Americké výzkumníky z Cambridge a Pennsylvanie zajímalo, kolik lidský mozek potřebuje času na zpracování obrazu. Najmuli dobrovolníky a nechali je koukat na obrazovku na níž jim nechali problikávat fotky. Pak už jen zjišťovali, zda si něčeho všimli. Aby si mozek obrázek vybavil, stačilo ho „nabídnout“ na pouhých 13 milisekund. To mění naší představu, jak vnímáme svět. Je to totiž podstatně méně, než se soudilo. Měli jsme na to potřebovat 100 milisekund, téměř desetkrát více.
Neurovědkyně Mary Potterová, profesorka na MIT ráda říká, že jen zkoumá, co náš mozek dělá celý den a snaží se pochopit, na co se koukáme. Je první autorkou studie, která nyní vyšla v časopisu Attention, Perception, and Psychophysics a která popisuje výsledky jednoho velice jednoduchého pokusu spočívajícího v promítání obrázků. Pokusným osobám při něm zobrazovali na dobu 13 až 80 milisekund navzájem nijak nesouvisející snímky. Vždy v sérii po šesti nebo dvanácti kusech. Pak se dotyčných ptali, zda mezi nimi byl také například "piknik" nebo "usmívající se pár."
V pokusu šlo o rychlost zpracování vjemů. To je důležité například pro směrování očí. Již dříve bylo známo, že zacílení pohledu z jednoho cíle na cíl druhý, probíhá u nás třikrát za sekundu. Úkolem očí je ale pouze snímat impulsy a posílat je do mozku. Je logické, že změna postavení očí, kterou by dělostřelci označili jako „řízení palby“, bude koordinována centrem a jeho schopnostmi. Směrování pohledu z místa na místo závisí na rychlosti „chápání“ toho, co vidíme.
Rychlost identifikace
Poté, co fotony dopadnou na sítnici, začne nám do mozku proudit změť impulsů, které se zpracovávají na tvar, barvu, orientaci,... Z dřívějších pozorování bylo známo, že lidský mozek správně identifikuje obraz, pokud na něm oko spočine alespoň 100 milisekund. V této studii Američané zkoušeli, zda to zvládne, kyž se čas zkrátí. Postupně proto dobrovolníkům zvyšovali rychlost promítání obrázků. Činili to tak dlouho, dokud u nich nedospěli do stádia, kdy odpovědi nebyly lepší, než obyčejné hádání. Nutno dodat, že všechny snímky byly pro aktéry nové (předtím je neviděli). Očekávalo se, že nejdéle okolo hodnoty 50 milisekund, dojde k dramatickému zlomu ve schopnosti obraz registrovat. To totiž, podle dřívějších poznatků, byla doba potřebná k dopravení vizuální informace ze sítnice do mozku, jejímu poskládaní v něco smysluplného a k přeposlání informace k dalšímu vyhodnocení, nebo jako nějaký pokyn (třeba oku). Tak dlouho měl proces, nazývaný někdy „smyčkou“, trvat.
Asi deset let žasneme nad tím, jak jsme geniální a jak rychle dokážeme zaregistrovat, na co jsme zrovna „jukli“. Jak málo nám stačí k tomu, abychom identifikovali scénu, nebo objekt. Realita, jak nyní vyšlo najevo, je ještě o řád fascinovanější, než byly naše nejoptimističtější představy.
Není překvapením, že se zkracováním doby promítání obrázků, výkon lidských pokusných králíků, co do správnosti odpovědí, klesal. A že jejich výsledky při expozičním času 80 až 53 milisekund byly lepší těch 40 milisekundových a ty zase lepší, než při problikávání obrázků s expozicí 27 milisekund. Nejhorší výsledky, ale stále ještě signifikantně významné (ve smyslu rozpoznání objektu a scény, než kdyby osoba jen hádala), byly při již zmíněných 13 milisekundách.
Tento poznatek nejspíš bude hodně zajímat reklamní manažéry. Poznatek, že význam obrazu jsme schopni si uvědomit, i když se nám před očima mihne v sekvenci šesti nebo dokonce 12 dalších snímků na pouhých 13 milisekund, je novinkou. Spolu se zjištěním, že rychlost presentace může být okolo 75 snímků za sekundu, je pro podprahovou reklamu, rozhodující. Ukazuje na nejzasší mez, ky si je mozek ještě schopen obraz z vjemu „extrahovat“ a to i v situaci, kdy mezi obrazy není žádná souvislost a tudíž neexistuje nic, z čeho by se dalo předvídat co bude následovat.
S jistou dávkou jízlivosti na adresu Američanů můžeme dodat, že s třináctiletým zpožděním dostihli úzkonosé primáty z Asie. Již v roce 2001 totiž italsko-skotský tým (University of Parma a University of St Andrews) u mozků makaků zjistil, že reagují na specifické tváře i tehdy, když jim je presentují po dobu 14 milisekund.
Pro nás a makaky bude třeba pořekadlo „sejde z očí, sejde z mysli“ poněkud poopravit. I když mozku dopřejeme obraz jen na desítku milisekund a poté ho začneme zásobovat dalšími a dalšími scénami, vizuální zpracování jednou ukázaného obrazu, probíhá nerušeně dál. I po těch krátkých 13 milisekundách, kdy již sítnice bombarduje mozek něčím zcela novým, se mozek předešlou informací zabývá a podrží si ji nejméně tak dlouho, než vydá pokyn očím, co dál. Fixaci očí zvládáme třikrát za sekundu, na tom se nezměnilo nic, stejně jako na poznatku, že rozhodovací proces, kam zrak napřímit završený pokynem okohybným svalům, trvá 100 až 140 milisekund.
To, co ještě nevíme a na co si vědci nyní hodlají posvítit, je - jak dlouho si informaci, kterou mozek během třinácti milisekundového mihnutí v zorném poli získá, je schopen si podržet, než ji zahodí.
Pramen: Massachusetts Institute of Technology
Mary C. Potter, Brad Wyble, Carl Erick Hagmann and Emily S. McCourt: Detecting meaning in RSVP at 13 ms per picture,Attention, Perception, & Psychophysics, 2014
Diskuze:
