Zvětšit obrázek

Máme náboženské instinkty z prehistorických dob?

Náboženství si můžeme definovat jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Takové pojetí je vlastní jak judaismu, tak křesťanství i islámu, buddhismu, hinduismus a nejspíš i těm dalším. Náboženství jsou ve všech lidských společnostech. I moderní doba přináší různá hnutí, jež se odkazují na kulty minulosti a snaží se praktikovat jejich náboženské obřady a žít tak, jak žili jejich vyznavači před mnoha lety, tak nějak v souladu s přírodou. Na náboženství nejspíš něco je, když nás to k němu tak táhne.

Zvětšit obrázek

Hinduistický svátek. (Kredit: Paul Raj, Wikipedia)

Všudypřítomnost a podobnost všech náboženství z různých míst na planetě se asi podařilo vysvětlit  Stevu Kellymu. Psycholog z University of Strathclyde razí teorii, že náboženství souvisí s lidskými duševní procesy, které nám v pravěku umožňovaly přežít. Se svou představou vystoupil 22. května letošního roku v Glasgow. Jeho přednáška u veřejnosti vzbudila velký ohlas i emoce.
Podle něj nejstarší formy náboženství souvisely s naší představou o světě ovlivňovaném mocnými, posvátnými sílami, které je záhodno respektovat. Není prý důležité zda prvopočátky budeme nálepkovat a říkat jim dynamismus, démonismus či jinak. Podstatné je, že jsou s námi od samého počátku lidství. Kelly to vysvětluje charakteristikou naší psychiky. Vrozenou tendencí si  myslet, že když se něco stane, že to není jen tak, samo od sebe, ale že za tím je vliv „něčeho“, co si představujeme jako něco „živého“. Kořeny  mají sahat až do pradávné minulosti.

Zvětšit obrázek

Mniši tibetského buddhismu v Bódhgaja Indie. (Kredit: Bodh Gaya, Wikipedia)

Celkem logicky Kelly argumentuje tím, že pro naše prapředky bylo účelnější u řady jevů předpokládat, že třeba  takové šustění v potemnělém křoví nebo praskání větviček za bezměsíčné noci, jsou dílem něčeho živého, než si to spojovat se závanem větru. Vymyšlené představy, byly z hlediska přežití cennou devizou. Kdo si nějakého „institucionálního zástupce“ ve své mysli pro takové případy vytvořil, získal větší šanci dožít se vyššího věku a zplodit více potomků. To, že se povahové rysy a způsob uvažování dědí, o tom už dnes pochybuje jen málo kdo. Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu. Je tedy logické, že geny nápomocné k takovému způsobu uvažování (vytváření si institucionálních zástupců) se v populaci rychle šířily. Jistou logiku to má i v další věci. Na tak vybavené jedince nebyly kladeny nijak zvlášť velké nároky, co se chápání  podstaty věcí týče. To bylo nejspíš také důležité, protože, že v počátcích lidství si o našem intelektu netřeba dělat velké iluze. I to byl důvod, kvůli kterému nám takový zástupce byl ku prospěchu a z dnešního pohledu u tehdejší lidské populace muselo jít v tomto směru, jak genetici rádi říkají, o tvrdou selekci.

Zvětšit obrázek

Anglikánské procesí ve Walsinghamu. (Kredit: Wikipedia)

Je tu ale i empatie
Druhým rysem, který měl napomoci „zadrátování“ náboženství v našich mozcích,  je vnímání ostatních. I když kmenové spolužití mělo v pravěku nesporné výhody, stejně jako dnes, ani tehdy nebylo snadné, aby každý s každým vycházel. Pochopit jednání a chování toho druhého, vyžaduje vyznat se v jeho myšlenkách a představách. Podle teorie duševních stavů (angl. theory of mind, někdy též mind reading) neboli teorie vysvětlující podstatu lidského myšlení, máme všichni do jisté míry snahu předpokládat, že ten druhý má nějaké důvody, které ho vedou k tomu, že se chová tak, jak se chová. Že ví, co dělá a proč to provádí. Dokonce i dnes , pokud nám tato schopnost chybí, hovoří lékaři o vývojové poruše - autismu. 

Zvětšit obrázek

Některá z náboženství (celkem jich mělo vzniknout asi dvacet tisíc), mají své symboly. (Kredit: Ratomir Wilkowski, Wikipedia)

Skotský výzkumník má pro nás další příklad k úvaze. Máme si představit, že žijeme v jeskyni  a v některém zapadlejším koutu spadne kamínek. Naše „zástupná instituce“ nám napoví, že to způsobil „někdo“, nějaký neviditelný tvor, duch,... Taková představa  vzápětí nastolila otázku, proč by se měl plížit kolem? Nabízí se empatické logické vysvětlení - také to děláme, když chceme zjistit zda proti sobě máme někoho dobrého či zlého, také nejdříve nějakou dobu pozorujeme, co činí.

Kelly nám k úvaze předkládá jeden příklad za druhým. I takový výbuch sopky v době, kdy nám geologické poměry nic neříkaly, zástupná instituce připsala takovou událost někomu, kdo měl nadlidské schopnosti. Horší bylo domyslet, proč takovou zkázu někdo vykonal. Tehdy se nám nejspíš zdálo logické vysvětlovat si to trestem, za to, že jsme nejednali v souladu s přáním oné mocné bytosti.

Zvětšit obrázek

Sigmun Freud: „Náboženství je kolektivní neuróza, respektive funkce individuální psychiky, jež produkuje bohy, kteří mají za úkol těšit a uspokojovat dětinské touhy dospělého.“ „ (Kredit: Ferdinand Schmutzer)

 
Duchové a bozi
Uvedené příklady jsou pochopitelně zjednodušením, ale jistou představu, čím se naše myšlení  řídilo a co stálo u zrodu víry v bohy, bůžky, duchy a jiné nadpřirozené bytosti, dávat mohou. Podle Kellyho si naši předkové vyvodili závěry z událostí, které jim do sebe nějak zapadaly a které jim spolu s instinkty pomáhaly přežít. Proto je v našich myslích víra tak pevně zadrátovaná. I poznatky  psychologů jdou jeho představám na ruku. Vede je k tomu chování malých dětí. Záhy totiž velmi dobře chápou biologické i fyzikální zákonitosti. Uvědomují si, že dvě pevná tělesa s sebou neprocházejí, že kůň nemá uvnitř převody a brzdu,... Vše, co vybočuje z tohoto intuitivního chování věcí, si snáze zapamatují. Nelogično a nepřirozeno pomáhá vložit myšlenku trvale do paměti. Proto prý mnoho náboženských příběhů obsahuje pojmy, které se zdají porušovat intuici. Příkladem může být chůze člověka po vodě, nebo hořící keř, který mluví,... Příběhy odporující logice se úspěšně šíří a odolávají zapomnění.

Zvětšit obrázek

Psycholog a religionista Dr. Steve Kelly, University of Strathclyde, Glasgow, Scotland (Kredit: International Medical University)

Proč je ve světě kvůli přednáškám mladého Skota tolik vzruchu? Nejspíš proto, že je o jeho přednášky velký zájem a to jak u laické veřejnosti, tak ze strany představitelů lékařských fakult. Pro nás může být zajímavý tím, že se ztotožňuje a rád operuje, s definicí  náboženství Moraváka s rodným jménem Sigismund Šlomo Freud. Ať už si uděláme na Skota Kellyho názor jakýkoliv, logiku jeho úvahám upřít nelze. A za pravdu mu dávají i čísla. Na zemi během posledních 6000 let existovalo více než 20 000 náboženství. Pokud jsou jeho úvahy o kořenech náboženství v našem způsobu myšlení správné, potom to neznamená nic jiného, než že víra je vedlejším produktem mentálních procesů založených na omylu a poháněných omylem. Jak ale nedávný výzkum v USA zjistil, ne všichni se s uznáním vlivu evoluce na náš živočišný druh ztotožňují. Protestantští pastoři, kteří na formování veřejného mínění také mají výrazný vliv, v naprosté většině teorii evoluce odmítají. Na otázku, zda „věří, že Bůh použil evoluci ke stvoření lidí?“ Jich 73 %  odpovědělo zamítavě. 74 % jich věří, že Adam a Eva byli první dva lidé stvoření Bohem. K čemu se veřejnost nakonec přikloní, bude nejspíš také v souladu s Kellyho učením – bude to záležet na „síle“ našich genů.   

Pramen: The Conversation