Na počátku byl šokující objev, že „kila navíc“, jež s sebou většina z nás vláčí, obsahují kmenové buňky schopně v laboratorních podmínkách proměny na buňky kosti, svalu nebo chrupavky. Další „pecku“ přineslo oznámení, že se tyhle „tlusté“ buňky mění na buňky podobné nervovým buňkám. Skeptici mohli říkat, že to, co vypadá jako nervová buňka, se ještě nemusí jako nervová buňka chovat. Jejich pochybnosti rozptýlil článek, jenž vyšel 1. června 2004  v Experimental Neurology. V důmyslném koktejlu různých růstových faktorů se mění buňky z tukové tkáně na neurony a glie. Neurony přenášejí nervové vzruchy, tak jak se od nich čeká, a glie se kolem nich vinou a příkladně o ně pečují.

Představy, že nám chirurgové v jedné místnosti odsají „špeky“, v druhé nám vrazí do mozku z nich vypěstované neurony a zbaví nás potíží s Alzheimerovou chorobou jsou samozřejmě jen planým fantazírováním. Ale objev je to jistě zajímavý a významný. Tukové tkáně máme všichni habaděj a určitě by jí nebyl takový nedostatek jako třeba kostní dřeně nebo embryonálních kmenových buněk. Na rozdíl od posledně jmenovaného zdroje navíc nejsou proti odsávání tuku žádné etické výhrady. Navíc se opět potvrzuje, že s nevratností specializace buněk našeho těla to není tak horké, jak se ještě nedávno

Henry Rice  a Kristine Saffordová z Duke University vypěstovali z tukových buněk neurony a glie. Sami jak je vidět „špeku“ moc nemají. Zato neurony jim asi nechybějí. Že by si po večerech prováděli autotransfuzi?