Každých devět dní se na sklovině rostoucího zubu udělá „letokruh“. Počítáním síly „zubních letokruhů“ se dá odhadnout, jak rychle zub rostl. Fernando Ramirez Rozzi a Jose Bermudez de Castro z Centre National de la Recherche Scientifique v Paříži si vzali pod drobnohled řezáky a špičáky celkem 119 jedinců, kteří obývali Evropu v uplynulých 800 tisících  roků. Došli k závěru, že moderním lidem druhu Homo sapiens rostly a rostou zuby pomaleji, než neandrtálcům a lidem druhů Homo heidelbergensis a Homo antecessor. Oba vědci z toho usuzují, že tito lidé také rychleji tělesně dospívali. Nejrychleji ze všech měli dospívat právě neandrtálci. Zdá, že byli plně dospělí už v patnácti letech.

Ramirez Rozzi v tom vidí adaptaci na tvrdé podmínky, v kterých neandrtálci trpěli vysokou úmrtností. Z této situace existují dvě východiska – zvýšení porodnosti nebo urychlené dospívání. První cestu provázelo zjevné riziko. Neandrtálci nemohli kompenzovat úbytek populace masovým rozením dvojčat nebo dokonce trojčat. Nezbylo jim tedy nic jiného, než si trochu přichvátnout a dospět dříve.

Zatím jsme pomalejší dospívání člověka spojovali s vyššími nároky na růst velkého mozku, ale v případě neandrtálců jsme svědky protichůdného trendu. Tito robustní chlapíci měli mozky relativně velké (v absolutních hodnotách nad průměrem současné populace Homo sapiens), ale přitom měli dospívat rychleji než méně „hlavatí“ lidé moderního typu. Švýcarští antropologové Christoph Zollikofer a Marcia Ponce de Leonová v tom nevidí problém, protože podle jejich počítačových modelů růstu lebky neandrtálců a lidí druhu Homo sapiens, je růst mozkovny dokončen ve věku tří až čtyř let. Neandrtálci tak prý měli do patnácti let dost a dost času na dosažení tělesné dospělosti. Lidem druhu Homo sapiens sice během jejich prodlouženého dětství mozek nerostl, ale dával jim čas na osvojení mnoha znalostí a dovedností. Proto byli zřejmě schopnější než neandrtálci. Ti však nevycházejí z tohoto zjištění jako nějací neumětelové. Naopak, na intenzivní růst potřebovali velice vydatný přísun živin a energie. Museli proto být výjimečně zdatnými lovci.

Zdaleka ne všichni odborníci s Rozzim a de Castrem souhlasí. Podle nich není vztah mezi  rychlejším růstem zubů a rychlejším dospíváním tak přímočarý. Možná potřebovali neandrtálci velmi dobré zuby na zpracování tuhé potravy nebo i na jiné činnosti. Čím dříve jim zuby narostly, tím lépe pro ně. Tělesný vývoj přitom nemusel být takovému tlaku vystaven. Také o tom, nakolik se pokusili neandrtálci kompenzovat rizika vyšší úmrtnosti zvýšenou frekvencí rození dvojčat se můžeme jen dohadovat. V dnešní lidské populaci najdeme ve frekvenci rození dvojčat velké rozdíly. U asiatů se rodí na 1000 dětí 4 dvojvaječná dvojčata, u bílé populace je to 8 dvojčat na 1000 porodů a u Afričanů se pohybuje frekvence dvojčat v rozmezí 12 až 80 na 1000 porodů. Možná je to i adaptace na zvýšenou úmrtnost. Takže kdo ví, kolik dvojčat rodily v temnu jeskyní neandrtálky?

Rekonstrukce tváře neandrtálského dítěte, jehož ostatky byly nalezeny v Gibraltaru. Jak rychle tyhle děti dospívaly?

Zub neandrtálce (vlevo) a člověka moderního typu (vpravo). Hustota „letokruhů“ u kořene naznačuje, že neandrtálcům rostl zub v dětství rychleji. Znamená to, že také rychleji dospívali? 

Jose Bermudez de Castro je přesvědčen, že neandrtálci byli velmi „raní“. Stejně tak i nejstarší Evropan druhu Homo atecessor, jehož kosti nalezl ve španělské Atapuerce.