Chromozom Y se, jak známo, dědí pouze z otce na syna. Má–li jedinec v 10. koleni 2048 předků, chromozom Y získal od toho jediného, který se nachází v otcovské linii. Jeho celková genetická výbava je ovšem pestrou směsí všech 2048 jedinců. Pokud dojde k mutaci na chromozomu Y, přenáší se vesele na syny, syny synů (pokud existují) a tak dále. Dnes jsou vědci schopni popsat různé mutace na chromozomu Y, které se vyskytují u lidí po celém světě. Existuje seznam všech známých mutací lidského chromozomu Y a jejich uspořádání do vývojového stromu. Tento strom mutací chromozomu Y je pod dohledem organizace  Y Chromosome Consortium (http://yyc.biosci.arizona.edu). Na obrázku 1 je znázorněno rozložení jednotlivých větví pro různé národy celého světa. Pod mapkou je vidět větvení stromu a rozdělení větví do skupin – takzvaných haplotypů. Kmen stromu představuje našeho společného předka. Podle počtu mutací se odhaduje, že tento předek žil před asi 100 000 lety. Tehdy pravděpodobně žila pouze malá skupina lidí velikosti tlupy a z ní pocházejí všichni současní muži na světě.

Na podobném principu je možné sestavit i strom pro mitochondriální DNA, která se dědí pouze od matky (vyjma . Vzniklý mtDNA strom má kmen starší – odhaduje se na 230 000 let.

Díky popsaným vlastnostem stromu chromozomů Y, lze sestavit přibližný scénář migrace pravěkých obyvatel. Tento scénář lze rekonstruovat i na základě mitochondriální DNA a výsledky obou jsou v hrubých rysech ve vzájemné shodě. Ovšem analýza chromozomů Y je jednodušší a navíc mužská populace má při migracích větší tendenci zcela nahradit tu předchozí, a proto jsou následky migrací v mužském chromozomu Y mnohem čitelnější.

(Pro snazší orientaci v následujícím textu bude lepší mít po ruce přiložené obrázky :-)

Jak už bylo řečeno, původní prapředek žil asi před 100 000 tisíci lety, bylo to v  Africe (možná někde ve východní části). V Africe se proto nachází  ty nejstarší větve stromu. Dnes se těžko odhaduje, jak se v nejstarších dobách vyvíjela lidská populace. Mohlo zde existovat více větví mutačních linií a jejich nositelé vymřeli. Během desítek tisíc let jistě docházelo k mnoha etnickým přesunům. Do dneška se dochovaly dvě části africké mutační linie: M91 a M60 (odvozená od M42). M60 se dnes nachází nejvíce na východě střední Afriky, M91 spíše na západě a jihu.

Mnohem lépe se rekonstruuje pohyb etnik mimo Afriku. Jedná se totiž o větší a složitější území a doba, po kterou se zde člověk pohybuje, není ve srovnání s Afrikou tak velká.

Nastává otázka, kdo a kdy jako první opustil Afriku. První velká migrační vlna prošla pravděpodobně jižním spojem Afriky a arabského poloostrova a pokračovala podél pobřeží dále na východ. Celá událost se odehrávala někdy před 50-60 tisíci lety. Tito první mimoafričtí lidé byli nositelé mutace M216 a jako lovci a sběrači byli velmi mobilní. Brzy se tedy dostali až do východní Asie a postupovali dále indonéským souostrovím až do Austrálie. Tam dorazili někdy před 50 000 lety. V těchto dobách byla hladina moře kvůli mocnému pevninskému zalednění nižší asi o 120 metrů, ale ani to nestačilo na suchozemské spojení Indočíny a Austrálie. Je tedy evidentní, že tehdejší lidé si již museli umět poradit s překonáváním větších vzdáleností po moři. Brzy po této migraci následovala z Afriky další, tentokrát to byli nositelé mutační linie M174. Ti postupovali také na východ, směrem do Asie, ovšem volili severnější cestu a brzy se dostali až do Číny a jihovýchodní Sibiře (byli zřejmě lépe přizpůsobeni chladnějšímu počasí). Někteří vědci se domnívají, že obě vlny opustily Afriku společně. Proti tomu ovšem hovoří fakt, že v Austrálii se nachází pouze mutace M216, zatímco v Tibetu a na ostrově Hokaidó (poslední útočiště prvních obyvatel Asie) se vyskytuje převážně mutace M174 s asi 15 procentní příměsí M216. Tomu by spíše odpovídal scénář, kdy druhá migrační vlna M174 cestou do střední Asie do sebe nabrala trochu předchozí M216.

Z archeologie jsou však známy nálezy druhu Homo sapiens sapiens z přední Asie starší než oněch 60 tisíc let. Mohlo se jednat o nějakou předchozí migrační vlnu, jejíž nositelé později vymřeli nebo byli vyhubeni. Ovšem na Sardinii byl identifikován jeden vzorek (1 z 25 vzorků), který patřil do mutační linie M60. To bylo vysvětleno pozdějším přísunem afrického obyvatelstva v antické době. V tom případě by se něco podobného dalo očekávat spíše v Itálii nebo v Řecku a ne ve velice izolované Sardinii. Podobné překvapení se objevilo i v Pákistánu, kde jsou popsány dva případy linie M60. Tam už je podobné „antické“ vysvětlení ještě hůře stravitelné a dá se tedy předpokládat, že úplně první vlna pravěkých lidí, která směřovala do Asie patřila ke skupině M60 a objevila se možná již před 80 000 lety. Obecně se však za první prokázanou migrační vlnu považuje M216 a M174.

Zhruba před 40 000 lety dochází k mírnému oteplení Země, ledovce začínají ustupovat a nastává doba nestálého, ale teplejšího klimatu. To možná pomohlo k nástupu nového migračního proudu z Afriky do Asie. Tentokrát se jedná o typ M89 odvozený od M168. Ten získává převahu v celé přední Asii a rozšiřuje se dále na východ, kde se z něj vyvíjí další mutační linie M9. Ta se šíří dále na východ, zatímco M89 zůstává v přední Asii a možná jako první proniká do Evropy. Dodnes se v Evropské populaci zachovalo pouze 0,2% M89, ovšem ženské mtDNA linie U5, která se je spojována s M89, zůstalo v Evropě celých 7%.

Další události mimo Afriku se odehrávaly zcela v režii následníků linie M89. Ti téměř smazávají původní obyvatele Asie, typy M174 a M216 se ve větším množství zachovaly pouze ve vysokých horách (Tibeťané) nebo na odlehlých ostrovech (Ainové na Hokaidu). Zřejmě někde v Uzbekistánu, se z M9 vyděluje M45, jejíž větev M3 jako první proniká Sibiří do Ameriky (asi před 30 000 lety). Další větev M173 odpojená od M45 proniká před 30 000 lety kazašskými stepmi do Evropy a smazává předchozí M98. (Další vývoj v Evropě na http://www.osel.cz/index.php?clanek=708 ).

Na blízkém východě se prosazuje další následník M89 – M170.

Jsme v době zhruba před 20 000 lety, možná někde v Mandžusku vzniká z M9 typicky čínská mutace M214, která později zcela zaplňuje celý jihovýchod Asie. M9 se dostává až na novou Guineu a do Austrálie. Na Nové Guinei dává vzniknout unikátnímu typu M4. Spekuluje se, že právě tato migrační vlna přinesla do Austrálie psa dinga.

Jak se zdá, v Americe se tou dobou šíří pouze a jedině skupina M3, to se příliš nelíbí antropologům, kteří ve vykopávkách pozůstatků pradávných Američanů nacházejí mnohem větší morfologickou variabilitu, než jaká tu panuje dnes. Je tedy možné, že do Ameriky pronikaly i jiné skupiny (spekuluje se hlavně o M216, kvůli antropologické podobnosti japonských Ainů a ostatcích záhadného Kennewického muže). Tyto jiné skupiny evidentně buď musely vymřít, a nebo byly vyhubeny, aniž by po sobě zanechaly genetický odkaz u nám známých indiánů.

Mezi 20 a 10 000 tisíci lety došlo k vrcholu doby ledové. Počet lidí výrazně poklesl a pokud dochází k nějakým migracím, je to většinou ústup na jih za teplem. (Na tom zřejmě nejvíce vytěžila větev M214, která se výrazně prosazuje na jih od svého vzniku).

S ústupem poslední doby ledové začíná nová éra lidstva. Do Ameriky brzy proniká skupina z linie M173 (ti se koncem doby ledové odvážně pohybovali velmi blízko ledovce po celé Eurasii). Jsou to mluvčí jazyků Na-Dene a bývají spojováni s nástupem kultury Clivis v severní Americe před 10 000 lety. Do Evropy a západní Asie proniká skupina M172 odvozená od M89 a přináší s sebou znalost zemědělství. Často bývá spojována s expanzí indoevropštiny, to je však velmi nepravděpodobné. Jak se ukazuje, ona expanze není tak výrazná (také vzhledem k usedlému způsoby života zemědělců), navíc jazyková situace v této skupině nebyla určitě tak jednoznačná. Je dost možné že tito lidé mluvili jak jazyky kartvelianskými (churijština, urartejšitna, či dnešní gruzínština), tak jazyky podobnými elamštině (ta se dnes řadí k afroasijské rodině), je možné že měli i cosi společného s jazyky drávidskými. Situace v přední a ve střední Asii je v tomto směru velmi nepřehledná, mísí se zde různé jazyky i různé větve Y-chromozomálního stromu. Ve střední Asii je dnes nejvyšší genetická různorodost obyvatelstva (obr.1).

V Číně se prosazuje větev M122. Ta bývá spojována s lidmi, kteří ovládli pěstování rýže. Její otcovská M175 proniká na sever, jih i západ od Číny. Brzy dominuje na Korejském poloostrově a zhruba před 3000 lety se dostává i do Japonska jako kultura Yayoi, kde se mísí s původními Ainy (M174).

Před 6000 lety dochází k velké mořské expanzi národů žijících na Taiwanu a možná i na jihovýchodě Číny, ti se dostávají na Filipíny, do Indonésie, na sever Nové Guinei a všude nahrazují předchozí početně slabé obyvatelstvo. V následných pozdějších migračních vlnách pronikají až do Polynésie, na Nový Zéland ale také na Madagaskar. Všude prosazují svoji řeč, a tak se dnes od Madagaskaru přes Indodésii až po Hawai mluví jazyky patřícími do Austronéské jazykové rodiny, která má původ v jihovýchodní Číně a snad i na Taiwanu. Co se týče chromozomu Y, obsahuje toto etnikum starší linie M9 ale i novější M175 a také od ní odvozenou M122.

Před 5000 možná i více lety odkudsi z Kazachstánu nebo Ukrajiny, pronikají do všech stran pastevci, kteří pravděpodobně jako první zkrotili koně. Dostávají se až do Ujgurské oblasti na sever od Tibetu, do severní Indie, Pákistánu a východního Íránu. Objevují se však také v Evropě a to hlavně v severních polských a německých nížinách, ale také v Uherské kotlině a v Podunají. Jsou to nositelé mutační linie M17, která je odvozená od M173, a zcela jistě jsou to právě oni, kteří přináší indoevropský jazyk a prosazují ho i do oblastí, které geneticky příliš neovlivnili.

Před 4 nebo možná i 5 tisíci lety dochází k výrazné migraci lidí skupiny LLY22, ta musela dosud přežívat někde mezi jižním Uralem a pohořím Altaj, je vlastně jakýmsi doposud méně úspěšným bratříčkem čínské M175. Nyní se však celkem rychle prosazuje po celé Sibiři (na úkor předchozí M173 a M170) a před 3500 lety proniká až na severovýchod Evropy, tam se dodnes mluví uralskými jazyky (laponština, finština, estonština, ...), které byly vlastní tomuto etniku. Jiná část později proniká jako jedna z posledních předkolumbovských migrací do severní Ameriky. Jsou to Eskymáci a Aleuťané. Jejich řeč je mnohem více ovlivněna původními obyvateli subpolárních oblastí východní Sibiře a severní Ameriky - mluvčími jazykové skupiny Na-Dene (typ M173), a tak je jejich jazyková příbuznost s uralskými jazyky dnes jen málo výrazná.

Před 3000 lety také začíná expanze afrických pastevců. Jsou to mluvčí jazyků Bantu, patří k linii M96 a jejich původ je kladen do východní Afriky. Velmi rychle mění etnické složení jižní části černého kontinentu a původní obyvatele starobylých linií M91 a M60 zatlačují do hloubi pralesů.

O jednu z posledních velkých expanzí se postarala skupina z linie M216. Nositelé této mutační linie patřili mezi první obyvatele Asie již někdy před 50 000 lety, později byli zatlačeni do nehostinných oblastí nebo asimilováni nově příchozími - vesměs  etnikem nějaké větve odvozené od M9. Jen skupina, přežívající kdesi v Altaji nebo v Mongolsku, se znovu dostala na výsluní. Zhruba před 3000 lety se začínají objevovat první nájezdy nomádů, kteří patří do linie M216. Jsou to příslušníci takzvaných altajských národů – Hunové, Avaři, Mongolové, Turci, Chazaři, Mandžuové, Kazaši, Ujguři, původní neslovanští Bulhaři a mnozí další, kteří hrozili svými ničivými nájezdy už v historických dobách (jenom Evenkové jakoby si spletli směr a pronikají do východní Sibiře). Altajské jazyky jsou velmi vzdáleně podobné jazykům Uralským (to dokládá původ ve společné oblasti v okolí Altaje). Tato poslední velká migrace, odehrávající se v mnoha vlnách, v hrubých rysech završila celkový etnický obraz. Ten je z pohledu chromozomu Y popsán na obrázku 1.

Obr.1: Vývojový strom mutací chromozomu Y. Jednotlivé haplotypy označeny písmeny a barvami (typ S přidán autorem) . Rozložení jednotlivých typů u národů světa: 1. Kungové, 2. Pigmejové, 3. Bamilekové, 4. Faliové, 5. Sengalci, 6. Berbeři, 7. Etiopané, 8. Sudánci, 9. Baskové, 10. Řekové, 11. Poláci, 12. Laponci, 13. Rusové, 14. Libanonci, 15. Iránci, 16. Gruzínci, 17. Kazaši, 18. Pandžábci, 19. Uzbekové, 20. Něnci, 21. Khantové,  22. východní Evenkové, 23. Burjati, 24. Evenové, 25. Eskymáci, 26. Mongolové, 27. Evenkové,  28. severní Číňané, 29. Tibeťané, 30. Taiwanci, 31. Japonci, 32. Korejci, 33. Filipínci, 34. Indonésané, 35. Malajci, 36. Guinejci (z horských pralesů), 37. Guinejci(z pobřeží), 38. Austrálci (Arhem), 39. Austrálci (Sandy desert), 40. Cookovy ostrovy, 41. Tahiťané, 42. Maoři, 43. Navahové, 44. Čejeni, 45. Michtékové, 46. Makiritarové, 47. Kajapové, 48. Inuité

Obr.2: Odhad situace před 50 000 lety. Oblast je vybarvena podle haplotypu, který zde dominoval.

Obr.3: Odhad situace před 30 000 lety. Oblast je vybarvena podle haplotypu, který zde dominoval.

Obr.4: Odhad situace před 10 000 lety. Oblast je vybarvena podle haplotypu, který zde dominoval.

---

Odkazy:
http://ycc.biosci.arizona.edu
http://ystr.org
http://www.le.ac.uk/genetics/maj4/JoblingTS.03.NRG.Review.pdf
http://hpgl.stanford.edu/publications/AHG_2001_v65_p43.pdf