Rozdíl mezi šílencem a géniem je ve vědě někdy skutečně velmi nezřetelný. Pokud někdo tvrdil, že mitochondriální dědičnost může potomkovi předávat i otec, tak byl žhavým kandidátem pro zásah personálu slavného filmového psychiatra doktora Chocholouška. V dědičnosti dědičné informace mitochondrií jsme měli zcela jasno. Potomkům ji předává jen matka ve vajíčku. Těch pár otcovských mitochondrií, které vnese do vajíčka při oplození spermie, je rychle zničeno a na tvorbě mitochondrií  potomstva se nepodílejí. Díky tomu jsme mohli z rozmanitosti mitochondriální dědičnosti současného lidstva odvodit, že moderní lidstvo povstalo po přeslici z lidí obývajících před 250 tisíci roky východ Afriky. Do obecného povědomí vešla fiktivní pramáti lidstva jako „mitochondriální Eva“. Díky tomu mohl také britský genetik Bryan Sykes vyjít se „sedmerem dcer Eviných“ – tedy hypotetickými ženami, od nichž lze odvodit původ současné evropské populace.  Od pátku minulého týdne by se však musel doktor Chocholoušek omlouvat všem hospitalizovaným genetikům proslulou větou: „Tento politováníhodný omyl se stane jednou za deset let !“

Už v roce 2002 byla publikována studie, v které jeden tým dokázal, že pacient trpící svalovou dystrofií zdědil poškozený gen s mitochondriemi od otce a nikoli od matky. Postižený hoch měl ve svalech 90% otcových defektních mitochondrií!

Nyní se ukázalo, že pokud jsou spolu v jedné buňce mitochondrie otce a matky, chovají se jako chromozomy a vyměňují si mezi sebou jednotlivé části. Odborně se tomu říká rekombinace. Vědci prověřili 450 výtisků mitochondriální DNA a našli mezi nimi 33 „hybridů“  - tedy mitochondriální DNA obsahující úseky jak z molekul otce tak i matky.

Pokud se vám právě zrychlil tep na nebezpečnou hodnotu 200 tepů za minutu, pak se v klidu vydýchejte. Zatím není tak zle, abychom museli vytrhávat z učebnic kapitoly o dědičnosti mitochondriální DNA. Pozorovaná rekombinace se týká jen nesmírně vzácných případů, kdy se mitochondrie otce po oplození vajíčka  prosadí mezi mitochondrie vznikajícího zárodku. Navíc se rekombinace mitochondriální DNA omezuje jen na svaly a nepodařilo se ji prokázat v pohlavních buňkách. Nepřipadá proto do úvahy, aby se „hybridní“ DNA mitochondrií dědila na další pokolení. Díky tomu nemusíme své představy o evoluci člověka a dalších živočichů odvozených z pomalých změn v dědičné informaci mitochondrií. Samozřejmě musíme dodat – zatím. Kdo ví, co přinesou vědecké časopisy už příští týden? Mitochondriální Eva tedy přežila i tento karambol a Sykes může i nadále oblbovat veřejnost komerčně motivovanými vizemi „sedmi dcer Eviných“.

Zajímalo by mě, jestli Sykes v některé ze svých četných budoucích knih vezme objev mitochondriální rekombinace na zřetel. Tento profesor genetiky z Oxfordu totiž zatím nezaznamenal ani to, že spermie do vajíčka nějaké mitochondrie vnáší a ve svých knihách se drží tradovaného nesmyslu, že se bičík s mitochondriemi do vajíčka vůbec nedostane. Možná je to tak trochu satisfakce pro naše vysokoškolské pedagogy, na které se někdy díváme hodně kriticky v domnění, že  „venku“ jsou páni profesoři vzorem dokonalosti.

V mitochondriích se dějí věci, které představují výjimku ze všeho, co jsme dosud brali jako nezpochybnitelný fakt. Naštěstí se ale totální zemětřesení v našich představách o mitochondriální dědičnosti nekoná – zatím.  

Jak vidět, oxfordský profesor Bryan Sykes si z této zprávy sice „na zadek nekecnul“, ale moc mu nechybělo.