Pro někoho nezbytnost, pro jiného kulturní dědictví
Bylo by vhodné hned na začátku objasnit, proč vlastně částicoví fyzici tolik prahnou po dávno potopeném olovu. Na vině je izotop olova Pb210. Ze zemského povrchu se do atmosféry neustále uvolňuje Radon Rn222 v průměru asi 42 atomů na čtvereční centimetr za minutu. Z něj následně vzniká radioaktivní Pb210, který je rozptýlen v atmosféře. Je všude a nedá se ho zbavit. Proto v současnosti nedokážeme vyrobit olovo, které by nebylo kontaminováno tímto izotopem. Pb210 má poločas rozpadu 22,3 roku, takže jeho množství v dlouho potopených ingotech na mořském dně je prakticky nulové. Za 2000 let, co leží na dně vraky z římské doby olovo „vyzrálo“ do perfektní formy pro opláštění částicových detektorů. Například vrak římské galéry, který leží na dně u ostrova Sardinie poskytl více jako tisíc ingotů pro opláštění detektoru Cryogenic Underground Observatory for Rare Events (CUROE) v italské Národní laboratoři v Grand Sassu (ano, tam kde měřili „neutrina rychlejší než světlo“).
Pro změnu z vraku lodi, které se v 18. století potopila u francouzského pobřeží putovalo olovo do Cryogenic Dark Matter Search v Minnesotě, bez ohledu na nevůli francouzských úřadů. Lovci pokladů tak dokázali zpeněžit dříve prakticky bezcenný úlovek. Pro vědce je opravdu důležité velmi nízká úroveň radioaktivity samotného olova, které slouží jako plášť ultracitlivých měřících komor. Jeho úkolem je odstínit tyto komory od všech nežádoucích vlivů, jako jsou například vysokoenergetické částice z kosmického záření, nebo radioaktivita okolí. Nesmíme totiž zapomenout, že detektory jsou umístěny hluboko pod zemským povrchem a každá hornina je více či méně radioaktivní.
Každý rozpad izotopu Pb210 je velmi nežádoucí, protože přináší falešné poplachy a u olova, které byl dlouho pod vodou je množství tohoto izotopu velmi malé.
Ale má to i svoji druhou stránku. Podmořští archeologové bijí na poplach kvůli ničení kulturního dědictví lidstva. Podle usnesení UNESCA z roku 2001 patří vše co je pod vodou více jak deset let do celosvětového kulturního dědictví. A to je podstatou sporu, který se rozhořel mezi podmořskými archeology a částicovými fyziky. Je přijatelné, aby část kulturního dědictví byla použita pro částicové detektory. Obzvláště, pokud dojde k vytěžení vraku soukromými hledači pokladů, jako je například firma Odyssey, která prodala do Ameriky olovo z vraku potopeného u francouzského pobřeží. Jak se zdá, archeologům z podstaty nevadí použití ingotů, ale protestují proti vedlejším škodám. Přece jenom, ve starověku se z olova vyrábělo kde co, od vodovodních trubek, přes střešní krytinu nebo kotvy a různé další části lodí. Doufejme, že tento spor vyústí ve smysluplný dialog, který definuje závazná pravidla pro využití starověkého olova. Kdo, podle vás, by měl mít a nejen na olovo z hlubin moře nárok, a za jakých podmínek?
Zdroje: http://phys.org/news/2013-11-controversy-roman-ingots-dark-neutrinos.html
Koloběh olova 210pPb http://www.microanalytica.com/slics/understanding.htm
Diskuze:
