V tomto článku se pokusím osvětlit rozpory v bibli (popsané zde)  a množství násilí
 v bibli (popsáno zde)  pomocí historie, archeologie, antropologie a lingvistické analýzy starých textů. Hlavním zdrojem informací pro tento článek byla kniha History of God od britské autorky Karen Armstrong, nicméně na stejných závěrech se shodne většina biblických historiků. Karen Armstrong je bývalá Římskokatolická řádová sestra, historička a filantropka.

Víra v nadpřirozené síly a božstva byla součástí lidské kultury od prehistorických dob. Monoteismus se na světě poprvé zformoval kolem roku 600 př. n. l., po statisíci let mýtů a uctívání polyteistických božstev. I když je v současnosti bůh vnímán jako objektivně se neměnící entita, představy o bohu se mění od té doby, co byl poprvé zmíněn v historických pramenech.
I když bible uvádí, že bůh existoval před lidmi, tak víme, že se bůh postupně utvářel až s vývojem kultury.

Zvětšit obrázek

Babylonské impérium za dob vlády Nabukadnesara II. (Kredit Wikipedia) http://en.wikipedia.org/wiki/File:Neo-Babylonian_Empire.png

Polyteističtí bohové měli omezené pole působnosti – jak geograficky, tak co se jejich schopností týče (bůh války konkrétního kmene). Tito limitovaní bohové byli lidem přístupnější, než neuchopitelná představa všemocného boha. Světský a duchovní svět se prolínal a lidé se setkávali s bohy skoro jako rovní s rovnými. Pohanství bylo atraktivní, protože bohové byli přístupní a člověk cítil jejich přítomnost ve svém životě. Proto můžeme vidět u katolicismu návrat k tradici „limitovaných bohů“ v podobě světců. Pro lidskou psychologii je přijatelnější modlit se ke světci, který má na starosti konkrétní problematiku, než modlit se k nepochopitelnému bohu.

Než začneme s biblí, zmíním Enuma Eliš. Babylónskou pověst o vzniku světa, která se do našich dnů dochovala z Aššurbanipalovy knihovny. Tento příběh byl zaznamenán na hliněných tabulkách a archeology datován okolo roku 1750 př. n. l. V té době byly všechny náboženství známé Babylóňanům polyteistická. Podle Enuma Eliš zabije Marduk draka Tiamat, který symbolizuje počáteční chaos. Poté Babylonští bohové společně vytvoří svět. V této pověsti jsou z prvotní neforemné hmoty vytvořeny postupně nebesa a země, slunce a měsíc a nakonec živí tvorové a lidé.

Socha boha Ódina. Stáří 4255 let. Foto: Colchester Castle Museum. hlavní bůh severského panteonu náležící ke skupině bohů zvaných Ásové. Byl uctívaný nejspíš všemi Germány. Švédové mu říkali Oden, Anglosasové Wodan a Langobardi Godan. Ódin byl synem obra Borra a obryně Bestly a je Otcem veškerenstva.

Historie monoteismu začíná v Kannánu, typicky polyteistickém prostředí kolem roku 1200 př. n. l. O tomto náboženství víme z dochovaných hliněných tabulek z přístavního města Ugarit v Sírii. Hlavní bůh byl El Elyan (nebo také El Shaddai), jeho syn Baal, byl bůh bouře a plodnosti a jeho sestra Asherah, bohyně sklizně. Abrahám, Izák a Jákob žili obklopeni těmito bohy a rozhodně nebyli monoteisté. Abrahám si po příchodu do Kanánu z pantheonu vybral jednoho z bohů jako svého hlavního boha pro uctívání a ke zbytku se modlil podle aktuálních potřeb. Vztah Abraháma k bohu El Shaddai byl podle našich měřítek světský a odpovídal tehdejšímu pohanskému pojetí boha. Proto v genesis 18 pozve 3 bohy, z nichž jeden je El, aby s ním popovídali a pojedli s ním za horkého letního dne.

Obětování zvířat bohům byla v pohanských dobách běžná praxe. Proto El vyzívá Abraháma, aby mu obětoval zvířata (gen 15:9).

Lidé byli přesvědčeni, že čím dražší pro ně bude oběť, tím spíš je bůh vyslyší. Proto, jak víme z archeologických nálezů, ve velice naléhavých případech lidé obětovali jiné lidi. Často se jednalo o otroky. Nejcennější obětí pak byly samozřejmě vlastní děti. Proto se nemůžeme divit, že v genesis 22 Abrahám jde obětovat své jediné dítě. Z teologického hlediska toto symbolizuje poslední obětování člověka bohu. Praxe ale byla daleko za filozofií a proto se s obětováním lidí a vlastních dětí setkáváme i na dalších místech v bibli. Tradice se nezměnila během jedné generace a Jiftách (soudců 11) obětoval svou dceru Jahvemu podle tradic v té době běžných.

Zvětšit obrázek

Pazourkový nůž Gebel el-Arak z předdynastického období Egypta. Je z doby 3450 let před Kristem. (Fotograf : Rama, Kredit: Louvre Museum, Wikipedia)

Rovněž setkání Jákoba s bohem je velice intimní a v rozporu s pozdějším vnímáním boha. Jákob se s bohem pere celou noc (genesis 32:25). Představa současného boha zápasící a nemohoucího přeprat Jákoba je nemožná. Bůh biblických patriarchů byl ale jiný bůh, než jakého znají věřící nyní. Jákob nakonec boje vyžadoval cizincovo jméno. Ten odmítl, což byl malý krok k odlišnému vnímání boha. Znalost něčího jména byla vnímána jako získání kontroly nad někým. Opakování jména božstva pak mělo zajistit jeho přízeň.

Podle biblických tradic Jákob a jeho rodina musela utéct z Kannánu do Egypta, kde zpočátku prosperovali, ale pak upadli do otroctví, ve kterém žili 400 let. Žádné archeologické, nebo písemné údaje nepotvrdily, že by se Izraelité nacházeli v otroctví pod nadvládou Egypta. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Mojžíš byl Kénijcem, stejně jako jeho tchán Jetro (soudců 1:16) a přišel na sever šířit víru v Jahve (v angličtině Yahweh, nebo Yahu), Kénijského boha války.

Když se zjevil Mojžíši v hořícím keři (exodus 3:2) – to už nebyl bůh, se kterým se dalo poobědvat, nebo zápasit. Byl to bůh války a Mojžíš před ním musel padnout na tvář. Jahve měl přívlastek Sabaot – bůh vojsk. Proto byl starozákonní bůh tak krvelačný a vyžadoval lidské oběti a tažení proti všem městům okolo. Ale i když byl hlavním bohem Izraelitů, tak stále to nebyl jediný bůh. To dokládá třeba verš „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine?“ nebo „Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové“ (Exodus 15:11 a 18:11). Byl to pouze hlavní bůh zvolený pro válečné konflikty (Exodus 15:3). Proto ve chvíli, kdy Mojžíš na chvíli opustí své lidi, když sepisoval desatero, tak si Izraelité vytvořili zlaté tele (El Shaddai, bůh izraelských patriarchů je symbolizován teletem). Exodus byl za nimi a byl čas začít zase uctívat bohy mírové doby – čas uctívání původních Kanaánských bohů plodnosti.

Zvětšit obrázek

Pravděpodobná podobizna boha Ēl se dvěma lvy. Zadní strana rukojeti nože Gebel el-Arak. (Fotograf : Rama, Kredit: Louvre Museum, Wikipedia )

V letech 950-850 př. n. l. začali autoři, lingvisty označovaní jako E a J, psát nezávisle na sobě historii Izraelského národa, která se později po jejich kombinaci stala podkladem pro první kapitoly bible. Nic z toho, co napsali E a J o historii před Abrahámem nesouhlasilo s dochovanými hliněnými tabulkami z Babylónu, nebo Kanánu, tedy zdrojů napsaných v době zmiňované E a J. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že genesis byl soubor mýtů sloužících k vysvětlení jejich světa. Až v kapitole genesis 12 se setkáváme s průnikem biblické historie a informacemi Kanaánských. El Shaddai – bůh hory, byl bůh Abraháma a Jákoba. Jákob si z El Shaddai udělal svého elohim – hebrejský výraz pro „hlavní z bohů“.

Bez znalosti této historie nedávají moc smysl pasáže, kde izraelité vybírají mezi Baalem a Jahvem – proč by Izraelité najednou uctívali jiného boha, než toho, který s nimi byl od počátku věků, jak se v bibli uvádí?

Přesto, že Izraelité byli stále polyteisté, tak se mezi nimi vyskytovala skupina sympatizantů s bohem Jahve (Jahvisté). Během mírových dob měla tato radikální skupina malou váhu, ale kolem roku 750 př. n. l., kdy hrozilo, že dojde k dobytí severních kmenů Izraele, se našli 3 významní proroci: Izajáš, Ámos a Hosea. Každý z nich si vytvořil představu Jahve k obrazu svému. Izajáš, člen královské rodiny, viděl Jahve jako krále. Ámos, pastýř, popsal Jahveho sympatie k trpícím chudým a Ozeáš, který měl manželské potíže (byl ženatý s prostitutkou Gomer, kterou si podle své knihy vzal na boží příkaz) přirovnával Jahveho k raněnému muži, který stále cítí lásku pro svou nehodnou ženu symbolizovanou Izraelem.

Zvěsti těchto proroků ale nezabránili vpádu Asýrie do severního Izraele roku 711 př. n. l., ale jejich slova žily dále v židovských textech.

V roce 622, se k moci dostal král Jošiáš, který byl striktní Jahvista na rozdíl od jeho předchůdců, kteří podporovali polyteismus. Jošiáš byl přesvědčený, že potíže Izraelitů jsou způsobeny nedostatkem víry v Jahve. Během oprav chrámu „nalezl“ hlavní Jošiášův kněz deuteronomium, která se stala součástí bible. Tato kniha byla připisována Mojžíši, ale byl v ní používán jiný jazyk a většina biblických učenců se shodne na tom, že se jednalo o podvrh na politickou objednávku.

Deuteronomium jasně nařizuje věřit pouze v Jahve a přikazuje velice kruté tresty za uctívání jiných bohů. Nařizuje židům, aby na pohanských svatyních hořely kosti pohanských kněží.

Na základě nálezu deuteronomia Jošiáš začíná nemilosrdné vraždění a oficiálně prohlašuje Jahve za jediného boha Izraele. Reformisté rovněž přepsali Izraelskou historii přidáním textů a editací písemností. Knihy Jozue, Soudců, Exodus, Samuelova a Královská, tak aby odpovídaly nové ideologii.

Bůh války se stal ještě krvavějším, když začal nenávidět ostatní bohy a přikázal Jošiáši, aby začal genocidu proti vyznavačům jiných náboženství.

Ale i přes tyto drakonické opatření se stále nepodařilo dosáhnout monoteismu. I Jošiáš stále věřil v existenci dalších bohů, což dokládá například verš „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ deuteronomium 5:7. Náboženství Izraelitů kolem roku 615 př. n. l. se označuje jako monolaterální polyteismus.

V roce 604 př. n. l. Babylonský král Nabuchodonozor se začal chystat k dobytí Judey (jižní část Izraele kolem Jeruzalému). V této době se objevil další prorok: Jeremiáš. Zvěstoval, že je už moc pozdě na záchranu a že Jahve použije cizí armádu jako trest Izraelských za nedostatečnou oddanost a uctívání jiných bohů.

Jeruzalém nakonec podlehl babylonské armádě. Chrám byl zničen a židé byli odvedeni do exilu v Babylonu.

A zde se zase projevila polyteistická povaha židovského náboženství, kde jsou bohové vázáni na konkrétní místo: „Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi?“ (Žalmy 137:4).

V Babylonském zajetí hrozilo, že se kult Jahve nadobro ztratí v propadlišti dějin. Místo toho, aby zmizel se, ale změnil. Nový biblický autor označovaný jako 2. Izajáš nebo také Deuteroizajáš začal psát další pokračování biblických textů (kapitoly Izajáš 40-55).

„Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.“ (Izajáš 44:6).

V tuto chvíli se teprve objevuje monoteistický kult, ve kterém se našel autor (označovaný P), pravděpodobně kněz, který znovu editoval bibli.

P přidal do exodu (6:2-3): „Bůh promluvil k Mojžíšovi a ujistil ho: „Já jsem Hospodin. Ukázal jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat.“ V českém překladu je Hospodin, v originále byl Jahve. Zase bez znalosti této historie a bez znalosti, že Izraelští patriarchové vyznávali boha El, by tyto verše neměly význam. P taky vysvětluje všechny výskyty jména El jako jiné jméno pro Jahve. P napsal celou knihu Leviticus a předřadil před genesis mýtus o stvoření, který je v bibli označován jako Genesis 1. Proto se 1. Kapitola bible shoduje s babylonskými mýty, které jsem uvedl na začátku tohoto textu a proto je rozpor mezi Genesis 1 a Genesis 2, které každá popisuje jiný mýtus o stvoření (jednou jsou lidé stvořeni až nakonec a v gen 2 jsou zvířata stvořeny až jako pomocníci lidí).

2. Izaiáš připsal mýty babylonského boha Marduka, který porazil draka Tiamat svému bohu: „Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? (Izajáš 51:9)
Tóra byla přepsána tak, aby to vypadalo, že byla vždy monoteistická.
Teprve v roce 600 př. n. l. byl stvořen monoteistický bůh. Bůh současných Židů, Křesťanů a Muslimů.

Literatura:
http://en.wikipedia.org/wiki/Enuma_Elish
http://en.wikipedia.org/wiki/Ugarit
http://en.wikipedia.org/wiki/El_Shaddai
http://en.wikipedia.org/wiki/Yahweh_(Canaanite_deity)
http://en.wikipedia.org/wiki/Baal
http://en.wikipedia.org/wiki/Asherah
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jetro
Kniha History of God, Karen Armstrong a především videobloger Evid3nc3
Psáno pro www.osel.cz a http://spajda.wordpress.com/
PS: na dalším pokračování začnu pracovat až po 25. Listopadu.
PPS: Prosím, abyste v diskusi byli co možná nejvíce věcní, drželi se faktů a pokud je to možné uváděli odkazy na zdroje svých informací. Jakým druhům argumentů se vyhnout můžete najít v této pěkné ilustrované knížce: https://bookofbadarguments.com/