Není nad správně projevenou paniku
Celý příběh začal v roce 1965 sérií novinových článků o nebezpečí okamžité smrti Niagarských vodopádů z pera Cliffa Spilera. Svoje články podložil pozorováním pádů obrovských balvanů z hrany vodopádů do řečiště Niagary. Tyto články doputovaly až k Earlu Brydgesovi, senátorovi za stát New York, kterému se podařilo přesvědčit Kongres, aby založil komisi na prostudování tohoto problému. Tou dobou už ostatně běžela poměrně úspěšně panikářská kampaň „Zachraňte Americké vodopády“. Mezinárodní společná komise (International Joint Commission) bádala a bádala a v roce 1967 bylo na základě výstupů této komise rozhodnuto vysušit Niagarské vodopády a prozkoumat celou věc přímo.
Projektu se ujala armáda. Vojenští inženýři z USACE ve spolupráci s Konstrukční společností Alberta Elii (Albert Elia Construction Company) začali s přehrazováním řeky 9. června 1969 a za pouhé tři dny byla hráz postavena. 180 metrů dlouhá a okolo 3 metrů vysoká hráz odklonila vody z americké části do vodopádů Horseshoe na kanadské straně. Na dlouhých šest měsíců tak vodopády vyschly. Vojáci i civilní vědci se ihned pustili do zkoumání dna Niagary. První co tam našli, byly bohužel pozůstatky ženy, kterou viděli svědci skočit do řeky 11. června. Zatímco skoro 28000 tun kamene a zeminy držely vodu dále od americké části, na dně řeky čile probíhal geologický výzkum, vrtalo se do země a zkoumaly se vzorky, jádra vrtů. Začalo se ve velkém stylu, na dno řeky byla prokopána cesta a najely tam jeřáby, které odklízely obří balvany pro výzkum paty vodopádu. A pak se vrtalo jako o život. Pro geology to byly hotové Vánoce za peníze daňových poplatníků. Nakonec si na své přišla i platící veřejnost, které bylo povoleno se projít po dně vyschlé Niagary. A výsledek? Vodopády jsou v pořádku, můžete zase pustit vodu. Ostatně, i kdyby nebyly, nebylo by v silách ani tehdejší, ani dnešní technologie je zachránit.
Nebylo to poprvé, co Niagára vyschla
V roce 1966 bylo díky regulaci odtoku na přehradě International Water Control Dam snížen průtok z obvyklých 300 krychlových metrů za sekundu na necelých 60 krychlových metrů. Díky tomu bylo možné za velmi nízké vodní hladiny prozkoumat dno řeky, pořídit letecké snímky a zjistit předběžné podmínky pro práce v roce 1969. Ale hlavním cílem této operace bylo umožnit vyčištění dna řeky od kmenů stromů a dalších trosek, stejně jako odtažení pontonu, který byl v řece zakotven v roce 1959. Průtok byl omezen po dobu šesti hodin.
Ale úplně poprvé, kam lidská paměť sahá, vyschla Niagara 30. března roku 1848. Tehdy byli obyvatelé probuzeni ze spánku absencí obvyklého řevu vodopádu. Mlýny, pily a továrny na řece se zastavily a v nastalém tichu se procházeli odvážlivci po dně řeky. Okolí přepadla nefalšovaná panika z konce světa. Pořádaly se bohoslužby, hledaly se příčiny. Je potřeba si uvědomit, že v tomto roce byl telegraf ještě velmi mladý vynález a nejspolehlivější a nejrychlejší způsob sdílení zpráv byla vlaková pošta. Díky ní se po čase zjistilo, že prudký vítr vytvořil na jezeře Erie, odkud řeka Niagara vytéká, hráz z ker a ledové tříště, která zastavila tok řeky. Po opadnutí paniky využili místní čas k tomu, aby odstřelili nebezpečné kameny, které ohrožovaly lodní dopravu, tedy především vyhlídkové plavby. Ledová bariéra praskla po necelých 40 hodinách a od té doby až do roku 1969 se možnost pozorovat říční dno Niagary nenaskytla.
Niagara Falls v plné parádě
Literatura:
http://www.wired.com/2010/03/0330niagara-falls-stops/
http://www.niagarafrontier.com/dewater.html
International Water Control Dam http://en.wikipedia.org/wiki/Sir_Adam_Beck_Hydroelectric_Generating_Stations
USACE: http://en.wikipedia.org/wiki/USACE
Diskuze:
