Do tajů mechanismu učení na molekulární úrovni začali vědci pronikat teprve nedávno. Ve studii zveřejněné nyní v časopise PNAS jsou popsány  změny  k nimž dochází v mozkových buňkách myší během "učení". Myší „pamatovák“ tentokrát testovali  HOKRem.  Psychologové touto zkratkou označují horizontální optokinetickou odpověď. Nejde o nic složitého, my také oplýváme schopností sledovat okolí, když s námi uhání vlak, nebo se míhá krajina při pohledu z okénka startujícího letadla.  Umožňují nám to pohyby očí, které si neuvědomujeme, ale které zvládají sledovat jednotlivosti na pohybující se scéně. 

Myši jsou na rozdíl od nás tvorové neposednější. Aby vědci udrželi jejich pozornost, vpustili je do stále se zužujících rour, až jim nakonec otvorem prošly jen hlavy. I ty jim, pro sichr, zafixovali, aby nemohly couvat.  Do letadla je také nedávali, jen jim sem a tam pohybovali promítanými obrázky. Myšky musely koukat na nezáživný program „šachovnice“ chtě nechtě. Vysokorychlostní kamera jim při tom snímala oči. Z těchto záběrů se pak dalo vyčíst, kdy který chlupáč přestal sledovat děj. Schopnost sledovat rychleji pouštěný „film“ se tréningem dá do značné míry vylepšit. Úlohu v tom hraje dlouhodobá paměť. Japonsko – čínsko – egyptsko – rakousko – americký tým týral myším paměť dvěma způsoby. Polovině hlodavců do jejich učebního programu vědci zařadili pravidelné oddechové přestávky. U druhé poloviny svěřenců se snažili jim toho do hlavy nahustit v krátkém čase co nejvíc a tak jim přestávky odbourali. Mezi skupinou s naordinovaným odpočinkem a tou, u nichž  školení probíhalo metodou „co se do nich vejde“, se projevily rozdíly.

Zvětšit obrázek

Zatímco myškám promítali pohybující se šachovnici, kamera jim snímala pohyby očí (nahoře). (Kredit: Aziz a kol., National Institute for Physiological Sciences, Okazaki, 2013)

Jednodenní vzdělávací akce s hodinovým učením, které bylo nepravidelně přerušováno  přestávkami, dala vznik „vzdělanější“ myší komunitě. Šprtáním v jednom kuse toho do mozků u druhé skupiny také dost „nacpali“. Ale na stejnou „porci informací“ k tomu potřebovali více času - místo jednoho dne, dnů několik. Mnohem podstatnějším poznatkem nejspíš je, že zatímco vědomosti nabyté „po částech“ si myši pamatovali měsíc a déle, našprtané kolegyně si toho po týdnu již vybavovaly jen málo.

 
Také podrobnější pohled do myších myslí, respektive plasticity glutamátových receptorů v paralelních vláknech Purkyňových buněk potvrdil, že přerušovaný tréning je efektivnější a že  tento přístup také urychluje strukturální změny v synapsích.  Autoři publikace přiznávají, že zjistit, co přesně se děje na molekulární úrovni při vytváření trvalejší dlouhodobé paměti, bude vyžadovat ještě další studium. I tak by si prý studenti mohli z toho vzít ponaučení protože v účelném navozování dlouhodbě paměti na tom nejspíš budou všichni obratlovci hodně podobně.

Literatura: Wajeeha Aziz et al., Proceedings of the National Academy of Sciences www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1303317110