáme především z díla francouzského geologa a cestovatele jménem Barthélemy Faujas de Saint-Fond (1741 – 1819), který později doprovázel francouzská vojska s cílem získat tento cenný exemplář pro pařížskou vědu. V roce 1798 píše v prvním svazku svého díla Histoire naturelle de la montagne de Saint-Pierre de Maestricht také o vlastním objevu nálezu. Fosílii objevili jako obvykle místní dělníci, pracující v lomu. Ti již kolem roku 1770 upozornili na zajímavý objev penzionovaného vojenského lékaře Johanna Leonarda Hoffmanna (1710 – 1782). Lékař holandsko-německého původu byl známý svým nadšením pro veškeré geologické i mineralogické zajímavosti. Když tedy spatřil ohromnou lebku, okamžitě zatoužil ji vlastnit a dělníky nadále při vykopávkách řídil on sám. Problém byl v tom, že pozemek, na kterém byl nález učiněn, patřil jistému kanovníkovi jménem Theodorus Joannes Godding (1722 – 1797). Ten okamžitě vznesl právní nárok na cennou fosílii a opravdu ji údajným ovlivněním soudu získal. Následně ji vystavil ve svém domě na úpatí kopce, kde zůstala až do doby tzv. revolučních válek o dvě desetiletí později.

Francouzský geolog a cestovatel Barthelémy Faujas de Saint-Fond (1741 – 1819), který sehrál poněkud kontroverzní roli při „získávání“ cenných fosílií na Francouzi okupovaném nizozemském území. Proslavil se také svým experimentováním s balónovým letectvím. Převzato z Wikipedie.

Když francouzská revoluční armáda, kterou vedl generál Jean-Charles Pichegru (1761 – 1804), oblehla v roce 1794 pevnostní město Maastricht, nebylo záměrem okupantů pouze proniknout do samotného města. Již dva měsíce po jeho dobytí dorazil nám známý geolog Faujas de Saint-Fond spolu s politickým komisařem (représentant du peuple) jménem Augustin-Lucie de Frécine (1751 – 1804). Úkol tohoto muže byl stejnou měrou prostý jako zavrženíhodný – jménem Francie prohledat všechno, co by mohlo mít uměleckou nebo vědeckou hodnotu a odeslat tyto cenné objekty do Paříže (podobně se nicméně chovali třeba Němci v Belgii za první světové války  a příkladů by se našlo ještě více*). Oba Francouzi o lebce dobře věděli, a tak brzy dopřáli Goddingovi „příjemnou“ pozornost v podobě neohlášené návštěvy. Dům s fosílií byl při kanonádě během obléhání ušetřen, jak se ale ukázalo, zbytečně – majitel mezitím stihl fosílii ukrýt kamsi do lesa. Pomohl pak osvědčený recept – Frécine rozhlásil, že dá „šest set lahví skvělého vína“ komukoliv, kdo mu zkamenělinu přinese. Zanedlouho se ohlásila skupina dvanácti granátníků, vláčející sebou těžký vápencový blok. Godding obdržel jistou finanční kompenzaci a musel se podvolit. Ještě v prosinci roku 1794 byla v pořadí druhá objevená lebka mosasaura převezena do Paříže jako válečná kořist a prohlášena národním dědictvím. Dodnes je uložena ve sbírkách tehdy nového Muséum national d’Histoire naturelle (Národního muzea přírodní historie). Ještě před krádeží fosílie se pokoušel o vysvětlení jejího původu sám Hoffmann (považoval ji za pozůstatek krokodýla) i holandský profesor Petrus Camper (v roce 1786 prohlásil, že se jedná o neidentifikovatelnou „zubatou velrybu“). Nicméně jeho syn Adriaan G. Camper roku 1798 na základě nákresů svého otce usoudil, že se jedná o pozůstatky obřího varana. Tento pozoruhodně přesný odhad (mosasauři byli skutečně blízcí příbuzní varanů) potvrdil roku 1808 i francouzský přírodovědec Georges Cuvier. Právě holandský mosasaurus jej výrazně inspiroval k tehdy ještě dosti odvážným teoriím o úplném vyhynutí některých druhů živočichů. Rodové jméno Mosasaurus pak stanovil až roku 1822 britský reverend a přírodovědec William Daniel Conybeare (1787 – 1857) – v té době zbývaly do popisu prvního dinosaura ještě dva roky.

Zvětšit obrázek

Přibližná rekonstrukce vzezření druhu M. hoffmannii. Tento obří mořský predátor patřil do příbuzenstva dnešních ještěrek a varanů. Žil až na samotném konci křídového období a vyhynul spolu s plesiosaury, ptakoještěry a neptačími dinosaury při tzv. K-T události, datované na 66,0 milionů let před současností. Kredit: Nobu Tamura, převzato z Wikipedie.

Je ale příběh druhé objevené lebky mosasaura v tomto podání pravdivý? Dnes se kupodivu zdá, že nikoliv, alespoň ne zcela. Nizozemská historička Peggy Rompenová tvrdí, že příběh o Hoffmannově řízení vykopávek se nezakládá na pravdě. Skutečným vlastníkem byl totiž od počátku kanovník Godding, který určitě nepotřeboval žádný soud, aby mohl s fosílií disponovat. Také informace, že Faujas de Saint-Fond původnímu majiteli zaplatil jakousi kompenzační sumu za odvoz lebky, není pravdivá. Jediným zdrojem všech těchto údajů je totiž právě kniha Faujase de Saint-Fonda, který se zřejmě zpětně snažil tímto způsobem očistit své jméno a legitimovat způsob, jakým byla za pomoci vojenské síly cenná fosílie zcizena. Ať už to bylo jakkoliv, příběh převzali i další vědci a tak není divu, že roku 1829 přiřadil objevitel iguanodona  Gideon A. Mantell (1790 – 1852) tomuto rodu druhové jméno hoffmannii, a to právě na počest domnělého objevitele. Teprve roku 1854 však německý ornitolog a herpetolog Hermann Schlegel (1804 – 1884) jako první vyslovil domněnku, že mosasauři byli vybaveni pádlovitými končetinami, nikoliv kráčivýma nohama, jako současní varani. Mosasaurus je dnes řazen do podčeledi Mosasaurinae a jak už bylo řečeno, je největším a také jedním z posledních zástupců celé rozsáhlé skupiny. Zajímavé je, že na místě původních lomů v okolí holandského Maastrichtu byl v září roku 2012 objeven další obří jedinec mosasaura, který by v kompletním stavu měřil na délku asi 13 metrů. Objevitelem se stal jistý Carlo Brauer, který objevil několik zubů na lopatě svého bagru 10. září předloňského roku. Exemplář nového mosasaura získal přezdívku po svém objeviteli, nazývá se tedy „Carlo“. Na základě stratigrafie lze odhadnout stáří tohoto jedince na 67,83 milionu let. To znamená, že se nejspíš jedná o nejstaršího dosud známého zástupce druhu M. hofmannii, většina dosud objevených exemplářů je zhruba o milion let mladší. Časem bylo také popsáno velké množství druhů rodu Mosasaurus, v současnosti je jich však uznáváno pouze pět. Známe je již dlouho. První exemplář byl objeven před dávnými 250 lety.

* Nemusíme ostatně chodit do nijak vzdáleného období – jen o pár let později okupovala francouzská armáda italskou Veronu a jistý hrabě Gazola zde byl Francouzi donucen vydat svoji nádhernou sbírku eocénních ryb z lokality Monte Bolca pařížskému muzeu.

Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Mosasaurus
http://en.wikipedia.org/wiki/Johann_Leonard_Hoffmann
http://en.wikipedia.org/wiki/Barth%C3%A9lemy_Faujas_de_Saint-Fond
http://oceansofkansas.com/
http://nhmmaastricht.nl/home.html
Buffetaut, E.: A Short History of Vertebrate Paleontology, Kluwer Academic Publishers, 1987
Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Svoboda-Libertas, 1993
Psáno pro DinosaurusBlog a osel.cz