I globalizace má své hranice

Před pár tisíci lety ohrožovali informační dálnici divocí Germáni či Skythové, anebo různé africké kmeny, a pak také povětrnostní vlivy. Dnes to jsou zase jiní národové, obdobné povětrnostní a navíc elektromagnetické vlivy.
Snaha globalizovat svět a učinit jej přehledným a ovladatelným z jednoho centra je stará jako lidstvo samo. Vzpomeňme na Pax Romana v Evropě či na Asii, kde se o to pokoušela Říše Středu. Snaze o další expanzi i udržení dosaženého bránily omezené komunikační možnosti a přebujelé říše se začaly hroutit.
Dnes je to v podstatě stejné. Díky téměř neomezeným komunikačním prostředkům je možné se okamžitě dozvědět, co se děje na druhém konci světa. Dá se velmi rychle někam doletět, ale až na místě se zjistí, že rychle a účinně ovlivňovat místní dění jde natrvalo dost obtížně, i když se „domorodci“ vybaví nejmodernější technologií. Nemluvě o tom, že technika, která je dnes tak adorována, má i velká omezení. Stačí vypnout proud, či dojde benzín, a je po všem.
Síla ducha a velké myšlenky se donedávna přenášely mnohem tradičnějšími způsoby. Šířily se ústní i písemnou formou. Po souši pěšky i na koni, ale i po moři. Svatý Pavel křižoval již před dvěma tisíci lety Středozemní moře, párkrát i ztroskotal, mimo jiné i na Maltě. A jak ovlivnil celé dějiny!
Problémy začaly asi tehdy, když se šíření náboženství či ideologií stávalo záminkou pro násilné hospodářské ovládnutí cizích zemí. Potom splakali nad svým oduševnělým dílem všichni, kdo dávali přednost duchu před materiálním ziskem, jako například jezuité se svými „státy“ v Jižní Americe. Byli solí v očích pseudokřesťanským podnikatelům, kteří chtěli tato území jen využívat a v touze po vyšších ziscích odmítali považovat tamější obyvatele za lidské bytosti. Nakonec dosáhli zrušení jezuitského řádu řádu, který byl posléze obnoven až po staletích.
Takový je i dnes osud těch, kteří dávají přednost věcem duchovním a vzdělání před zájmy materiálními. Ti totiž nyní, stejně jako v minulých dobách brzdí hodnocení života podle „společného“ jmenovatele, na kterém se, bohužel, jako na jediném dokáže většina domluvit: a to je  ekonomický prospěch, tedy uspokojování materiálních potřeb, které je měřitelné penězi. Ve skutečnosti jsou tyto potřeby velmi malé. Mít něco v žaludku, být v teple a hlavně být šťastni. Dnes se za opravdové štěstí mnohdy považuje mít toho v žaludku víc, než je potřeba, tepla také trochu více, ideálem je přetopená tramvaj a v létě klimatizace.

Jedna z prvních „informačních dálnic“ a také první cesta za lidskými právy  a svobodu, která po velkém povstání v roce 73 – 71 př. Kr., vedené otrokem Spartakem z Thrákie byla lemována kříži s 8000 otroky. Via Apia (Řím).

 -----------------------------------------------

Je prosté žít svůj příběh?

Žít svůj příběh, svůj román, či svůj film, nejen jako účastník děje, ale i jako divák, to se asi nepodaří každému a také asi nikoli v každém okamžiku života. Bylo by ale dobré se umět odpoutat sám od sebe a podívat se na sebe jako na mnohdy spíše směšného herce. Proč? Protože jedině tak lze své problémy lépe pochopit a přežít je.
Chodíte rádi do kina? Líbí se vám americký selfmademan, který se z ničeho domůže něčeho? Anebo francouzský poloúspěšný jedinec, který je s to se i zasmát sám sobě, anebo český kříženec introverta s extrovertem, kterého nejvíc zajímá, jak jej vnímají sousedi?
Nehleďte na to, jak vás kdo vnímá, buďte sami sebou, a když už nejste zralí, což stojí za jediné úsilí, jak říkal Shakespeare, tak aspoň rosťte, chvějte se ve větru, zrajte, ale hlavně se nezlomte!
Zkuste se odtrhnout od svého já, které trpí počasím, málo penězi, nepochopením a všemi možnými jinými okolnostmi.

Zkuste si zajít do kavárny či podniku, který má po stěnách něco zrcadel. Ověřil jsem si to v jednom café na Vinohradské, kde mám nejraději stůl před velkým zrcadlem, v němž mohu sledovat cvrkot na ulici. Vidím také měnící se počasí, všechny přicházející, odcházející. Zaslechnuté hovory dávají prostor fantazii. Přitom má člověk i možnost vstoupit do děje, tu úsměvem, tu opáčením, může pomoci padlého zvednout ze země, či si popovídat se slečnou za barem. Občas se také na sebe zašklebím, zastříhám ušima, pokrčím nos nebo nafouknu tváře.
Před zrcadlem je možné si docela dobře uvědomit, že oko je do duše okno. Lze si to ověřit sám na sobě právě v tomto veřejném, a přece jen dost soukromém prostoru. Možná i proto tolik lidí nosí černé brýle? Leckdo má určitě kromě toho, čím se může pochlubit, i řádku vlastností, které před cizími rád ponechá skryty.
Poznej sám sebe a najdi odvahu podívat se sobě do očí, to se někdy říká, ale většinou se to spíš stává prázdným úslovím. Z všemožných důvodů se ale často člověku moc nechce podívat se sám do sebe, a zejména ne do očí, duše je jimi přece jen trochu vidět. Pakliže se tedy moc nechce, člověk hledává různé úniky z reality, z nichž asi nejméně škodlivé jsou ty úniky do kina, kde obdivuje sny, efekty a touží zúčastnit se pohádky alespoň jako divák. Po divákovi nikdo nic nechce, sedí potmě a když nechce, nemusí se ani dívat. Ovšem i filmový příběh je svým způsobem zrcadlem, ale divák si vybírá svůj obraz obvykle v rozporu s realitou, ne takový, jaký je, ale jakým by chtěl být.
Ve svém osobním, vlastním příběhu, ve svém románu či filmu musí být hrdina přece jen o něco aktivnější, nestačí se na sebe do zrcadla šklebit či se dojímat nad cizím osudem. To jde jenom chvilku. Je třeba vykročit ze závětří.
A vždyť ani na chodníku se nedějí jen „všední“ věci …Třeba jdeme úzkou francouzskou uličkou a slyšíme veselý zpěv z baru. A než k němu dojdeme – hle – vyjíždí z něj na malém bicyklu děvčátko v zelených šatečkách s kloboučkem. Bere elegantně zatáčku a mizí. Nebyl to sen a stal se snem. A takový je osud mnoha životních příběhů, tedy aspoň na tomto světě. Přesto se nic neztrácí.

Jak prostě žít svůj příběh v takovémto prostředí???