Že klíště není jen parazit sající krev, ale i prevít schopný nás obšťastnit lymskou boreliózou (spirochetami), či klíšťovou encefalitidou (viry), víme nejspíš všichni. Ne všichni už víme, že kromě virů a baktérií přenáší i parazity babézie. A nikdo do nynějška pořádně nevěděl, jak se vlastně klíšťatům daří provrtat se i tvrdou kůží aniž by na sebe výrazně upozorňovali.
Na klíšťatech toho zajímavého hodně. Tak třeba jejich přední nožky vybavené Hallerovým orgánem, jehož buňky s citlivými receptory jsou schopny rozlišit i nepatrné rozdíly v koncentraci oxidu uhličitého a to dovoluje klíšťatovcům se zorientovat, kterým směrem se vstříc svému hostiteli vydat. To ale tentokrát výzkumníky nezajímalo, ani to, jaké protisrážlivé látky jim vypouští do rány, aby se přísun krve nezadrhl a že svojí oběti dopřávají protizánětlivé „léky“, aby se moc neošívala. Soustředili se na to, co je v knihách popsáno neurčitě jako vpichování „sosáku“. Prakticky všude se totiž jen papouškuje jakési blíže nespecifikované prořezání vrchní vrstvy kůže, po němž vpichují své harpunovité ústrojí. Jakou techniku k prokousání se tuhou kůží klíšťata praktikují, se pořádně nevědělo.
Tři, čtyři milimetry velký tvoreček (patří mezi roztoče), nás pod mikroskopem zaujme svou hlavovou částí s dopředu směřujícím výčnělkem. Anatomové mu říkají hypostom. Je to vlastně harpuna se sadou zpětných háčků, která je v pohotovostní poloze schovaná uvnitř chelicer - krytek s ostrými konci. Celé jejich vrtné zařízení doplňují ještě párová makadla schopná vnímat teplotní rozdíly a nasměrovat tak vrt do teplejšího místa, kde je šance, že cévy nebudou tak hluboko.
Elektronový mikroskop pomohl vědcům odhalit anatomické detaily sacího ústrojí a optický mikroskop vybavený kamerou, zase funkčnost jejich výbavy. Ukázalo se, že vpravování „sosáku“ do těl obětí má několik fází. Nejprve prokousne malou ranku pak začnou fungovat chelicery svými ostrými konci posunou o něco hlouběji a pak začne roztoč využívat to, čemu automobilisté říkají „ráčna“. Chelicery se střídavě pohybují s hypostomem. Když se hypostom spolu s hlavovou částí tlačí vpřed, ohebné chelicery se na svém konci rozevřou, a zabrání tak vyklouznutí vrtné soupravy. Když se robustní hypostom zatlačuje do kůže, překážející úchytné chelicery se zasouvají zpátky „do hlavy“. Princip mechanické západky dovoluje klíštěti se zabořovat stále hlouběji a přitom se svým chlebodárcem stále udržovat bezpečné spojení. Jakmile se hypostom probourá až do krevní kapiláry, začne zařízení fungovat jako brčko. Každá z půlek hypostomu má podélný žlábek a sevřením se vytvoří trubička. Mechanismem střídavého posouvání ozubeného hypostomu a chelicer se klíště provrtá i velmi velice pevnou překážkou, pokud je pružná. K provozu takového zařízení přitom nepotřebuje žádnou velkou svalovou sílu, kterou by příživník mohl svého hostitele šimrat a upozorňovat tak na sebe.
Nejlépe funkci klíštěcího mechanismu znázorňují přiložená videa. Něco ale přece jen neobjasňují - jakým způsobem se z tak rafinovaného spojení s hostitelem po ukončení své mise dokážou klíšťata zase vymanit. Sání trvá i dva týdny a tolik trpělivosti prý sami, ani jejich bezejmenní myší dobrovolníci, neměli. Snad prý příště.
VIDEO: Nejde jen o střídavé vysouvání a zatahování chelicer. K jejich vybavení nepatří jen zpětné háčky ale i schopnost rozevřít konce do tvaru písmene „V“. Právě to klíště stabilizuje ve chvílích, kdy zavrtává své sací zařízení – hypostom, hlouběji.
Chelicery s kotevními háčky pro uchycení v tkáni hostitele:
Klíště obecné (Ixodes ricinus) v akci:
Literatura: Journal reference:Proceedings of the Royal Society B
Diskuze:
