V jihozápadním Turecku, 80 kilometrů jihozápadně od města Antalya, u rozvalin antického města Olympos, je místo zvané Yanartaş, neboli „hořící skála“. Na ploše více než 5 tisíc metrů čtverečních tady na mnoha místech neustále plápolají tak asi půlmetrové plameny, které vycházejí přímo ze skály. Není to zrovna chvilková záležitost, podle všeho tady hoří přinejmenším 2 500 let. Ve starověku se zde rozkládala Lýkie, země s velmi bohatou a bouřlivou historií. Její obyvatelé hořící skálu nepochybně znali a velmi příhodně tady vybudovali chrám božského kováře Héfaista, jehož ruiny se dodnes nacházejí přímo pod místem s plameny. V dnešní době tudy prochází Lýkijská stezka, populární 509 kilometrů dlouhá, značená turistická trasa a hořící skála je jednou z jejích luxusních atrakcí.
Kredit: US National Library of Medicine.
Místo obdivované dobrodružněji naladěnými turisty se nejspíš už dávno nesmazatelně zapsalo do literární historie lidstva. Zdejší plameny totiž zřejmě inspirovaly slavného antického pohádkáře Homéra ke zmínce o obludě Chiméře, kterou učinil ve svém eposu Iliadě. Fantaskní Chiméra, dcera stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy napůl hada, která měla zepředu podobu lva, ve prostřed divoké kozy a zezadu draka, přičemž její tři tlamy mohutně chrlily oheň, měla žít právě v Lýkii. Plinius Starší už v antice dospěl k názoru, že Homérova Chiméra bezprostředně souvisí s hořící skálou u lýkijského Olympu. Plinius Starší nebyl žádný hlupák a tohle se vyloženě nabízelo.
Proč vlastně na hořící skále Yanartaş hoří? Zdejší plameny pohánějí výrony plynu. Podle všeho jsou sezónně proměnlivé, během zimy tady hoří víc, což prý u výronů plynu zase není tak neobvyklé. Pokud jde o složení plynu, je to hlavně metan (cca 87 procent). Společně s ním je ve výronech i vodík (7,5 až 11 procent), dusík (2 až 4,9 procent), směs lehkých alkanů (cca 0,57 procenta), špetka oxidu uhličitého (0,01 až 0,07 procenta) a stopové množství helia. Na první pohled je jasné, že klíčovou roli hraje metan.
Kde se tady ale metan vzal? Podle odborníků není biologického původu. Jenže s nebiologickým metanem je problém. Yanartaş je každopádně nejmohutnějším známým vývěrem nebiologického metanu, který jsme kdy na souši objevili. Tyto emise ale nemají vulkanický původ a až doteď jsme si mysleli, že nebiologický metan může vznikat jenom za daleko vyšších teplot, než jaké panují na hořící skále Yanartaş. Takže to byla docela pěkná geologická záhada.
Zajímavé řešení antické hádanky teď nabídli Giuseppe Etiope z italského Národního institutu geofyziky a vulkanologie v Římě a Artur Ionescu z Univerzity Babes-Bolyaie v rumunské Kluži. Podle nich má ve věčných ohních hořící skály prsty vzácný kovový prvek ruthenium (Ru). Obsahují ho totiž vyvřelé horniny v hořící skále a podle Etiopeho s Ionescem funguje jako katalyzátor vzniku metanu hydrogenací oxidu uhličitého. Vědci to vyzkoušeli v laboratoři a vyrobili si metan při teplotách pod 100 stupňů Celsia, což odpovídám teplotám na hořící skále Yanartaş. Zvídavý přírodovedec Plinius Starší by to jistě velice ocenil.
Etiope a Ionescu spustili pořádné zemětřesení v našich představách o chování metanu. Michael Whitica z kanadské Univerzity ve Victorii naznačil, že jsme nejspíš notně podcenili možnosti abiotického vzniku metanu. Zdá se, že metan může vznikat bez přítomnosti života při mnohem nižších teplotách, než jsme se domnívali. Pro exobiology, kteří pátrají po stopách cizího života, to není úplně příjemná zpráva. Na druhou stranu teď ale podle Etiopeho můžeme objevit nové zdroje metanu, o nichž jsme netušili, že existují.
Video: Eternal Fire of Chimera, Turkey. Kredit: GadiTun Beinginawe.
Video: Chimaera: Yanartaş eternal fires. Kredit: MsMuccalla.
Literatura
NewScientist 16. 10. 2014, Geofluids online 18. 9. 2014, Wikipedia (Yanartaş, Chimera – mythology).
Diskuze:
