Skromné a na severní obloze zcela nevýrazné souhvězdí Honících psů (Canes Venatici) ukrývá hvězdný systém DG Canum Venaticorum. Ve vzdálenosti pouhých 26 světlených let ho tvoří dva nepříliš jasní červení trpaslíci, oba dva odpovídající zhruba třetině hmotnosti a velikosti Slunce. Obíhají se asi ve trojnásobku vzdálenosti Země od Slunce. Je to sice docela elegantní hvězdná soustava v blízkém vesmíru, zatím nás ale nijak zvlášť nezaujala. Teď se to změnilo.
Kosmická observatoř Swift totiž 23. dubna letošního roku v soustavě DG Canum Venaticorum zachytila naprosto mimořádnou hvězdnou supererupci. Do širokoúhlého detektoru záblesků BAT (Burst Alert Telescope) zabušila sprška rentgenového záření. BAT rychle spočítal pozici zdroje a upozornil pozemské astronomy. Během pár minut tahle sprška přehlušila normální záření soustavy DG Canum Venaticorum na všech vlnových délkách dohromady.
Vyděšení operátoři programu Swift najednou sledovali nejsilnější, nejžhavější a také nejdelší hvězdnou erupci všech dob. Už jenom první zachycená erupce předčila doposud nejsilnější erupci naše Slunce desettisíckrát. Vzhledem k těsné blízkosti červených trpaslíků DG Canum Venaticorum není jasné, který ze dvojice vysoptil. Ať už to ale byl ten anebo ten, jisté je, že nezřízeným způsobem řádil dva týdny. Vědci si přitom mysleli, že nejmohutnější hvězdné erupce červených trpaslíků netrvají déle než den. Zdá se, že velmi podcenili jejich schopnosti.
Podle naměřených údajů dosáhla teplota v srdci supererupce 200 milionů stupňů Celsia, čili podstatně víc, než kolik je v nitru našeho Slunce. Asi netřeba příliš zdůrazňovat, jak by dopadla naše modrá planeta, kdyby se přimotala k něčemu takovému. Můžeme jen tiše doufat, že Slunce podobnými záchvaty netrpí. Naštěstí je to solidní, poklidná hvězda, která má bouřlivé mládí dávno za sebou. Červení trpaslíci DG Canum Venaticorum jsou vlastně rozpustilá a velmi čile rotující hvězdná mláďata, jejichž stáří odhadujeme na pouhých 30 milionů let. Nepamatují ani neptačí dinosaury.
Astrofyzik Stephen Drake z Goddardova kosmického střediska NASA prezentoval supererupci na srpnovém setkání astrofyziky vysokých energií Americké astronomické společnosti. Když jsme podle Drakea ohodnotili doposud největší zachycenou sluneční erupci z listopadu 2003 vzhledem k její intenzitě jako událost X 45, tak bychom úvodní supererupci DG Canum Venaticorum museli klasifikovat jako X 100 000 nebo tak nějak. Tři hodiny po prvním záblesku následoval druhý, srovnatelné intenzity. Teleskop Swift pak po dalších 11 dní zaznamenával série slabších záblesků, asi jako když se chvěje země po velkém zemětřesení.
Jak je možné, že vcelku nenápadný červený trpaslík nadělá takovou paseku? Klíčová je prý jeho rotace. Naše líné Slunce se otočí kolem své osy jednou za měsíc, zběsilý trpaslík ze soustavy DG Canum Venaticorum za méně než den. Rychlá rotace víří jeho mohutnými magnetickými poli a podle všeho občas odpálí neuvěřitelnou hvězdnou erupci. Vliv může mít i uspořádání těsné dvojhvězdy a další věci. Věřme nicméně, že je to největší trik, na který se soustava DG Canum Venaticorum zmůže a že není schopná odpálit něco ještě šílenějšího směrem k nám. 26 světelných let je najednou až nechutně malá vzdálenost.
Video: Swift Catches Mega Flares from a Mini Star. Kredit: NASA Goddard.
Literatura
NASA"s Goddard Space Flight Center News 30. 9. 2014, Wikipedia (Canes Venatici, Swift Gamma-Ray Burst Mission).
Diskuze:
50 sv. let je hranice přežití Země po "nově&q
Jaroslav Mrázek,2014-10-03 13:42:51
Kolik je to po supernově ? Jak hluboko pod zem bychom museli ? Děkuji ! :-)
Vzdálenosti
Martin Plec,2014-10-03 21:29:05
V této souvislosti mě napadá, jak špatně si je člověk schopen představit obludné vesmírné vzdálenosti a mohutnost různých vesmírných událostí a fyzikálních sil. Následující příklad jsem viděl v nějakém dokumentu o kosmu.
Kdybychom Slunce zmenšili na velikost zrnka prachu o průměru 0.1 mm, tak by nejbližší hvězda byla ve vzdálenosti téměř 6 km. Vesmír je tedy téměř naprosté vakuum, a hmota (ať už normální, temná nebo jiná) se může zdát jen velmi okrajovým jevem, který za jiných okolností zcela ignorujeme. Jenže vesmírné síly jsou obrovské, a tak i kilometry vzdálená zrna prachu spolu silově interagují. A tak třeba 20 světelných let vzdálená nova, která by se promítla na zrnko prachu ve vzdálenosti skoro 30 km (např. Praha - Beroun), by nás přesto, jak píšete, mohla ohrozit. Zrnko prachu!
Parádní přirovnání
Vojtěch Kocián,2014-10-04 12:52:12
Doplnil bych, že průměr Mléčné dráhy by pak byl více než desetkrát větší než průměr Země. Jak by pak vypadaly hvězdy v galaxii shrnuté na jednu hromadu, popisuje Randall Munroe zde http://what-if.xkcd.com/83/ (předpokládá trochu větší zrnka, ale ani tak to není moc velká kopa). Jeho porovnání výbuchu supernovy s výbuchem fúzní bomby už se však trochu ztrácí ve velkých číslech: http://what-if.xkcd.com/73/
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
