Ebola se vřítila do západní Afriky a drtí ji ve svých krvavých spárech. Jejímu vítěznému tažení lemovanému spoustou mrtvol do značné míry napomáhají reakce místních lidí, kteří se tváří v tvář smrtelnému děsu mnohdy nechovají tak, jak od nich očekávají vystresované úřady a zoufale bojující zdravotníci. Podle medicínské antropoložky Sharon Abramowitzové z Floridské univerzity v Gainesville by přitom vhodný přístup k místním lidem a organizacím mohl běsnění eboly v západní Africe značně omezit. Abramowitzová to jako odbornice na situaci v Libérii prohlásila na setkání pořádaném Georgetownskou univerzitou ve Washingtonu, D. C.
Kredit: University of Florida.
Jak by podle ní mohli antropologové konkrétně pomoci? Abramowitzová považuje za životně důležité při snahách o zamezení šíření smrtelného viru co nejlépe oslovit a zapojit místní lidi. V současné době leží mezi národními vládami a zdravotníky na jedné straně a spoustou místních lidí na straně druhé ohromná propast nedůvěry, ve které se potápí značná část úsilí věnovaného boji proti strašidelné epidemii. Místní sabotují snahy o izolaci nemocných a někdy dokonce kvůli strachu o život a zmateným pověrám útočí na zdravotníky. Přitom je prý v afrických zemích ohromný potenciál a v minulosti se ukázalo, že místní lidi lze velmi motivovat a nasměrovat proti takovým závažným chorobám, jako je například všudypřítomná malárie. V Africe se také v některých případech podařilo dosáhnout vyšší míry očkování, než třeba v USA.
Je fakt, že v afrických zemích není nijak zvlášť kvalitní základní lékařská péče, že pro běžné pacienty moc nefungují pohotovosti anebo lékařské ordinace. Na ebolu se ale běžné medicínské postupy nedají moc dobře využít. Je tu velký prostor pro improvizaci a testování rozmanitých alternativních mechanismů, jako když nedávno Sierra Leone vyhlásila třídenní zákaz vycházení a mezi lidi poslala zdravotníky, aby pátrali po nemocných s ebolou. Je to poměrně brutální zásah do lidských práv, ale ebola, jak známo, také nepostupuje nijak zvlášť eticky.
Když konvenční medicínské postupy selhávají, tak se mezi lidmi objevují nové, někdy dost bizarní praktiky, které antropologové mohou nadšeně sledovat a také pomáhají lékařům a úředníkům se v nich orientovat. V postižených oblastech se například vzmáhá černý trh s krví přeživších pacientů, které se přisuzují nadpřirozené schopnosti.
Objevují se ale i mnohé další, méně riskantní postupy. Na ebolu se adaptuje celá společnost a ve snaze zmírnit strašlivé riziko rychle mění zažité zvyky.
Namísto klasického podání ruky se lidé v Sieře Leone zdraví ťuknutím loktů. Je to už sice starší záležitost a například v roce 2006 během epidemie ptačí chřipky tenhle pozdrav propagovala Světová zdravotnická organizace (WHO), v Sieře Leone se z toho ale stala věc života a smrti. V některých oblastech se objevily vyhlášky, podle nichž si lidé před každou veřejnou budovou musí mýt ruce v dezinfekci – při vstupu i při odchodu. Africká banka Ecobank zase zavedla pravidlo, podle něhož smí být během otevírací doby uvnitř budovy vždy jen pět zákazníků. Podle Abramowitzové teď prožíváme poměrně hororový experiment se smrtící epidemií ve velkých městských centrech. Kromě děsu a nočních můr bychom se také ale měli poučit a být co nejlépe připraveni na podobný scénář, i když není příliš reálný. Situace v rozvinutých zemích s kvalitní a široce zajištěnou lékařskou péčí je úplně jiná, pro ebolu naštěstí nepříznivá.
Video: CDC monitoring 40 people possibly exposed to Ebola patient. Kredit: Reuters.
Video: Ebola Virus Outbreak 2014: Dying at the Hospital Door. Kredit: The New York Times.
Literatura
Nature News 3. 10. 2014, Wikipedia (Elbow bump).
Diskuze:
