Japonský výzkumný ústav RIKEN zahajuje šetření ve věci buněčné revoluce v tvorbě kmenových buněk z libovolné dospělé buňky pouhým namočením do mírně kyselého roztoku. Na adresu Japonky se snesla kritika za nesrovnalosti včlánku v časopisu Nature věnovanému STAP buňkám.
Prestižní japonský výzkumný ústav RIKEN v Kobe vydal prohlášení o ustavení vyšetřující komise. Bude prověřovat, zda se jeho zaměstnanci při řešení výzkumného úkolu nedopustili nekalostí. Je to důsledek kritiky, která se snesla na studii o níž, ani ne před měsícem, referovala významná i méně významná periodika, televizní i rozhlasová zpravodajství. Průlomu na poli přípravy buněk, které jsou schopny dávat vznik životu a léčit se věnoval i Osel v článku „Dokonalé klonování„.
Mladé, sympatické a pracovité výzkumnici Haruko Obokataové se po pěti letech pokusů podařil majstrštyk hodný Nobelovky. Výsledky studie přinesl časopis Nature a má jít o jeden z nejvýznačnějších objevů v oblasti biologie za celé desetiletí. Jde doslova o buněčnou revoluci v tvorbě kmenových buněk z libovolné dospělé buňky, pouhým jejím namočením do mírně kyselého roztoku. Nad praktickými dopady snadného získávání „všeho schopných“ kmenových buněk, které se u lidí zatím musely pracně získávat z potracených plodů, což naráželo na řadu legislativních a etických barier, se zamýšlel i Osel v článku „Buňky STAP„.
Korejské embryonální kmenové buňky
Před časem významný jihokorejský biolog jménem Woo Suk Hwang, mezinárodně uznávaný odborník na poli klonování, chtěl sobě i svému chlebodárci získat ještě větší slávu. Publikoval zprávu o vytvoření linie embryonálních kmenových buněk. Někdo ale poznal, že jím zveřejněné fotografie buněk jsou podvrh. Když Hwangovi začalo téci do bot, odvrátil se od něj a pomluvil ho, i jeho do té dob velký americký přítel a spoluautor publikací, Gerald Schatten. Když vyšetřovací komise zveřejnila své závěry, stálo v nich, že Hwang provedl předem promyšlený podvod a že žádnou linii embryonálních kmenových buněk, ač to tvrdil, se mu vypěstovat nepodařilo. A že i fotky, které měly úspěch potvrzovat, jsou něčím jiným, než za co se vydávají. Časopis Science články s Hwangovým jménem stáhl. Usvědčený výzkumník přestal s veřejností komunikovat, zhroutil se a skončil v nemocnici. Nakonec se přece jen embryonální kmenové buňky v jeho sbírce našly. Nejspíš vznikly z embrya vzniklého partenogeneticky (z neoplodněného vajíčka), ale to už je poněkud jiný příběh.
Nepěkné podobnosti.
Jak v případě korejského vědce, tak Japonky se problém týká kmenových buněk. Zatímco u Hwanga šlo o dva články v Science, v případě Japonky se jedná o dvě zprávy, přičemž ta nejnovější je v neméně prestižním časopisu Nature. Oba případy jsou kritizovány za podvrh fotografií. Obou případy jsou si podobné i v tom, že se jiným výzkumníkům nedaří výsledek zopakovat. Oba případy vedly ke zřízení ústavní vyšetřovací komise a obě kauzy iniciovaly redakce časopisů v nichž články vyšly. Oba aktéři také přestali s oponenty komunikovat.
Co Haruko Obokataová provedla?
Za vinu jí toho kladou víc. Jedním z provinění je to, že se klonovačům z jiných ústavů a universit získat buňky stejných kvalit nedaří. Většinou jde o profesionály, kteří se klonováním živí celý život. Má totiž jít o banální záležitost, jakou je dvacet pět minut trvající koupel bílých krvinek (odebraných čerstvě narozeným myškám) v kyselém médiu s pH stlačeným z obvyklých „něco málo přes sedm“ na pouhých 5,7. S následnou centrifugací a týdenní kultivací v živném mediu. Když se taková věc nedaří ani s kuchařkou v ruce psanou mladou a pohlednou holkou, to musí naštvat každého samce. Paul Knoepfler z University of California, Davis se řadí k největším skeptikům a na jeho blogu se přidávají další. Na své straně má Obokataová spoluautora Teruhiko Wakayamu. Za normální situace by svědectví spoluautora publikace nejspíš moc neznamenalo. Jenže Wakayama není „někdo“.
Teruhiko Wakayama
Wakayama byl jedním z prvních na světě, kteří zvládli klonování. Od roku 1998, kdy pracoval na University of Hawaii v Honolulu, patří k vědecké světové špičce a na svém kontě má hodně vysoký štos publikací a jejich citovanost mu lze jen závidět. Nejde jen o teoretika, v klonovacím světě profíků se jeho rukám přezdívá „zlaté klonovací ručičky“. Laické veřejnosti je znám svým husarským kouskem, když oživil zmrzlého myšáka, který zůstal šestnáct let zapomenut ztuhlý na kost v mrazícím boxu. Nešlo přitom o oplodňování jeho zmrazenými spermiemi. Wakayama použil metodu jemu bližší – jádra rozmrazených mozkových buněk myšáka přenesl do čerstvých myších vajíček a z takto sestavené buňky vyrobil „potomka“. Slovo potomek tu je v uvozovkách. Po stránce genů se jedná o geneticky identickou bytost jako byl onen zmrzlý nešťastník. Vyrobený klon zmrzlého myšáka po dosažení dospělosti produkoval spermie „zmrzlého“ myšáka, což bychom v lidské terminologii nejspíš přirovnali k plození pohrobků šestnáct let po své smrti.
V loňském roce Wakayma se svými Vietnamskými kolegy postaral o rozruch opakovaným somatickým klonováním. Kopíroval stále dokola tu samou myšku až během osmi let vyrobil přes šest stovek jedinců. Připravil šestadvacet generací a teoreticky tak získal jakousi „nekonečnou“ myší generaci stále stejného organismu. Mnohaleté nepohlavní množení na životaschopnosti ani choutkách k sexu zvířatům nic neubralo, klony měly zdravé potomstvo. Mnozí mu vytýkali neetičnost pokusů s nepřirozeným rozmnožováním, při němž jsou tatínci zbyteční stejně jako jsou zbytečné i jejich spermie. Mělo to jít s takto vyrobeným „potomstvem“ teoreticky rychle z kopce kvůli akumulaci genetických chyb. Teorie vzniku mrzáků se zdála logická. Už proto, že klonování vlastně není nic jiného než snaha dělat ze starého nové. A jak víme, u kmetů už ne všechno slouží jak zamlada právě proto, že v DNA mají hodně chyb. Bylo naivní si myslet, že když ošoupané chromozomy prolezlé mutacemi vložíme do mladičké buňky, dostaneme zdravého statného junáka. Někde asi bude hranice, za kterou ne radno chodit. Kde ale je ta linie, na níž se „jetá“ DNA novému životu začne mstít? Je proto těžké si vybrat, který z poznatků z tohoto jeho pokusu, je tím nejzajímavějším. Pro někoho to může být rozptýlení obav z postupné degenerace klonů. Pro jiné zase vyvrácení obav z možného zkracování telomer. Mnohým se nebude líbit, že už nepůjde jen tak malovat čerta na zeď v podobě kumulativního nárůstu degeneračních změn. Z poctivého, desítky let trvajícího pokusu, jsou všechny poznatky důležité a Wakayama v mnohém naše představy o klonování v mnohém změnil.
si servítky rozhodně nebere
(University of California Davis,
School of Medicine)
Proto je svědectví Wakayamy ve prospěch Obokataové významné. Navíc byl členem jejího týmu a jako kolega ze stejného ústavu a „sousední“ laboratoře, měl o její práci přehled a vše si údajně i vzkoušel, takže se za její výsledky plně postavil. K dobru navíc dává i vlastní zkušenost, kdy jeho samého také všichni řadu let zatracovali a podezírali z podvodu. Sám se dostal do podobné šlamastyky, když po klonovacím úspěchu přešel z University v Honolulu na lépe placení místo na Rockefellerově universitě. Pochopitelně tam od něj očekávali, že bude v klonování myší pokračovat. Jenže si dlouho ani neškrtl a nebyl schopen ani zreprodukovat to, co mu předtím šlapalo.
Jiný biolog Jacob Hanna, je také „velikánem“ v oblasti pěstování kmenových buněk. Pracuje na Weizmann Institute of Science v Rehovot v Izraeli a jeho vyjádření už tak optimistická, jako ta Wakayamy nejsou. Nechal se slyšet, že bychom měli být opatrní v zavrhování nových poznatků, ale své neúspěšné pokusy zopakovat japonskou metodu přípravy STAP buněk komentoval s jízlivým podtextem: " Jsem velmi skeptický ale budu to zkoušet ještě asi dva měsíce“.
Aby to ale nebylo tak jednoduché, zdá se, že autorka nejspíš trochu kamuflovala s obrázky již v roce 2011 a použila je duplicitně, na což jí bdělí kritici přišli. Podobně, jako se v korejském případu od Hwanga odvrátil jeho americký spolupracovník Schatten, kolega naší Japonky Charles Vacanti, který je anesteziologem na Harvard Medical School v Bostonu, se obrátil na redakci vydavatelství Mary Ann Liebert, Inc. s žádostí o některé opravy v textu. S kolegou Wakayamou ale oba za výsledky studie, kterými je získáním pluripotentních kmenových buněk, stojí. Vacanti prohlašuje, že nic z požadovaných úprav nemá vztah k závěrům studie. Pro všechny je záhadou, proč autorka se snímky čarovala, nejspíš jen chtěla aby vše vypadalo co nejvěrohodněji a myslela, že jí podvůdek projde. To už ale jsou jen pouhé spekulace, protože Obokataová s redakcí časopisu Nature nekomunikuje. Prý ale poskytne a zveřejní všechny podrobnosti svých pokusů. Zatím se tak nestalo. Zato se přidávají další kritické hlasy. Prý neuvedla počty zvířat na nichž se podařilo STAP buňky získat. A že chybí i údaj o pohlaví zvířat. Tím chtějí říci, že kdyby STAP buňky z myšáků přenášela do samičích blastocyst, nemohly by vzniknout zdravá a normálně se vyvíjející zvířata. Osočování z tak školácké chyby, jakou by bylo pomíchání pohlaví, připomíná spíš zkušenost o psovi a holi.
I když se deseti prominentním vědcům pracujícím v dané oblasti zatím zopakovat výsledky Obokataové, přes veškerou jejich snahu, nepodařilo (osm z neúspěšných pokusů je již veřejně dostupných), je dobré při dělání si úsudku uvědomit, že nikdo z nich ve svém pokusu nepoužil stejné buňky, jako Obokataová. Na to ostatně upozorňuje i Qi Zhou, jeden z klonovacích expertů z Ústavu zoologie v Pekingu. Přesto, že i jemu většina z jeho myších buněk po ošetření „kyselinou“ uhynula, práci autorky nezavrhuje. Je si prý dobře vědom toho, že nastavit takový systém, může být složité a další kolegy nabádá, že soudit někoho jen proto, že to „v mé laboratoři“ reprodukovat nejde, je podle něj počinem hloupým.
Spor už dosáhl mezinárodních rozměrů a dotýká se svým způsobem i prestiže zaměstnavatele - ústavu RIKEN. Je proto pochopitelné, že zřídil komisi, která má celou záležitost vyšetřit. I přes téměř již prokázaný prohřešek s obrázky Osel drží mladé výzkumnici palce. Už proto, že by bylo fajn, kdyby se tak velký skok na poli terapeutického klonování stal skutečností. Prohřešek s fotkami bychom nejspíš všichni velkoryse přehlédli. Ale ať už kauza STAP buněk dospěje k jakémukoliv závěru, je ukázkou toho, jak funguje věda a proč je snaha pokoušet se dávat jí do společného pytle s jakýmkoliv jiným přesvědčením, je počin iracionální a nebezpečný.
VIDEO: Objekt sporu - myší embryo z reprogramovaných buněk připravené v laboratoři RINKEN, Kredit: RINKEN, NewScientist
Prameny
Stimulus-triggered fate conversion of somatic cells into pluripotency, Haruko Obokata a kol.,
Nature, doi:10.1038/nature12968 http://www.nature.com/nature/journal/v505/n7485/full/nature12968.html#affil-auth
STAP cell pioneer nearly gave up on her research http://ajw.asahi.com/article/behind_news/people/AJ201401300073/
Knoepfler Lab Stem Cell Blog http://www.ipscell.com/stap-new-data/
Nature doi:10.1038/nature.2014.14738
Buňky STAP
Autor: Redakce (11.02.2014)
„Mužské“ histony mohou usnadnit klonování
Autor: Jan Zikmund (08.02.2014)
Terapeutické klonování úspěšné u makaka
Autor: Jaroslav Petr (21.06.2007)
Diskuze:
