Hodně představ musíme v poslední době měnit. Třeba tu o „lehkých cigaretách“, které jsou údajně méně nebezpečné. Při běžném provozu našich tělesných schránek vzniká hodně jedů a odpadu a k jejich likvidaci máme enzymy cytochromy CYP.  Říká se jim popeláři, naštěstí je moc nezajímá, zda a likvidují naše odpadky, nebo něco, co se do nás zatoulalo nějakým nedopatřením, jako je kouření. Naše těla si na úklid potrpí a proto zmíněných CYP enzymů máme hodně. Nikotin, jak se ukázalo, přispívá k aktivaci enzymů CYP.  Převedeno do praxe to znamená, že svou přítomností nikotin pomáhá buňkám, aby se účinněji zbavovaly karcinogenů obsažených v tabákovém kouři. A to se zase dá interpretovat i tak, že snaha snižovat obsah návykové drogy nikotinu v cigaretách, což se všem jevilo jako činnost záslužná, je v podstatě kontraproduktivní. Kuřákovy jaterní buňky to připravuje o tolik žádoucí aktivaci enzymu chránícího jeho buňky před poškozením DNA. Polopaticky řečeno, takzvané lehké dámské cigaretky s nízkým obsahem nikotinu jsou asi tou nejhorší volbou, protože nikotin nás před rakovinou chrání.

Podobný veletoč v názoru musíme udělat u umělých sladidel.
Zjednodušeně lze říci, že konzumací syntetických sladidel se dobereme intoleranci na glukózu ještě  snadněji, než když se cpeme poctivými laskominami se sacharózou a glukózou. Ti, co v dobré víře uchování si štíhlé linie sladí cukerínem, si budují glukózovou intoleranci a jsou tak na nejlepší cestě skončit s diabetem druhého typu. Podrobněji zde.

Epitelové buňky jsou první obrannou linií před patogeny. Kredit: John Schmidt. Zdroj: Cell Biology textbook

Rozčarování nás čeká i u bionafty. Tentokrát nemáme na mysli strašení ekonomů, kteří tvrdí, že velkoplošné pěstování řepky zdraží rohlíky i řízky. Ani sýčkování polnohospodářů, kteří zase tvrdí, že vysoké zastoupení řepky v osevních postupech nemá s udržitelným rozvojem nic společného. Tentokrát je to varovná zpráva od buněk dýchacích cest a plic. Jejich sliznice jsou vystlány buňkami, které na sebe těsně naléhají a mezibuněčné hmotě mezi sebou nenechávají prakticky žádné místo. Takové tkáni se říká epitelová a jejím buňkám epiteliální. I když vývojově jde o nejstarší typ tkáně, myslet si o ní že zastarala, by bylo chybou. Měla hodně času se vylepšovat a tak je z ní dnes první obranná  linie, která brání virům a bakteriím napadat naše tělesné schránky. To pochopitelně není žádná novinka. Stejně vousatým je i poznatek, že jemné částečky z výfukových plynů nám nesvědčí a že zprvu působí jen dýchací potíže, aby se později převtělily v ty zdravotní, často zhoubné. I to je vlastně delší dobu známo a moc nového se v tom vyzkoumat nedá. Aby vědci mohli něco publikovat, jali se pozorovat, jak na výfukové plyny budou reagovat  epiteliální buňky. Do pokusu vzali různé pohonné hmoty a udělali dobře.  Nejprve nechali „motor běhat“ na standardní naftu (ULSD), pak na zpracovaný řepkový olej kterému se někdy říká bionafta, jindy BioDiesel, případně eko-nafta, zkrátka to, co u pumpy motoristi čerpají u stojanu s nápisem B100 a čemu u nás říkáme MEŘO.  Jako poslední přišla na řadu směs řepkového oleje s naftou v poměru 20:80, v automobilové hantýrce označované jako B20. I když všechny typy pohonných hmot spalovali za stejných standardizovaných podmínek průměrného zatížení motoru, získali výrazně odlišné charakteristiky spalin, jak co do plynů, tak i pevných částeček.

Alexander Larcombe, Telethon Kids Institute

Motor krmený bionaftou z řepkového oleje, v porovnání s ostatními palivy, vyfoukal podstatně více oxidu uhelnatého (CO), oxidu uhličitého (CO₂), oxidu dusičitého (NO₂) i oxidu siřičitého (SO₂). Jediným plusem byla nižší produkce oxidu dusnatého (NO).
Na živé buňky to mělo neblahý vliv, jejich životaschopnost negativně korelovala s množstvím obsaženého oxidu uhelnatého a dusnatého (CO a NO) a to pro pohon, který tak rádi označujeme jako „eko“,  nevěstí nic dobrého. Špatně to pro „bio“ dopadlo i v koncentraci pevných částic, konkrétně těch malých - menších než jeden mikrometr. Ty jsou totiž pro epiteliální buňky těmi nejhoršími. Nejvíc jich produkoval řepkový olej, pomyslné stříbro si odnesla směsná motorová nafta  (B20). Důvodů, proč jsou tato dvě paliva zdravotníky tak haněna, je víc.

Zvětšit obrázek

Respirační epitel průdušnice. Nemá vlastní cévní zásobení, buňky jsou vyživované prostou difúzí. I přes svou primitivnost mají epitelové tkáně velmi dobrou regenerační schopnost a rány se dobře se hojí. Ale jen když jim to neztěžujeme výfukovými plyny. Kredit Charles Daghlian Zdroj: Wikipedia

Menším částečkám se snadněji daří pronikat do buněk a tam dělají větší neplechu, než když ty větší zůstanou „venku“. Čím jsou saze menší, tím jich je víc a mají patřičně větší povrch. Ten oplývá schopností na sebe vázat kde co a bohatě toho ve spalinách využívá.  Bohužel ve prospěch toxických látek. Otravné doteky se pochopitelně buňkám plicních sklípků ani trochu nezamlouvaly a dávaly to najevo zvýšenou apoptózou – dobrovolným odchodem ze života. Ty buňky, co k sebevraždě nenašly dost odvahy, začaly produkovat více interleukinů (dvojku a sedmičku), což zase v imunologické hantýrce znamená nastupující těžký zánět. V případech, kdy motor pohánělo něco, co souviselo s řepkovým olejem (i v případě, že šlo o směs s minerální naftou),  byly hodnoty spalin s možným dopadem na zdraví - horší. Jakoby ani toho ale nebylo dost a tak do třetice menší částečky ukazují svou další špatnou vlastnost.  Ne a ne si někde sednout a ochotně se zapojují jako součást složky zvané aerosol. Ten dýcháme i když čmoudící automobil je už dávno za horama. V případě že řidič tankoval bio, tak ještě dál.

Závěr
Tankováním bionafty vystavujeme sebe i své okolí většímu riziku, než kdybychom nechali vydělat těžaře. Titěrné částečky vyprodukované řepkovým olejem snadněji procházejí filtry, vyvolávají úpornější záněty a přelévající se aerosoly z místa na místo s udržitelností našeho zdraví také moc slučitelné nejsou. Inu, i ty nejzelenější eko-úmysly nemusí být tím, za co se vydávají.

Pramen: Science Network WA