Jak se říká, přátele si vybíráme, na rozdíl od příbuzných. Jako bychom si zcela svobodně mohli vybrat, s kým se budeme družit, sdílet zážitky a protloukat se světem, v dobrém i ve zlém. Jenomže se také říká, že ti nejlepší přátelé jsou jako rodina. Čímž se do hlubokých úvah o přátelství už poněkud zamotáváme. Nicméně, nedávno se v PNAS objevila zajímavá výzkumná studie, která přátelství odhaluje v pozoruhodných souvislostech.
Spáchali ji společně evoluční biolog Nicholas Christakis z Yale a medicínský genetik James Fowler z Kalifornské univerzity v San Diegu. Tito pánové se pustili do analýzy lidských genomů, která zahrnovala 1,5 mil. markerů genetických variací a čerpala ze slavného souboru dat Framinghamské studie srdce (Framingham Heart Study). Pro Christakise s Fowlerem to byl největší dostupný soubor dat, který obsahuje detailní genetické informace a zároveň údaje o tom, kdo se s kým přátelí.
Badatelé nakonec zpracovali 1 932 osob, přičemž statisticky porovnávali genetickou příbuznost dvojic blízce nepříbuzných přátel se dvojicemi blízce nepříbuzných lidí, kteří se neznali. Z přátel vyloučili kromě blízkých příbuzných i rodinné příslušníky. Jedinou věcí, v níž se porovnávané dvojice lišily, byl právě sociální vztah členů dvojice. Christakis a Fowler se také dušují, že jejich výsledky ve větší míře neovlivnila tendence lidí hledat si přátele s podobným etnickým zázemím. Framinghamská data tvoří z valné míry lidé evropského původu.
Výsledky výzkumu jsou vážně zajímavé. Občas se najde někdo s úchylným vkusem, ale ve velkém souboru dat se to ztratí. A velký soubor dat z Framinghamské studie srdce říká, že přátelé jsou si překvapivě, až tak trochu skandálně příbuzní. Aniž by to o sobě tušili. To je samozřejmě pořádná pecka, která opět zpochybňuje naši takzvanou svobodnou vůli. Ano, hledáme si zcela svobodně … své vzdálené příbuzné.
Nejde samozřejmě o nijak pronikavá čísla, která by každého hned usadila. Framingham má jistě své zvláštnosti a vůbec, podobné studie je vždycky lepší brát tak trochu s nadhledem. Ale i tak stojí za pozornost. Jak jsou si tedy přátelé vlastně příbuzní? Podle Christakise a Fowlera jsou si přátelé v průměru příbuzní jako bratranci či sestřenice ze čtvrtého kolena. Čili jako kdyby měli společné pra-pra-pra prarodiče. Přeloženo do sekvence DNA to prý dělá asi tak jedno procento sdílených genů. Christakis vtipkuje, že jedno procento by dejme tomu právníky asi moc neoslnilo. Jenže pro genetiky to není tak málo. Když se nad tím zamyslíme, tak je nanejvýš pozoruhodné, že genetici teď mohou předpovědět, kdo se bude s kým přátelit. Zhruba tak na úrovni, na jaké teď předpovídají, že dotyčného člověka postihne obezita anebo schizofrenie. Máme tu nové, příjemně třaskavé téma pro bioetiky, aby se nám v létě nenudili.
Pokud jde o konkrétní geny, jsou si prý přátelé nejpodobnější v genech souvisejících s čichem. Naopak nejméně podobní jsou si v genech imunity. Na první pohled to zní velmi srozumitelně, nebudu se přece kamarádit s někým, kdo mi zapáchá. To se týká i čichu i rozdílné imunity, která se navíc hodí kvůli omezení šíření patogenů mezi přáteli. Geny, které sdílejí přátelé, také podle všeho podstupují rychlejší evoluci. Podle Christakise a Fowlera je naše sociální prostředí samo o sobě intenzivním evolučním faktorem. Prozradíte svým přátelům, že jste si vlastně příbuzní?
The Power of Friends in Big Data - James H. Fowler - Design at Large Lecture Series.
http://www.youtube.com/watch?v=tpTIMFO1NS0
TEDxSanDiego 2011 - James Fowler - TED Social Connections
http://www.youtube.com/watch?v=aClqygLQd3Q
TEDxSanDiego - James Fowler - Back to the Village
http://www.youtube.com/watch?v=MZAmkIp8aI4
Literatura
US San Diego News Center 14. 7. 2014, PNAS online 10. 7. 2014, Wikipedia (Framingham Heart Study).
Diskuze:
