Americký biolog Robert Sapolsky ze Stanfordovy university dělí svůj čas mezi „zelenou“ biologii, které se věnuje v keňské savaně, a biologii „bílou“ v molekulárně biologické a endokrinologické laboratoři své alma mater. Když mu zbude čas, píše nádherné eseje a populárně vědecké knihy. Možná se v nich dočteme i o jeho posledních výzkumech zveřejněných ve vědeckém časopise PLoS Biology. Jde o příběh bezmála thrillerový.   Jeho počátky spadají do první poloviny osmdesátých let 20. století, kdy Sapolsky  studoval  v okolí turistické základny v keňské rezervaci Masai Mara hned několik paviáních tlup. Jednu z nich si označil jako „Lesní“, protože se na noc uchylovala do korun stromů. Druhou tlupu pojmenoval „Smetištní“, protože se její členové živili odpadky z velkého smetiště.

Všechno začalo celkem nenápadně. Se sílícím turistickým ruchem se rozrostlo i  smetiště a paviání „somráci“ už ho nedokázali uhlídat. Některým členům Lesní tlupy se tak otevřela šance přechodu na somrácký životní styl. Paběrkování odpadků ale zvládli jen nejagresivnější samci, kteří obstáli ve rvačkách s domácími samci ze Smetištní tlupy.

Idylka skončila  v roce 1983, když se na smetišti  řízením osudu ocitlo hovězí nakažené tuberkulózou. Tuberkulóza se přehnala Smetištní tlupou a podlehli jí i všichni agresivní samci z Lesní tlupy. V Lesní tlupě prudce klesl celkový počet samců a ti, co zůstali, byli mírumilovní pacifisté. Z původních vztahů v tlupě nezůstal kámen na kameni. Sapolsky se proto v dalších letech věnoval pozorování paviánů z tlup nepostižených tuberkulózou. Lesní tlupu navštívil až v roce 1996 a čekal, že je tam vše opět při starém. Mírumilovní troubové měli být dávno v paviáním nebi a jejich místo měli zaujmout mladí rváči. Sapolsky nepředpokládal, že by mládež převzala zvyky staré generace. U paviánů opouštějí  mladí samci po dosažení puberty rodnou tlupu a připojují se k cizím skupinám paviánů. V roce 1996 už proto tvořili populaci dospělých samců v Lesní tlupě výhradně přistěhovalci z cizích agresivních skupin.

Stalo se však přesně to, s čím Sapolsky nepočítal. Lesní tlupa si udržela pacifistické zvyky. Například se tu prakticky nevyskytoval jinak běžný zvyk vysoce postavených samců pronásledovat níže postavené příslušníky společenství (ten se ostatně neomezuje jen na společenstva paviánů – kdo má trochu choleričtějšího šéfa, ví o čem mluvím). Analýzy  krve odebrané uspaným zvířatům Lesní tlupy navíc dokazují, že její příslušníci nesou mnohem menší stresovou zátěž.

Sapolsky měl z Lesní tlupy zamotanou hlavu. Musela do ní přijít řada agresivních mladých samců, ale všichni se zjevně propadli pacifismu. Jak je to možné?  Zřejmě za to mohou samice.Ve většině tlup si samice nově příchozího mladého samce nevšímají, protože nevědí, jestli na dobře míněný pokus o kontakt nezareaguje kousancem. V Lesní tlupě je to jinak. Samice se tu naučily na příchozího samce „sehrát přesilovku“ a od počátku o něj kolektivně velmi intenzivně pečují.  Právě tím jej zřejmě „zkrotí“. Samci to nemůže být nepříjemné, protože přestup do nové tlupy je pro něj zřejmě nejděsivějším životním zážitkem. Samec hýčkaný „dámskou suitou“ přijme mírumilovný životní styl tlupy.

Lesní tlupa prosperuje. Bez stresové zátěže provázející agresivní střety  jsou opice zdravější.  V tradičně agresivních tlupách trpí paviáni tak silným stresem, že jim hrozí „civilizační“ choroby, jako je cukrovka, vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, poruchy imunity nebo narušená plodnost.

Sapolsky pátrá po náznacích šíření pacifismu z Lesní tlupy do dalších paviáních společenstev. Mohlo by k němu dojít po příchodu dvou či více pacifistických mladých samců do jiné tlupy. Díky vzájemné toleranci a spolupráci by získali oproti domácím nevraživým a vzájemně soupeřícím samcům významnou výhodu a nakonec by snad zvládli zavést v tlupě pacifistické poměry. Stejně pravděpodobný je ale i návrat agresivity do Lesní tlupy. Možná by k tomu stačil příchod skupiny mladých agresivních samců, které by samice nestačily zpacifikovat.

Robert Sapolsky (vlevo) se věnuje studiu života paviánů. Nedávno publikoval pozoruhodnou stať o pacifistických paviánech. Je to poučné čtení. Vyplývá z něj, že společnost, která se mezi sebou nerve, netrpí tolika civilizačními chorobami.

Agrese mezi příslušníky tlupy s sebou nese obrovskou stresovou zátěž.

Vzájemná péče je tajemstvím udržení pacifismu mezi paviány.

Zvyk prohánět každého, kdo je trochu slabší, není vlastní jen lidské smečce.

Filosofování v koruně akácie: „Rvát se nebo se nervat, to jest oč tu běží.“