Ptakoještěři, či jinak také pterosauři, jsou jednou z nejvíce fascinujících skupin pravěkých tvorů. Tito nejstarší aktivně létající obratlovci představovali dominantní složku druhohorní avifauny po dobu více než stovky milionů let (dokud je v období svrchní křídy nezačali ze vzdušných ekosystémů vytlačovat opeření dinosauři v podobě tzv. praptáků). Za zmínku stojí i další primát, ptakoještěři totiž představovali zdaleka největší létající tvory všech dob, a to s rozpětím křídel až kolem 12 metrů. Rozšíření této skupiny bylo takřka celosvětové a jejich fosílie byly objeveny i na území Čech. Pterosauři se objevují v období svrchního triasu, před asi 220 miliony let a vymírají spolu s neptačími dinosaury na samotném konci křídy, asi před 66 miliony let. Existovali tedy velmi dlouhou dobu a zanechali po sobě značné množství fosilních pozůstatků – ačkoliv v celkovém objemu méně než dinosauři, negativní roli v jejich zachování totiž hraje křehkost a malé rozměry pterosauřích fosílií. Přesto to byly právě fosílie pterosaurů, které člověk objevil dříve – první zkamenělina ptakoještěra byla známá již více než půlstoletí před vědeckým popisem megalosaura . A jakou že spojitost má naše v nadpisu zmíněná slavná císařovna (vládla v letech 1740 – 1780) a dávní obyvatelé druhohorního nebe? Kupodivu bychom tu jistou pevnou souvislost našli, nikoliv ale přímo vedoucí k této charizmatické a neobvykle plodné panovnici, nýbrž k její druhé dceři, Marii Anně. Zřejmě nejstarší objevený exemplář ptakoještěra totiž před čtvrt tisíciletím patřil právě do její sbírky.
Arcivévodkyně Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (1738 – 1789) byla vysoce inteligentní a společensky angažovaná aristokratka, která se kvůli chronickým zdravotním potížím nikdy neprovdala. Neměla údajně talent na jazyky, zato jevila od dětství zájem o umění a přírodní vědy. Jedním z jejích učitelů byl také učenec a dvorní rada Ignác Antonín Born (1742 – 1791), mimo jiné významný geolog a mineralog. Právě tento muž získal arcivévodkyni pro přírodní vědy. V roce 1757 prodělala tehdy teprve devatenáctiletá Marie Anna těžký zápal plic, který ji vážně ohrožoval na životě (přijala tehdy dokonce poslední pomazání v přítomnosti rodiny). Kromě trvalého postižení páteře se také změnila osobnost mladé šlechtičny. Jedním z projevů této skutečnosti byla také její nezřízená záliba v nerostech a zkamenělinách, jenž následně Marii Annu po dlouhé roky provázela. A právě v roce 1757 začíná také historie vědeckého výzkumu ptakoještěrů.
Někdy mezi tímto rokem a rokem 1779 (kdy byl poprvé vědecky zkoumán) totiž muselo dojít k objevu ptakoještěra druhu Pterodactylus micronyx (dnes Aurorazhdarcho micronyx) v litografických vápencích bavorské svrchní jury. Právě zkamenělina tohoto drobného pterosaura skončila v soukromé sbírce arcivévodkyně a zkoumal ji také zmíněný Born. V průběhu 18. století však panovaly pouze nesprávné představy o vzhledu a ekologii ptakoještěrů – byli považováni za podivné vodní tvory, nejspíš jakési neobvyklé ptáky nebo dokonce bezobratlé korýše ze skupiny desetinožců (dle Borna)! Teprve počátkem 19. století francouzský badatel Georges Cuvier a někteří další paleontologové pochopili, o jaké živočichy se přibližně jednalo a jaká byla jejich anatomie i funkční morfologie.
Druhým adeptem na nejstaršího objeveného ptakoještěra je Pterodactylus antiquus, popsaný italským učencem Cosimou Alessandrem Collinim v roce 1784 (čtyřicet let před megalosaurem!), jehož fosílie však byly objeveny dříve (mezi roky 1767 a 1784). Také tento exemplář pochází ze solnhofenských litografických lokalit a do sbírky „Naturalienkabinett“ v paláci Karla Teodora Falckého v Mannheimu byl přidán kolem roku 1780. Collini jako správce těchto sbírek měl tedy přístup k fosílii takříkajíc z první ruky. Není tedy zcela jisté, který z obou exemplářů byl objeven dříve, pravděpodobně ale vítězí ptakoještěr ze sbírek habsburské arcivévodkyně.
V roce 1871 byla fosílie i zbytek sbírky Marie Anny zakoupena Královskou uherskou univerzitou v Budě a následně Univerzitou v Pešti (od té doby se jí říká „Pester Exemplar“). Ještě dříve, v roce 1856, popsal ptakoještěra německý paleontolog Hermann von Meyer (1801 – 1869), který mu přidělil vědecké jméno Pterodactylus micronyx. V roce 1960 byl „Pester Exemplar“ dočasně nedostupný, ztracený ve sbírkách nově již Univerzity Loránda Eötvöse. Až v roce 1982 byl znovu nalezen a následný objev dospělého jedince i další výzkum znamenal stanovení nového rodového jména – Aurorazhdarcho micronyx. Tento zástupce čeledi Ctenochasmatidae dosahoval rozpětí křídel lehce přes půl metru a vznášel se nad vodami tropické laguny v Bavorsku v době před 150 miliony let. Byl zřejmě vybaven malým hrdelním vakem po vzoru pelikána a živil se nejspíš převážně rybami. Když přehlížel z výšky nad ostrovní krajinou množství dalších ptakoještěrů, „praptáků“ archeopteryxů, různých neptačích dinosaurů a myriády mořských živočichů pod sebou, sotva mohl tušit, že se stane jedním z nejstarších objevených exemplářů druhohorních obratlovců. „Pester Exemplar“ už dnes známe přinejmenším 235 let…
Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Aurorazhdarcho
http://en.wikipedia.org/wiki/Archduchess_Maria_Anna_of_Austria_%281738%E2%80%931789%29
http://en.wikipedia.org/wiki/Ignaz_von_Born
http://en.wikipedia.org/wiki/Pterodactylus
http://sp.lyellcollection.org/content/343/1/277.abstract
http://www.bioone.org/doi/abs/10.2992/007.082.0203
Ösi, A., Prondvai, E., Géczy, B.: The History of Late Jurassic pterosaurs housed in Hungarian collections and the revision of the holotype of Pterodactylus micronyx Meyer 1856 („a Pester Exemplar“), Geological Society London, Special Publications 2010, v. 343, p. 277-286.
Psáno pro DinosaurusBlog a osel.cz
Diskuze:
