Tvarovalo naše tváře násilí?

Leccos tomu nasvědčuje. Australopitékům jako na potvoru nejvíc zesílily ty kosti, které nejčastěji praskají po úderu pěstí.

Zvětšit obrázek

Chceš pěstí? Kredit: Walking with Dinosaurs/ BBC.

Příroda nás vybavila pozoruhodnými tvářemi, v nichž se zračí nezměrná hloubka mysli, věčný svár emocí a kaleidoskop výrazů. Tedy zračí se tam, když pomineme divoce probdělé víkendové noci, po nichž by nás ani Matka Příroda nepoznala. Kde se ale lidská tvář vlastně vzala? Jaké síly ji tvarovaly během evoluce naší vývojové linie?

Zvětšit obrázek

David Carrier. Kredit: Nadja Schilling, University of Utah.

Biolog David Carrier a lékař Mike Morgan, oba z Univerzity v Utahu nedávno přišli s opravdu údernou Hypotézou ochranného zesílení lebky (Protective Buttressing Hypothesis). Domnívají se, že tváře v lidské historii, obzvláště tváře našich předchůdců australopitéků, vytvarovaly rvačky mezi samci, kteří v našem rodu nejdou nikdy pro pořádnou ránu do obličeje daleko. Jejich studie, publikovaná v časopisu Biological Reviews, se tak stala vyzývatelkou dlouho převládající představy o původu mužné tváře australopitéků v chroupání ořechů a podobně nepoddajné výživy.

Zvětšit obrázek

Michael Morgan. Kredit: University of Utah.

Podle Carriera s Morganem mají australopitéci vlastnosti, které můžeme považovat za vylepšení pro rvačku. Ze tvaru ruky australopitéka je patrné, že ji mohl sevřít v pěst, aby s ní mohl pořádně praštit do soukmenovce. Mlácení usnadňovalo i uspořádání svalů a kostry celé ruky. Pokud by ruku australopitéků skutečně tvaroval přírodní výběr ve prospěch rvaček, pak prý lze očekávat, že tvář protivníka bude velmi atraktivním terčem pro rány během souboje. Přírodní výběr by měl tudíž tvarovat i tvář, aby byla ve rvačkách lépe chráněna před fatálním zásahem.

Zvětšit obrázek

Evoluce odolnější lebky.
Kredit: University of Utah.

Badatelé vycházeli z toho, že ve dnešních rvačkách holými rukama je právě obličej často primárním cílem úderů. Přitom si všimli, že lebeční kosti, které trpí nejvyšším počtem zlomenin ve rvačkách, jsou zrovna ty, které u australopitéků nejvíc zesílily. Aby toho nebylo málo, v těch stejných kostech se nejvíc liší samci a samice, jak u australopitéků, tak i u lidí. Podstatné prý je hlavně to, že se zmíněné změny ve tváří objevují současně s vývojem pěsti.

Zvětšit obrázek

Ušlechtilý divoch zachycen ve scéně slavného obrazu "The Death of General Wolfe" (1771) Benjamina Westa. Kredit: volně dostupné.

Carrier s Morganem propagují evoluci lidské linie jako evoluci rváčů už delší dobu. Dohady o lidských sklonech k násilí se přitom táhnou přinejmenším k romantickému blouznění o ušlechtilém divochovi (noble savage), který straší v úvahách o podstatě lidství dodnes. Dávní předkové se podle těchto představ oddávali lásce, filozofování a ochraně panenské přírody a násilné ničemy z nás udělala až neblahá civilizace. Skutečný svět, fungování takzvaně přírodních etnik a koneckonců i sklony našich nejbližších příbuzných šimpanzů ovšem dávají za pravdu Carrierovi s Morganem. Násilí určitě nebylo jediné, které mělo prsty ve tvarování našeho obličeje, protože pohlavní výběr nikdy nespí, ale nápad to vůbec není špatný. Chlapi se rvou pořád a můžeme se vsadit, že to za australopitéků nebylo o moc lepší.

V I D E O