Drop velký, slovensky drop fúzatý, je největší evropský pták. Slepice váží jen až 5 kilogramů a kohouti 16 – 21kg. Za starých časů se dropům dařilo i u nás. Dnes už hnízdí jen sporadicky na jižní Moravě. S nástupem mechanizace to s ním ale jde s kopce prakticky všude. Kdybychom ho dnes chtěli chtěli spatřit na vlastní oči, nejblíže to máme do Rakouska, kde si jich něco málo znovu vysadili, větší šance bychom ale měli v nížinách dolního Dunaje. Ale i tak se nám to nejspíš nepoštěstí. Je prakticky němý a tak na sebe neupozorňuje. Navíc je nejplašším evropským ptákem a když se k němu začneme blížit co by chodci, nechá nás přiblížit se na 400 metrů, většinou ale už na vzdálenost půl kilometru od nás, bere roha. Snad kdybychom si najali traktor, ten je ochoten si připustit k tělu i na 250 metrů.
Nejrozumnější termín je v dubnu, hlavně v ranních a večerních hodinách. Tehdy se kohouti na tokaništích předvádějí a při svém namlouvacím tanci se na sekundy, někdy až minutu, mění v méně pozorné naparující se bílé péřové koule. Bůh ví jak slepice poznají kdy a kam mají na představení přijít. Dlouho na něm nesetrvávají, sotva očíhnou plac, vyberou si, spáří se a odcházejí, aby si někde daleko odtud vyhrabaly hnízdní jamku. Kohouti mají varlata těsně vedle ledvin, jsou malá, jen v době rozmnožování se mnohonásobně zvětšují. Chámovody vedou do kloaky. Dropi, jako většině ptáků chybí penis a kopulují přitisknutím okrajů kloak. Slepice snáší pouze dvě až tři vejce a zpočátku matka kuřata musí krmit. Rostou ale jako z vody a v pěti týdnech již létají.
Španělští ornitologové o dropímu namlouvání zjistili další zajímavé podrobnosti.
U kohoutího tokání, při němž samec svým partnerkám ukazuje ty nejintimnější partie, zjistili určitý smysl. Tým Juana Carlose Alonso, ze španělského Národního muzea přírodních věd (CSIC) zaujalo, že ptáci, ale jen někdy, konzumují brouky majky. Jsou to velcí brouci. Až dva centimetry a tak by se zdálo, že jsou lákavým a vydatným soustem pro zahnání hladu. Jenže o obou druzích z čeledi majkovití (Berberomeloe majalis a Physomeloe corallifer), je známo, že se jim všichni ptáci vyhýbají jako čert kříži. Vyměšují totiž narůžovělou tekutinu s obsahem vysoce odpudivého a jedovatého kantaridinu. Dropům to ale, jak jak se zdá, moc nevadí. Teda hlavně pokud jde o kohouty a zvláště před a v době toku.
.jpg){kind=link}
Jako první autor studie je uvedena Carolina Bravo. Všeobecně bývá nepsaným zvykem, že první autor publikace je prvním proto, že na ní odvedl největší kus práce. Takže nejspíš to byla ona co se honila za čerstvými ptačími hovňousky a dbala na to, aby se z nich nic při sběru a čas skladování, neztratilo. Během dvou let se jí podařilo popsat 112 igelitových pytlíčků a stala se v této činnosti tak sběhlou, že bezpečně poznala, zda jde o exkrement samičky či samečka. V laborce pak i s odstupem času se dalo zjistit, jak si který jedinec na čem pochutnával. Chitinové zbytky broučích exoskeletů, hlavně hlavičky a krovky si i na konci své cesty uchovají svou identitu. Netýká se to jen jedovatých majek, ale sebrané pleskance vydávaly svědectví i o dalších chodech na nichž příroda podávala sarančata, mravence, ploštice, nosatce, vrubouny, potemníky,... Z dešifrovaného jídelníčku vědci získali obrázek o rozdílu v chuti jednotlivých pohlaví. Konzumaci majek jim začala zapadat do něčeho, co nazvali samoléčbou.
Účinek majčího kantaridinu ani moc složitě testovat nemuseli. Již z dřívějška o něm věděli, že v jeho přítomnosti hlavní původci infekcí, jakými jsou Escherichia coli, Staphylococcus aureus, S. lentus, Bacillus sp, Clostridium sp,Kocuria sp. se necítí ani trochu dobře. A že i malá koncentrace této látky zatočí i s parazitárními kokcidiemi a červíky správně nazývanými hlísti.
Jenže ani v případech, kdy dropi mohli sezobat majek co jim hrdlo ráčí, nepřeháněli to s nimi. A jen velcí ptáci si dovolili tři brouky najednou. A to bylo správné. Ani oni totiž nejsou k tomuto jedu odolní, jeho chuť jim je odporná a větší dávku by nejspíš nepřežili. Naznačují to koncentrace kantaridinu v ledvinách a játrech, zjišťované při pitvách ptáků.
Proč ptáci takové riziko podstupují? Vědci si myslí, že zvířata si vypěstovala schopnost samoléčby a brouky „berou“ podobně, jako my prášky. A to jak při infekcích, tak i preventivně. Rozhodně si ale dropi požíráním majek neřeší svou nutriční potřebu. Jde o gastrointestinální problémy a činí to obě pohlaví. Nejspíš proto, že jak v případě zmíněných bakterií, tak i parazitů, lze původce přenést sexuálně a špinavý zadek je dobrým znakem takového onemocnění. Proto samice před svou volbou, okukuje s takovým zájmem pozadí uchazečů o styk. Není to kvůli kloace. Zajímají se o to, zda její okolí je patřičně čisté. Tím vyvíjejí na samce tak silný selekční tlak, že kohouti jdou v konzumaci samoléčby jedovatými brouky až na hranu rizika otravy. Něžnější pohlaví kvůli předání svých sobeckých genů tolik riskovat nemusí.
Kohouti mají okolo kloaky jemné světlé načechrané peří. Ovšem jen pokud jsou zdraví a nemají průjem. Bílá barva je slušným indikátorem zdraví. Kromě bakteriálního průjmu by na něm šlo snadno zjistit, zda sexu chtivému kohoutovi ze zadku netrčí nějaký ten hlíst či jiný červík. Učeně řečeno je samčí exhibicionismus vlastně férovým mechanismem, který se podílí na procesu pohlavního výběru. Křepčení kohoutů ani zdaleka není tím, za co jsme ho považovali - ukázkou schopností koordinovat své pohyby a odhalováním tělesných proporcí a zdatnosti. Je vyjádřením péče o hygienu, něčím jako lejstro stvrzující partnerce bezinfekčnost a že sex zůstane bez nechtěných vedlejších následků.
Bílé peří dropů na choulostivých místech je tak vlastně obdobou dlouhých ocasů pávů. I na těch mají zásluhu samice. Nejspíš se jim zpočátku zamlouvalo, že nositel dlouhého chvostu musel být šikulkou, když i s takovým hendikepem byl schopen vyzrát na predátory a přežít. Jenže móda trvá už dlouho a tak dlouhý ocas, jak ho mají pávi dnes, s prokazováním něčeho pro život potřebného už nemá nic společného. Už jde jen o módní záležitost. Podobně nejspíš i dropím samičkám sněhobílý zadeček partnera učaroval. A dává to smysl. Může jít dokonce i o jakýsi důkaz celkové odolnosti organismu, spojený s konzumací velkých porcí májek. Něco na způsob „silného ani velká dávka jedu neporazí“. Jak daleko dojde hra rozehraná samicemi ochotnými podržet jen těm kohoutům, kteří se cpou majkami a předvádí své sněhobílé spodní prádlo, tak na to si budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
Video: Projekt Drop velký 2014, Rakousko. Raab: Großtrappe bei der Balz www.grosstrappe.at
Literatura: Carolina Bravo, Luis Miguel Bautista, Mario García-Paris, Guillermo Blanco and Juan Carlos Alonso. Males of a strongly polygynous species consume more poisonous food than females, PLOS ONE. DOI: 10.1371/journal.pone.0111057
Diskuze:
