Rád bych se s vámi, milí a laskaví čtenáři, podělil o mé dojmy z jedné velice zajímavé knížky. Tento článek je ve skutečnosti recenzí, kterou jsem v dobrém rozmaru slíbil napsat svým přátelům Vojtovi Hálovi a Pavlu Houserovi, jenže nakonec, po přečtení oné knížky, jsem se rozhodl, že tuto recenzi pojednám maličko netradičně. Důvod, který mě k tomu vede, je ten, že onu knížku považuji jednak za opravdu - a to rozhodně nemyslím v laciné nadsázce - velice unikátní, a jednak za docela pěkně napsanou. Proto nejprve začnu poněkud zeširoka, abych vás pokud možno přesvědčil o tom, že ta knížka opravdu unikátní je, což učiním v naději, že tolerantní čtenář účelnost takovéto odbočky v závěru textu uzná (no a pokud snad neuzná, tak s tím taky nějak budu muset umět žít). V druhé polovině tohoto textu se dostanu k vlastní recenzi, kde se pokusím zhostit úkolu, jak recenzovanou knihu dílem pochválit a dílem pohanit tak, aby tento text nevypadal jako předem objednaná oslavná óda, a aby tak zvýšil důvěru čtenáře, že peníz vložený v koupi této knihy jej později nebude mrzet. Pročež netrpělivější čtenáře odkáži rovnou na tu vlastní recenzi, a těm zvědavějším se nyní pokusím vyjevit slíbenou unikátnost této knihy.

Možná jste nedávno v jednom pořadu České Televize zaznamenali krátkou diskuzi na téma financování (spíše podfinancování) české vědy. V pořadu zaznělo, že ze současných 25 zemí Evropské Unie dává ze svého rozpočtu na vědu Česká Republika druhou nejmenší částku (měřeno v procentech HDP). Jako úplně poslední se v tomto srovnání ocitlo Řecko, které si ovšem na rozdíl od ČR takový přístup může dovolit vzhledem k tomu, že díky mnohým dochovaným antickým památkám na svém území může i v budoucnu počítat s tím, že bude profitovat z masového turistického ruchu. Česká Republika takové štěstí nemá, a tvorba jejího HDP bývala již za první republiky opřena naopak o vysokou přidanou hodnotu při výrobě kvalitních průmyslových výrobků, které naší zemi už tehdy udělaly velice zvučné jméno všude ve světě. V zemích, které se stejně jako ČR spoléhají na tento způsob tvorby národního bohatství, je samozřejmé, že základnou konkurenceschopného průmyslu je moderní aplikovaný, a jeho základnou zase moderní základní výzkum, jinými slovy, pro budoucnost ekonomiky českého typu je nezbytné adekvátně investovat do rozvoje vědy.

V České Republice se oproti tomu do vědy investuje velice málo, což evidentně není moc prozíravá politika, aspoň ne tedy za předpokladu, že nemáme v úmyslu podporovat masový turistický ruch tím, že z vědeckých ústavů, v nichž nezřídka chybí celkem základní přístrojové vybavení, uděláme novodobá technická muzea. Na druhé straně je velice zajímavé to, že potřeba větších než současných investic do vědy je v české populaci sdílena celkem široce, a naskýtá se tak otázka, v čem se vlastně nachází ten problém, že na vědu nedáváme více. Tento problém je ve skutečnosti mnohovrstevnatý, já se ale nicméně pokusím nyní nastínit jednu stránku problému, která podle mého názoru v něm také figuruje, a která mezi běžně vyjmenovávanými potížemi české vědy nebyla zmiňována.

Proveďme si nyní takový malý myšlenkový pokus: vybereme reprezentativní skupinu lidí, postavíme si před ně malou tribunu, vylezeme na ni, a začneme kázat, že český stát vědu životně potřebuje. Odevšad slyšíme souhlasné mručení, a prakticky všichni pochvalně přikyvují. Přidáme pár apelů na to, že věda je vlastně budoucnost našich dětí. Opět, souhlasné přikyvování a mručení. Nyní tiše dodejme: 'A protože k dispozici jiné kapsy než vaše nejsou, tak to milí občané musíte zatáhnout vy.' Co to, ve skupině našich lidí je náhle pozorovatelná nepřehlédnutelná změna - jen malá část z nich nadále souhlasně bručí a přikyvuje, zato většině z nich se nyní výrazně rozšířily oči a prodloužily obličeje. A už se ozývají první projevy nesouhlasu a padají první alternativní návrhy - podle jedněch mají vědu platit bohatí, podle jiných se dají peníze na ni nalézt jinde (bohužel se ale poněkud nedostává konkrétních návrhů kde), podle dalších si vědci na sebe mají více vydělat spoluprací s komerční sférou, a vůbec nejvíce mrzoutů je rozladěno tím, že se celý problém nenechal typicky po česku vyhnít, vždyť přece v tomto přístupu k řešení problémů máme již mnohaletou tradici. Výsledek je každopádně ten, že váš návrh coby řečníka na tribuně je označen za nespravedlivý, špatný, nekoncepční, a vůbec od samého základu nesmyslný.

Potíže české vědy mají opravdu hodně dimenzí, tak např. interakce mezi vědou a soukromým sektorem je v Čechách opravdu na úrovni doby prvobytně pospolné. Nicméně pravdou je také to, že ač je v jiných 'starých' zemích EU (kromě Řecka) spolupráce mezi vědou a komercí na mnohem větší úrovni, tak přesto je do vědy investováno i ze státních peněz, a to mnohem větším procentuálním dílem HDP, než u nás.

Sám nevím, jaké konkrétní příčiny vynesly naši zemi až na ono nepříliš slavné předposlední místo v podílu HDP investovaného do vědy, nicméně je mi jasné, že současný stav vytváří jakési politické perpetuum mobile - na jednu stranu je totiž potřeba podpory vědy široce rozšířena, a proto zdobí volební programy prakticky všech politických stran v naší zemi. Na druhou stranu je vědců příliš málo na to, než aby jako voliči mohli představovat nějakou hrozbu, a proto se takové volební programy bez jakéhokoliv rizika nemusí plnit. Podpora vědy je totiž velice snadná oběť, když je potřeba uchlácholit nějakým bakšišem početně mohutnější žadatele, a tak není ani moc divu, že peníze, které dle volebních programů měly skončit ve výzkumu, se jednoduše projí.

Může se věda vůbec nějak bránit? Inu chabě, stávky vědeckých pracovníků u nás moc nehrozí, a stejně by si z nich nikdo nic nedělal, a tak protože vědci jsou většinou lidé vzdělaní a nadaní, nezřídka vyřeší v osobní rovině tento problém svým odchodem do komerční sféry nebo do zahraničí. Kromě těchto řešení zde zbývá ještě jedno maličké, slaboučké, zato s dlouhodobým účinkem. Ano, je jím popularizace vědy jakožto nástroj komunikace mezi vědci a těmi, kteří na vědu mají dávat své peníze, ať už ve formě daní, nebo ve formě snížených sociálních požitků, které by si jinak mohli krátkodobě dopřávat, kdyby výdajů na vědu nebylo. Kvalitně a dlouhodobě vedená popularizace vědy má ten vedlejší účinek, že potřebu vědy chápe i ten, kdo tu vědu nikdy dělat nebude, ale bude pak ochotnější si odepřít okamžitých požitků s vědomím toho, že tato investice se vrátí jeho dětem - a někdy se dokonce podaří, že potřebu vědy pochopí i takový jedinec, jehož klikaté cestičky osudu zavějí do poslaneckých lavic, nebo dokonce do ministerského křesla.

Nyní se konečně dostávám k tomu, jak si tedy popularizace české vědy na tom stojí. Laskaví čtenáři, bude lépe, když nyní sejmeme růžové brýle - stojí si na tom nepříliš valně. Kéž bychom se kdy stali takovou velmocí v popularizaci vědy, jakými jsou např. Velká Británie a USA. Důvodů (jiným úhlem pohledu pak alibi) pro takovýto stav lze také nalézt dost (např. ten, že jsme moc malá země), nicméně žádný z nich nevysvětlí to, že i u nás existují oblasti a obory, v nichž se popularizace provádí na velice vysoké úrovni, a naproti tomu existují obory, kde je naprosto mrtvo. Mezi první z nich patří u nás již tradičně astronomie - osobně nepochybuji o tom, že je to celoživotní zásluha neúnavného a nedostižného popularizátora Jiřího Grygara, který zkrátka v tomto oboru nasadil velice vysokou laťku. Mezi ty horší (i když zdaleka ne nejhorší), patří (a to mě jako vystudovaného teoretického fyzika velice bolí) např. fyzika mimo astronomii.

Při návštěvě knihkupectví s odbornou a populární literaturou se na první pohled zdá, že se v tomto hodnocení velice mýlím, vždyť přece v češtině vychází spousta fyzikálně populárních knížek kolikrát s velice zajímavou tematikou. Jenže má to jednu vadu - v drtivé většině případů jde pouze o překlady, ač bezesporu skvělých, tak přece jen děl jiných, zahraničních autorů, byť renomovaných jmen. Překládání zahraniční popularizační literatury obnáší pro odborného překladatele mnohé nezanedbatelné výhody. Především nemusí sám vymýšlet téma, a také není to on, kdo nese díky svým názorům svou vlastní kůži na trh - to dělá zahraniční autor, jehož je překladatel koneckonců jen prostým tlumočníkem. Nikterak tím nechci snížit kolikrát mimořádně vysokou kvalitu odborného překladu, nicméně nemění to nic na tom, že pro většinu laických čtenářů (pokud jméno překladatele v knize vůbec zaregistrují), bude onen překladatel bez ohledu na jeho velice vysokou odbornost pouze - inu pouze překladatelem.

Původních českých knížek popularizujících neastronomickou fyziku u nás od roku 1989 až tak moc nevyšlo. Rozhodně lze vyzvednout např. naprosto skvělou knížku zesnulého Milana Odehnala Supravodivost a jiné kvantové jevy, krásnou knížku Jana Fischera Průhledy do mikrokosmu, čtivé dílo Miroslava Raaba Materiály a člověk, a dobrodružný Svět očima fyziky od Ivana Štolla, které v uplynulých patnácti letech tvoří významné majáky fyzikální popularizační literatury. K mé veliké radosti k nim dnes přibývá svěží dílko další, které se jmenuje Astrofyzika na přelomu tisíciletí (kterýžto název jsem si upravený dovolil vypůjčit pro název této recenze), a napsal ho kolektiv sedmnácti mladých autorů.

Knížka Astrofyzika na přelomu tisíciletí je výjimečná tím, že přináší velice horké novinky z oblasti astronomie, astrofyziky, ale také fyziky materiálů a částicové a kvantové fyziky. Souslovím horké novinky myslím opravdu objevy udělané ve fyzice třeba zrovna v minulém roce. Překvapivé je také složení kolektivu autorů - jsou zde jak mladí vědci, tak studenti, kteří pod vedením Petra Kulhánka iniciativně psali své příspěvky na webový server www.aldebaran.cz, a z jejichž článků po jejich aktualizaci byla knížka vytvořena. Jedná se o mladé nadšence, kteří mají svůj obor natolik rádi, že se už před lety sdružili do skupiny, která svou činorodou aktivitou nikoho nenechává na pochybách, že to s popularizací fyziky myslí opravdu vážně. Už toto samo by ospravedlnilo výjimečnost této knihy, těch primů má ale více, ale to už se dostávám k oné dříve avizované vlastní recenzi této knížky.

Knížka je jednak přímo nabitá mimořádně kvalitním obrazovým materiálem (což se na druhou stranu určitě promítne do její ceny, kterou v okamžiku psaní této recenze bohužel neznám), a jednak je uspořádána jako jakási galerie nejmodernějších a nejzajímavějších fyzikálních objevů, které byly v posledních několika málo letech udělány. Text je členěný do 51 článků, z nichž každý podrobně pojednává o nějakém okruhu jevů spojených s tím kterým objevem. Součástí každého článku je malý terminologický slovníček, který má čtenáři usnadnit orientaci v textu - osobně si myslím, že jde o velice šikovný nápad a že mnoho čtenářů jej ocení. Články jsou seskupeny do pěti kapitol, jejichž názvy byly vybrány adekvátně k tématům v nich probíraných - jmenují se v pořadí Blízký vesmír, Vzdálený vesmír, Přístroje, sondy, Nové technologie, a Kvantová teorie. Každá kapitola začíná nenásilným filosofujícím úvodem, a na konci každé je přidán jako bonus jeden článek, který popisuje cesty mladých vědců za poznáním - na konci první kapitoly je to expedice skupiny Aldebaran za pozorováním polárních září v severských zemí v roce 2002, na konci druhé kapitoly dobrodružný popis expedice za pozorováním zatmění Slunce v Zambii v roce 2001, třetí kapitolu uzavírá povídání o výpravě do proslulé Evropské Jižní Observatoře v poušti Atacama v Chile, čtvrtou kapitolu pak vyprávění o návštěvě univerzity a planetária v hlavním městě Paraguay Asunciónu a návštěvě vodopádů Iguacu. V těchto bonusech naleznete mj. vlastní autorské fotografie, dokumentující jak prováděná měření, tak krásnou přírodu, ve které byla prováděna. Poslední kapitola naproti tomu končí přehledem udělených Nobelových cen za fyziku za rok 2003 spolu se stručnou historií oborů, v nichž byly udělovány.

Musím říct, že mě samotného asi nejvíce uchvátil především samotný obrazový materiál. Sebelepší text nenahradí ten pocit nasycené zvědavosti, který čtenář zažije, když se prostřednictvím kvalitních fotografií podívá do útrob urychlovače elementárních částic, na letecký snímek tříkilometrového právě dokončeného detektoru gravitačních vln, nebo fascinující pohled na aerogel, což je supralehká látka ani ne desetkrát těžší než vzduch vypadající jako průhledný mlhavý přízrak, který na sobě unese kilovou cihlu, nebo dokáže účinně izolovat od přímého plamene plynového hořáku (přiznám se, že právě na tuto fotografii jsem naprosto nevěřícně zíral, protože nebýt toho, že mi ji předkládají důvěryhodní autoři, bych ji považoval nejspíše za fotomontáž).

Co se týče čtivosti, tady musím chtě nechtě vznést dílčí výhrady - články různých autorů se čtou různě těžce. Asi nejvybroušenější mi přišly články Petra Kulhánka, nestora celého projektu, což ale může být způsobeno buď tím, že Petr Kulhánek má za ta léta nejvypsanější styl, anebo čistě jenom tím, že mu nevědomky coby nejstaršímu ze skupiny dávám čistě subjektivně přednost před těmi mladšími - je zkrátka na čtenáři, aby si utvořil svůj vlastní názor sám a nenechal se tímto ovlivňovat. Zmiňuji to zde pouze z toho důvodu, že by byla škoda, kdyby čtenář při svém listování natrefil shodou okolností na míň srozumitelný článek a knížku zavrhnul. Některé články také na můj vkus obsahují trochu zbytečně moc čísel, a opět vzpomínám na skvělého Jiřího Grygara, který v takových situacích uměl nalézt pro své čtenáře či posluchače srozumitelnější srovnání. Uznávám ale, že existuje sorta čtenářů, kteří naopak množství konkrétních číselných údajů ocení. Vzpomínám, že ještě coby studentovi mě samotnému mnohdy přišlo vhod, když jsem např. Vesmír od Jiřího Grygara a kol. dávno poté, co jsem jej již měl několikrát přečtený, mohl mnohokrát použít jako jakési ilustrované astrofyzikální tabulky, a nepochybuji o tom, že některým studentům bude stejně tak zase tato knížka časem sloužit jako zdroj konkrétních údajů, pokud se jim během studia stane, že by je zrovna mohli potřebovat (budou-li studovat fyziku, stane se jim to zcela určitě mnohokrát).

Méně tolerantní už ale musím být k použité terminologii, která ovlivnila obecnou srozumitelnost té knihy. Mám pár velice dobrých přátel mediků, a za ta léta, co se známe, jsme si už mnohokrát na různých akcích vyprávěli já jim o fyzice, a oni mě o medicíně. Jak já, tak oni jsme velice záhy zjistili, že jsme našimi rozdílnými školami naučeni vyjadřovat se vlastně dost rozdílnými jazyky. Kolikrát mě překvapilo, když jsem byl požádán, abych blíže vysvětlil něco, co jsem považoval za naprosto samozřejmé, a stejně tak já jsem mnohými svými banálními dotazy vzbudil údiv svých přátel. Časem jsme se navzájem naučili odhadovat u toho druhého jakousi lexikální úroveň, na kterou je nutné při vzájemném výkladu přistoupit. Tady musím bohužel říci, že takováto mimooborová zkušenost autorům bohužel zjevně chybí, ten text je zkrátka bez problémů pochopitelný pro odborníky z jiných oborů, pokud jsou to - obory fyzikální, nebo aspoň technické. Pochybuji, nakolik třeba lékařům budou srozumitelné termíny jako integrabilní faktor, totální diferenciál, nebo spin, a takových prohřešků by se dalo nalézt více. Nepovažuji to sice za tak velkou vadu, která by znemožnila pochopení textu, každopádně ale díky ní jsou některá místa pro nefyziky holt poněkud obtížněji srozumitelná. Opět nemohu nevzpomenout na Jiřím Grygarem mimořádně vysoko nasazenou laťku - nicméně věřím, že třeba právě z kruhu těchto autorů může časem vzejít jeho důstojný pokračovatel.

Kniha je velice pěkně ilustrována vydařenými kresbičkami Aleny Pokorné, které ve mě osobně evokují vzpomínku na taktéž graficky zdařilý seriál Okna vesmíru dokořán. Současně s tím se nabízí otázka, proč Česká Televize nebo nakonec i jiná česká televizní stanice neudělá nějaký podobný seriál k tomuto, jehož divácká úspěšnost byla mimořádná (vzpomínám, když jsem se ještě jako gymnazista vracel večer domů, a na sídlišti byla skoro ze všech oken slyšet znělka toho Grygarova pořadu). Že by dnes už byl zájem jenom o akční filmy, brazilské telenovely a 'duchaplné' kreace televizních bavičů? Těžko říct, materiálu je každopádně dost nejméně na deset takových pořadů, a ročně přibývá další, jak ukazuje mj. tato recenzovaná kniha.

Závěrem tedy mohu tuto knížku doporučit každému čtenáři, který se zajímá o ty nejmodernější objevy ve fyzice, a věřím, že pokud se pro tuto knihu rozhodne, tak se k ní určitě bude časem vracet jako ke zdroji velice aktuálních vědeckých informací. Kolektivu autorů pak přeji mnoho sil do další obětavé popularizace, která je pro naši vědu tak potřebná, a pevně věřím, že se s mnohými z nich budou naši čtenáři setkávat i nadále. Moje radost je o to větší, že mezi nimi figuruje má bývalá spolužačka z MFF UK Lenka Soumarová - Lenko, díky, a držím prsty do budoucna!